Velká Sfinga v Gíze

Velká Sfinga v Gíze
Velká Sfinga v Gíze je víc než jen symbol Egypta, starého i moderního. Je ztelesnením
starobylosti a tajemstvím. Po staletí dráždila predstavivost básníku, vedcu, dobrodruhu
a cestovatelu. Navzdory tomu, že byla mnohokrát zmerena, popsána a prozkoumána i
pomocí nejmodernejších technických pomucek a že se o ní porádají speciální vedecké
konference, základní otázka zustává nezodpovezena: nemužeme jednoznacne ríci, kdo,
kdy a proc ji postavil.
Velká sfinga (místní lidé ji nazývají Abu el - hol, "Otec desu", "Strašidlo") predstavuje
kolosální sochu ležícího lva s hlavou muže, panovníka. Je asi 73,5 m dlouhá, 20 m
vysoká a dlouho byla považována za nejvetší sochu na svete. Byla vytesána z výbežku
vápencového skalního podloží. Eroze vypreparovala jednotlivé vrstvy sedimentu a
vtiskla památce její dnešní podobu.
Sfinga, orientovaná pomerne presne ve východo - západním smeru, se dívá k východu.
Na hlave má pokrývku nemes a na cele ureus. Na brade byl kdysi dlouhý vous, jehož
zlomky objevila Napoleonova expedice, ale po porážce u Abúkíru je musela podle
kapitulacních podmínek predat vítezné anglické armáde. Telo Sfingy bylo puvodne
omalováno nacervenalou okrovou barvou, zbytky barev jsou patrné i na pokrývce
hlavy. Podle nejnovejších výzkumu byla puvodne dokoncena jen prední, z dálky
viditelná cást.
Na míste, kde stojí, byly lomy, v nichž se težil kámen na stavbu jádra Chufuovy
pyramidy. Stavba Sfingy tedy mohla být zahájena v této dobe, ale ne dríve.
Stadelmann ji také do doby Chufuovy datuje. V soucasné dobe nekteré americké
sdelovací prostredky vedou v ponekud komercním duchu diskusi o stárí Sfingy.
Datování do doby 5 - 7 tisíc let pr. Kr., prípadne ješte více, je vytrženo z konkrétních
archeologických i obecnejších historických souvislostí a není treba se jím vážneji
zabývat. V egyptologii nadále prevládá názor, že Sfinga je dílem Rachefovým a že
vznikla teprve pri stavbe jeho pyramidového komplexu.
Podobne jako pri datování, ani pri výkladu významu Sfingy nepanuje mezi egyptology
shoda. Slovo "sfinga" bývá odvozováno od zkomoleného porecteného puvodne
egyptského jména šesepanch, "žijící podoba" (rozumí se panovníka). Proto ji nekterí
považují za podobu Rachefovu nebo Chufuovu, jiní v ní vidí mytického strážce
královských hrobu v Gíze, další slunecní božstvo.
Za to ji od Nové ríše pokládali také sami Egyptané. Již za 18. Dynastie pravdepodobne
došlo k její cástecné rekonstrukci a za vlády Thutmose IV.
Byly odstraneny písecné náveje a vybudovány ohradní cihlové zdi., které mely dalšímu
ukládání písku zabránit. Mezi predními tlapami byla postavena malá svatyne, z níž se
do dnešních dnu dochovala stéla z cervené žuly se slavným, casto citovaným nápisem.
Vypráví o tom, jak mladý princ, pozdejší faraón Thutmose IV., znaven lovem v okolí
pyramid, u Sfingy usnul. Zdálo se mu, že k nemu Sfinga promluvila a stežovala si na
bríme písku, které ji tíží. Když ho odstraní, slíbila mu královský trun. Princ prání splnil a
stal se Pánem Obou zemí, krále Horního a Dolního Egypta. Kult Sfingy, nazývané
Harmachet, "Hor na obzoru" (rec. Harmachis), rychle získal na duležitosti. V okolí
vzniklo nekolik významných staveb, napr. chrám Amenhotepa II. A Sethiho I., kaple
Thutmose I. Aj. Zájem neodpadal ani pozdeji, jak ukazuje napr. písemný doklad o
dodávce kamene na rekonstrukci Sfingy pocházející z doby Ramesse II.
K dalšímu cištení došlo v Rímské dobe, za marka Aurelia a Septima Severa.
Pred stélou bylo mezi predními tlapami postaveno schodište, opravena dlažba a kolem
Sfingy postaveny další ochranné zdi. Pak následovala dlouhá prestávka. K poslednímu
velkému cištení okolního prostoru došlo až ve 20. Letech našeho století pod vedením
francouzského archeologa Émila Baraize.
Pred ním venoval Sfinze pozornost zejména Caviglia v r. 1817, který mimo jiné objevil
rovnež zlomky vousu. Po nem následoval Perring. Pri hledání tajných komor navrtal v
okolí Sfingy otvory, kterými nyní do podloží vnikají škodliviny a památku poškozují.
Sfingu zkoumali i Mariette, Maspero a další.
Výsledky svých rozsáhlých archeologických výzkumu ze 30. Let shrnul Hasan v jednom
ze základních del o této památce, The Great Sphinxand its Secrets. Na základe
nekterých starších nálezu Cavigliových, Baraziových aj. pripravil nedávno Lehner
pocítacovou stereorekonstrukci Sfingy. Pred její hrudí stojí pod vousem vykrocená
postava panovníka. Zbytku sochy si všimli již dríve nekterí badatelé, napr. Holscher,
považovali ji však za pozdejší dodatek z Nové ríše. Lehner se domnívá, že šlo o
Rachefa, a jeho další stojící sochy s dvojitou korunou zarazuje v rekonstrukci k severní
a jižní strane Sfingy.
Chrám rozkládající se pred jejími predními tlapami byl objeven Baraizem v r. 1925 -
26. Na základe archeologických a stavebních okolností se predpokládá, že chrám Sfingy
byl sice postaven Rachefem, ale až v dobe, kdy již stál jak panovníkuv údolní chrám,
tak i Sfinga. Mezi obema chrámy však neexistovalo prímé spojení.
Plán vápencového chrámu Sfingu je neobvyklý.
V centru byl otevrený, severo - jižne orientovaný dvur obklopený na všech ctyrech
stranách pilíri a panovníkovými sochami. Na východní a západní strane se rada pilíru
rozširovala do portiku pred hlubokou nikou. Chrám byl, podobne jako sousední údolní,
prístupný od východu dvema vchody. Význam chrámu, dnes silne poškozeného, je mezi
egyptology dosud predmetem diskusí. Nejvíce príznivcu má názor Rickeho, že šlo o
slunecní chrám.
Sfinga je v soucasné dobe cílem zvýšeného restaurátorského úsilí egyptských
archeologu pod vedením Hawáse. Používá se pri tom nejmodernejších metod a
postupuje se, po nedávných špatných zkušenostech, velmi obezretne. Pocátkem 80.
Let byl pri restaurování nevhodne použit cement. V r. 1988 se odlomil a zrítil se kus
kamene. Jedním z cílu techto nárocných prací je vrátit Sfingu do stavu, v nemž se
nacházela pred 2. Svetovou válkou!.