Zjednotenie talianska
ÚVODEM .... 3
POČÁTKY NÁRODNĚ-OSVOBOZENECKÉHO HNUTÍ 5
RESTAURACE ITÁLIE 6
NOVÁ VLNA ODPORU 8
HLAVNÍ PŘEDSTAVITELÉ RISORGIMENTA 9
GIUSEPPE MAZZINI A MLADÁ ITÁLIE 9
UMÍRNĚNÍ 9
UMĚLCI RISORGIMENTA 10
ROK 1848 V ITÁLII 11
PO ROCE 1848 ... 13
II. VÁLKA ZA NEZÁVISLOST 14
GIUSEPPE GARIBALDI 14
VÝPRAVA TISÍCE 15
ITALSKÉ KRÁLOVSTVÍ 16
ŘÍMSKÁ OTÁZKA 17
NA ZÁVĚR... 18
Použitá literatura.............................. ........................................ .......................................1 9
Úvodem ....
Itálie hrála vždy významnou úlohu v evropských dějinách, zde byly položeny základy naší civilizace a zde se odehrály události, které na dlouhou dobu změnili tok dějin. Je nutné chápat italský vývoj vždy v kontextu s vývojem světovým, vidět je jaksi s nadhledem. Pro dobrou představu se podívejme velmi stručně do minulosti.
Jak vlastně vznikal pojem Itálie? Na počátku římské kolonizace byl tímto termínem označován pouze nejjižnější výčnělek Apeninského poloostrova a až po dobytí Římem se takto začalo označovat celé území na jih od Rubikonu. Trvalo ještě dlouhou dobu přesněji do 3. století před Kristem, kdy byla připojena i tzv. Předalpská Galie, čímž byla vlastně podoba Itálie jak ji známe dnes dokončena.
V dobách římského impéria představovala Itálie centrum, středobod celého světa. Zde se nacházela největší a nejvznešenější města, sem přicházeli lidé ze všech koutů země. Byli to vzdělanci, diplomaté, bohatí obchodníci i prostí občané, kteří sem mířili, aby nacházeli krásu, blahobyt a přepych. Itálie vládla světu a to nejen mocensky, ale i kulturně a ekonomicky. Rozpad a zánik Říma znamenal pro poloostrov obrovskou katastrofu. Pod nátlakem nájezdních barbarských kmenů se říše sesypala a následující období se stalo pravou dobou temna, kterou charakterizuje úpadek hospodářství, moci a kultury, všech hodnot, na kterých stará říše stála. Morální úpadek raného středověku se stal logickým vyústěním situace, v Itálii vznikali a následně zanikali říše germánských vládců, jeden barbarský kmen střídal druhý. A všichni plenili, drancovali. Důsledkem bylo, že se města a venkov vylidnili, vzdělanost začala zaostávat, tradice upadli v zapomnění. Itálie ztratila svou bývalou sílu a slávu.
V této temné epoše je třeba vidět i zárodek nového národa. S každým novým nájezdem barbarských kmenů do Itálie se mění struktura obyvatel, staří umírají či odcházejí a nový přistěhovalci zaujímají jejich místo. Je samozřejmé, že každý národ a každá říše zanechala po sobě něco ze svých vlastních zvyklostí. Jako vedlejší produkt bojů o moc a vládu se tedy s příchodem nového milénia objevuje zcela nová Itálie. Itálie, jež byla směsicí vlivů germánských, byzantských, částečně arabských to vše na pozadí římských tradic, které nebylo možno nikdy zcela vyhladit.
Až vláda Francké říše a později německých císařů navrátila na Apeninský poloostrov relativní klid. Tím umožnila severoitalským městům opětovný hospodářský růst a zvětšení vlivu. Itálie sice zůstává součástí Svaté říše římské, ovšem z vlivu císaře se částečně vymanila. Na pozadí bojů Štaufů s Welfy, či papeže a císaře nabírají severoitalské městské komuny jako Florencie, Benátky, Milán, Janov, Pisa a Parma na síle a směřují k novému vrcholu italské civilizace. Nastává renesance.
Renesanční Itálie byla bezesporu nejrozvinutější částí tehdejšího světa, byla školou pro zbytek Evropy. Finanční moc italských měšťanů, do značné míry závislá na rozvoji obchodu, neměla obdoby. Rovněž kulturně převyšoval poloostrov zbytek Evropy. Proč se tedy tento národ, tak vzdělaný a kultivovaný, nedokázal sjednotit, čímž by svůj vliv ještě zvýšil? Důvodů je jistě mnoho. Třeba neexistence národního povědomí vládnoucích patricijských vrstev. Těm spíše šlo o finanční profit a ekonomickou nadvládu nad ostatními, než o politické a mocenské ovládnutí Itálie. Svou roli sehrála jistě i určitá řevnivost mezi samotnými městy a nejednotnost mezi jejich ekonomickými zájmy. Vždyť každé město se považovalo za nástupce římské kultury a tradice, ovšem nikdo nedokázal dosáhnout či se přiblížit jeho velikosti a síle.
