Veľka Britania CZ

První kniha Mojžíšova vypráví o stvoření světa a člověka. Bůh stvoří z prachu země prvního člověka - Adama (=Člověk) - k obrazu svému. Z jeho žebra pak stvoří ženu Evu (=Živa), aby člověkovi nebylo smutno, a aby se mohl dále množit. Vysadí pro člověka Edenskou zahradu, ve které člověk může užívat její veškerou hojnost včetně plodů stromu života. Nesmí však okusit plody stromu poznání dobrého a zlého, aby nepropadl smrti. Lstivý had navede Evu, aby zakázané ovoce přeci jen okusila a vyrovnala se tak Bohu v jeho vědění. Ta podlehne hadovu svodu a spolu se svým mužem okusí zakázané ovoce. Bůh se o hříchu dozví, vyžene oba z ráje, ženu potrestá porodními bolestmi, muži předurčí těžkou práci a starost o obživu a lstivý had se musí navěky plazit po břiše. Synové Adama a Evy byli Kain, který se stal zemědělcem, a Ábel, jež se věnoval pastýřství. Oba bratři obětovali Hospodinu, který upřednostňoval Ábela. Závistivý Kain bratra zabila a byl Bohem navždy proklet. Lidé se dále množili a svými špatnými činy mařili dobré stvoření Boží, a tak se Bůh rozhodl zvrácené lidské pokolení vyhladit. Jedním z mnoha vzdálených potomků Adama a Evy byl spravedlivý Noe, kterého si Bůh vyvolil za pokračovatele lidstva. Přikazuje mu vystavět archu, na které přečká spolu se svou ženou, se svými třemi syny a jejich ženami, se sedmi páry ze všech zvířat čistých a po páru od zvířat nečistých velkou potopu světa, která má zničit pozemskou špatnost. Noe učiní, jak mu Bůh přikázal, a po skončení potopy zakotví na hoře Araratu. Aby Noe poznal, je-li už na zemi suché místo, vyslal z archy nejprve krkavce a potom holubici, která mu přinesla olivový lístek na znamení smíru s Bohem a na znamení toho, že země je připravena znovu přijmout život. Noe tedy vystupuje z archy a Bůh s ním uzavírá věčnou smlouvu, ve které se zavazuje, že na lidský rod ani na ostatní živé tvorstvo již nikdy nesešle potopu. Znamením uzavřené smlouvy se stala duha. Po vystoupení z archy se lidstvo rozdělilo do tří národů, podle Noeho synů; z Šéma vzešli Heberovci, z Cháma , kterého jeho otec proklel, vzešli Kenaajci a z Jefeta vzešly ostrovní pronárody různých čeledí. Celá země byla jednotná v řeči i činech. Aby nebyli rozptýleni po zemi, rozhodli se lidé vybudovat věž, která by dosahovala nebe , a která by jim učinila jméno. Bůh se obával jejich dalších svévolných činů, a tak jim zmátl jazyky a lidé se rozptýlili po celém světě. Město, ve kterém věž stála, se nazývá Bábel (Zmatek) či Bab-ili (Brána boží). Z větve Šémova rodu se zrodil Abraham, kterému Hospodin požehnal a vyvedl jej z rodné země. Abraham putoval se synovcem Lotem a neplodnou ženou Sáraj. Na svém putování se dostanou až do Egypta. Lot se od Abrama, kterého Bůh přejmenoval na Abrahama, oddělil a usídlil se v Sodomě, dostal se do zajetí čtyř mocnářů, ale Abraham jej vysvobodil a vysloužil si požehnání od Malkísedeka, kněze Boha Nejvyššího. Bůh s Abrahamem uzavřel smlouvu a slíbil, že jej velmi rozmnoží. Jeho první syn se jmenoval Izmael. Poté Bůh smlouvu s Abramem obnoví, změní mu jméno na Abrahama a ustanoví jej otcem pronárodů. Na znamení a zpečetění smlouvy se museli dát všichni jeho mužští potomci osmého dne života obřezat. Sáře se narodí syn Izák, který se stane nositelem odkazu. V Sodomě a Gomoře žijí lidé hříšným životem, a proto se je Bůh rozhodne zahubit. Na Abrahamovu přímluvu však ušetří všechny spravedlivé z rodu Lota. Aby si Hospodin ověřil Abrahamovu věrnost a oddanost, dá mu za úkol obětovat syna Izáka. Abraham se tak chystá učinit, ale Bůh smrti Izáka zabrání. Abrahamova žena Sára je pochována v jeskyni na poli v Makpele naproti Mamre v Kenaajské zemi, kterou Abrahám od Kenaajců vykoupil. Jákobovou (Izákovou) ženou se stala Rebeka, dcera Abrahamova bratra. Izákovi synové byli Ezau a Jákob, který od bratra koupil jeho prvorozenství a nakonec lstí získal otcovo požehnání. Aby se vyhnul bratrovu hněvu, odchází do Rovin aramejských, kde slouží dvacet matčinu bratru Lábanovi, který mu dá dcery Leu a Ráchel. Nemilovaná Lea mu zplodí deset synů a Ráchel Josefa a Benjamína, po jehož narození zemře. Izák miluje Josefa nad všechny své ostatní syny a ti mu závidí, a proto jej prodají do Egypta do otroctví. Josef se tam díky své schopnosti vykládat sny dostane na místo správce Egypta a v období hladu k němu nic netušící bratři přijdou prosit o jídlo pro svůj lid. Josef překoná svou dávnou zlobu a dá se jim poznat a přijme je i s otcem, který měl Josefa za mrtvého, do hojnosti Egyptské země. Izák v Egyptě dožije sto čtyřiceti sedmi let, a poté je pohřben v jeskyni na poli u Mamre. Mrtvý Josef byl pohřben v Egyptě. Nazov: Dalimilova kronika
Autor:
Oblast: literatúra
--------------------