Možná i protože se Italové nedokázali sjednotit do většího celku, nastává po období nesmírného vzestupu postupný pád. S nástupem nového věku se Itálie pomalu stala pouhou součástí velmocenských her ostatních států Itálie ztratila svou prestiž a lesk a stala druhořadou provincií, o kterou se ostatní s chutí dělili.. Svůj vliv zde uplatňovali tu Francouzi, tu Španělé a jindy zase Rakušané. Tomu odpovídají i časté změny panovníků, změny hranic malých států, zkrátka chaos. S politickou slabostí přichází ruku v ruce i slabost hospodářská. Někdejší centrum evropské výroby začalo zaostávat až skončilo mezi hospodářsky slabými státy neschopnými konkurovat moderní Evropě. Italský osvícenec Pietro Verri tuto skutečnost vyjádřil slovy: „ ... co bude s Itálií? Jsme nezralí a nezasloužíme si žít ve znamení cti. Chtěli jsme být chytří a místo toho jsme dopadli jako Řekové, jsme spodina Evropy, jejímiž jsme byli učiteli.“
Velkou změnu v společenských poměrech znamenala až francouzská revoluce a nástup Napoleona. Italové za francouzské okupace pochopili, že jsou jeden národ se společným jazykem, minulostí a tradicemi a že by měli hájit své národní zájmy. Vídeňský kongres, který většinu Italů uvrhl do ještě většího útlaku, než jaký zažívali za Napoleona, reakcionářská a represivní politika, praktikovaná cizími vládci po vzoru metternichovské politiky v Rakousku, zvedla po celé Itálii vlnu odporu proti všem cizím vlivům. Za těchto podmínek se začalo rodit cosi nového. Italské národní hnutí Risorgimento (česky obrození, obnova). Toto hnutí mělo jediný cíl - sjednocení a osvobození Itálie –, jež měl po celé další půlstoletí výrazně ovlivňovat politický vývoj celého Apeninského poloostrova.
Cokoliv vynesla štěstěna vzhůru, to vynesla proto, aby se zřítilo.
( Seneca mladší )
Svorností malé věci vzrůstají, nesvorností se i ty největší hroutí.
(Numidský král Misipsa)
Počátky národně-osvobozeneckého hnutí
Ocitáme se na počátku roku 1820, Napoleon je poražen a Vídeňský kongres navrátil Evropu a s ní i Itálii přibližně do stavu před rokem 1789. Na trůn usedli staronoví panovníci, kteří si přejí návrat společnosti do stavu před rokem 1789, ovšem jejich poddaní se velmi změnili. Francouzská revoluce a po ní i Napoleonova nadvláda znamenala tak hluboké změny v životě a myšlení obyvatel Itálie, že už nebylo možné je navrátit zpět. Byli zpřetrhány staré feudální vazby a místo nich se vytvořili nové revoluční, moc církve byla podkopána. Celý italský národ zatoužil být opět jednotný a svobodný.
Jak vlastně Itálie prožívala francouzskou revoluci ? Již od dob Caesarových si byla tato dvě území velmi blízká, a to nejen geograficky, navzájem se v různých historických etapách ovlivňovali kulturně a politicky. I velká francouzská revoluce měla v Itálii svůj ohlas. Poprvé se objevily myšlenky na sjednocení a osvobození Itálie z cizí nadvlády, které mělo jít ruku v ruce se svržením vládnoucích feudálních vrstev a tvorbou nové svobodné společnosti. Ideály svobody, rovnosti a bratrství se dala nejsnáze ovlivnit nejmladší generace, především studenti se zapojily do povstání a vzpour, jež proběhli v letech 1794-1795 v mnoha italských městech. Tito mladíci byli většinou ve svých názorech silně ovlivněni jakobínskými názory a k „sesterské“ Francii vzhlíželi jako k osvoboditelce. Jejich nadšená, ale i nepřipravená povstání byla do jednoho brzy krvavě potlačena. A jejich vůdcové byli exemplárně popraveni pro výstrahu ostatním, neboť strach vládnoucí vrstvy z revoluce byl příliš velký, než aby si mohla dovolit riskovat v této těžké době jakýkoliv odpor, který pro ní znamenal potenciální nebezpečí revoluce.