Kronika obsahuje 106 kapitol, které po počátečním vylíčení stavby babylónské věže, zmatení jazyků a rozchodu lidí do různých částí světa podává dějiny Čech od osídlení našeho území praotcem Čechem až po období vlády Jana Lucemburského do r. 1314. V úvodu autor vypočítává a hodnotí kroniky, které mu sloužily jako zdroj jeho práce. Nejvýše hodnotí prastarou kroniku z Boleslavi", z které nejvíce čerpal. Šlo zřejmě o dnes neznámý opis Kosmovy kroniky, z níž přejal mnoho informací a pověstí (např. o Libuši, o Přemyslovi). Dalšími zdroji byli Kosmovi pokračovatelé, latinské legendy o sv. Václavovi a sv. Ludmile a ústní vypravování kmenových, místních a erbovních pověstí (o erbech českých šlechticů, o vývoji erbu českého panovníka od kotle, orlice a jednoocasého lva až ke lvu dvouocasému). Autor, zřejmě šlechtic, zdůrazňoval odpovědnost panovníka za osud své země a národa (promluva Libuše ve 4. kapitole, , řeč knížete Vladislava v 63, kapitole, v autorském poslání určeném šlechtě v závěru poslední kapitoly). Celou kroniku prostupuje silné vlastenecké cítění. V úvodu si autor klade za cíl zpracovávat domácí příběhy a omezit tak tehdy oblíbené vyprávění cizích rytířských osudů, vybízí k odporu k cizím škodlivým vlivům a módám (turnajům, dvorským slavnostem, odívání apod.), zamítá sňatky českých feudálů s cizinkami a výchovu jejich dětí podle cizích vzorů nebo v cizině (kapitola 69). Zvláště silný je jeho protiněmecký postoj, který ho vede k překonání stavových rozdílů. V příběhu knížete Oldřicha a selské dívky Boženy zdůrazňuje:
"Raději sě chcu s českú sedlkú snieti
než královnu němečskú za ženu jmieti.
Vřeť každému srdce po jazyku svému,
a proto Němkyně méně bude přieti ĺudu mému,
Němkyně němečskú čeleď bude jmieti
a němečsky bude učiti mé děti."