Revoluce už ovšem částečně na italské území vstoupila, neboť Korsiku, ostrov italský tradicemi a jazykem, Janovská republika roku 1768 prodala Francii. Na ostrov se po roce 1790 začali stěhovat italští osvícenci, aby zde začali spřádat své plány k osvobození Itálie. Významnou osobností mezi nimi byl Filippo Buonarotti, potomek Michelangela, který zde založil Korsické vlastenecké noviny. Ty můžeme považovat za první noviny risorgimenta, hnutí za osvobození a sjednocení Itálie. Po anexi Savojska a Piemontu francouzskou armádou se Buonarotti se svými druhy přesunul na kontinent, dokonce zde ve službách Francie zastával funkci komisaře. Zanedlouho se zdálo, že by se sny o nové vlasti měli vyplnit. To když nastoupil Korsičan Napoleon Bonaparte ve Francii k moci. Jeho velkolepé italské tažení vzbuzovalo obrovské naděje v řadách italských vlastenců a ti mu to dávali také jasně najevo. Napoleon byl všude nadšeně vítán jako osvoboditel a také jeho armáda mohla počítat se stoprocentní podporou obyvatel. Brzy po Napoleonově italském vítězství vyvstala otázka, jak se bude Itálie vyvíjet dále. Za tímto účelem byl roku 1796 v Miláně vypsán konkurs: Jaký typ vlády by nejlépe přispěl k blahu Itálie? Zúčastnila se ho řada významných osvíceneckých osobností z celé Itálie i Francie. Návrhy budoucího uspořádání se pohybovali mezi jednotnou republikou a federací. Zanedlouho v letech 1797-98 opravdu první republiky vznikly: Republika Cisalpinská, R. Ligurská, R. Cispadánská, R. Římská a R. Parthenopská. V očích Italů vzbuzovala hlavně Cisalpinská r. naději na budoucí jednotu i když byli všechny prakticky podřízeny Napoleonovi, který jakékoliv samostatné jednání nepřipouštěl.
Na jaře 1799 byli Francouzi z Itálie vytlačeni a celé území se navrátilo pod nadvládu Rakouska a když Napoleon znovu roku 1800 podnikl protiofensivu na Apeninský poloostrov, již nesliboval nezávislost a svobodu, ale mír, klid, fungující státní správu a prosperitu. Západní pobřeží připojil přímo k Francii, na východě vzniklo Italské království a na jihu Království Neapolské a Království Sicilské (viz obrazová příloha), všechny přímo podřízené Napoleonovi. Na trůn usedli jeho blízcí příbuzní, čímž si Napoleon pojistil jejich poslušnost. Takto zůstala Itálie rozdělena až do Napoleonova pádu, kdy se zhroutil i systém italských království, závislých na Francii a její moci. Lze říci, že obyvatelstvo, jež před 20 lety bouřlivě oslavovalo osvobození Itálie Francouzi, nyní stejně horlivě vítalo intervenční vojska Rakouska, Anglie a Ruska.
Hodnocení této epochy italských dějin nelze vidět černobíle, Napoleon sice za své vlády vybíral na celém území Itálie obrovské daně na podporu svých vojsk, čímž dusil rozvoj domácího podnikání a obchodu. Stejný důsledek mělo i zavedení kontinentální blokády. Zároveň Napoleon svou absolutní mocí dusil sebemenší zárodky snah o samostatnost, po které jistě mnoho Italů zatoužilo, zásluhu na tom měla především jeho tajná policie. Kladů na jeho vládě najdeme ovšem také více. V první řadě to byl Code Napoléon, zavedený ve všech oblastech Apeninského poloostrova, který přinášel Italům nesmírná osobní práva a svobody. Nový zákoník přispěl velkou měrou k vytvoření nové italské občanské společnosti. Zvláště pro zaostalé oblasti, kde prakticky ještě ani nezačali osvícenecké reformy znamenala tato nová situace určitě šok. Bez významu neskončilo ani krátké období částečně samostatných republik, během jejich krátké existence se podařilo prolomit regionálnost oblastí a města zjistila, že je možno utvořit větší celky, aniž by si navzájem překážela. Za zmínku jistě stojí i to, že se během krátké doby stačilo vytvořit i základní politické povědomí národa, začali probíhat politické diskuse a vznikly i zárodky moderního novinářství.
Restaurace Itálie
Rozhodnutím Vídeňského kongresu se Itálie zhruba navrátila, alespoň co se týče zeměpisného uspořádání státních celků, ke stavu před francouzskou intervencí. I když byl částečně zjednodušen, byl oproti uspořádání během Napoleonovi vlády nesmírně složitý. Celý poloostrov byl opět rozdroben na mnoho menších království či miniaturních státečků. Podle principu legitimity se tedy vytvořili tyto státní celky: (viz obrazová příloha)