Zpracování jednotlivých příběhů je soustředěné, charakteristika postav vyplývá z jejich jednání. Úvahy, rady a kritiky autorovy nejsou samoúčelné, ale vyplývají a prolínají se s vyprávěným dějem. Tvůrce stále myslí na čtenáře, promlouvá prostě, volí přiléhavá přirovnání, nevyhýbá se lidovým výrazům a rčením. Používá bezrozměrového verše o proměnlivém počtu slabik a blíží se tak hovorové řeči. Pro tyto vlastnosti se první česky psaná kronika stala ve všech dobách velmi populární a její význam je trvale aktuální. Nazov: Dalimilova kronika
Autor:
Oblast: literatúra
--------------------

Kronika obsahuje 106 kapitol, které po počátečním vylíčení stavby babylónské věže, zmatení jazyků a rozchodu lidí do různých částí světa podává dějiny Čech od osídlení našeho území praotcem Čechem až po období vlády Jana Lucemburského do r. 1314. V úvodu autor vypočítává a hodnotí kroniky, které mu sloužily jako zdroj jeho práce. Nejvýše hodnotí prastarou kroniku z Boleslavi", z které nejvíce čerpal. Šlo zřejmě o dnes neznámý opis Kosmovy kroniky, z níž přejal mnoho informací a pověstí (např. o Libuši, o Přemyslovi). Dalšími zdroji byli Kosmovi pokračovatelé, latinské legendy o sv. Václavovi a sv. Ludmile a ústní vypravování kmenových, místních a erbovních pověstí (o erbech českých šlechticů, o vývoji erbu českého panovníka od kotle, orlice a jednoocasého lva až ke lvu dvouocasému). Autor, zřejmě šlechtic, zdůrazňoval odpovědnost panovníka za osud své země a národa (promluva Libuše ve 4. kapitole, , řeč knížete Vladislava v 63, kapitole, v autorském poslání určeném šlechtě v závěru poslední kapitoly). Celou kroniku prostupuje silné vlastenecké cítění. V úvodu si autor klade za cíl zpracovávat domácí příběhy a omezit tak tehdy oblíbené vyprávění cizích rytířských osudů, vybízí k odporu k cizím škodlivým vlivům a módám (turnajům, dvorským slavnostem, odívání apod.), zamítá sňatky českých feudálů s cizinkami a výchovu jejich dětí podle cizích vzorů nebo v cizině (kapitola 69). Zvláště silný je jeho protiněmecký postoj, který ho vede k překonání stavových rozdílů. V příběhu knížete Oldřicha a selské dívky Boženy zdůrazňuje:
"Raději sě chcu s českú sedlkú snieti
než královnu němečskú za ženu jmieti.
Vřeť každému srdce po jazyku svému,
a proto Němkyně méně bude přieti ĺudu mému,
Němkyně němečskú čeleď bude jmieti
a němečsky bude učiti mé děti."


Zpracování jednotlivých příběhů je soustředěné, charakteristika postav vyplývá z jejich jednání. Úvahy, rady a kritiky autorovy nejsou samoúčelné, ale vyplývají a prolínají se s vyprávěným dějem. Tvůrce stále myslí na čtenáře, promlouvá prostě, volí přiléhavá přirovnání, nevyhýbá se lidovým výrazům a rčením. Používá bezrozměrového verše o proměnlivém počtu slabik a blíží se tak hovorové řeči. Pro tyto vlastnosti se první česky psaná kronika stala ve všech dobách velmi populární a její význam je trvale aktuální. Nazov: Sofistés
Autor: Platón
Oblast: literatúra
--------------------

Platónův dialog Sofistés je jedním z těch dialogů, které můžeme téměř určitě připsat Platónovi. Podobně jako v díle Parmenidés zde zavrhuje vlastní teorii idejí, která mluvila o jediné všeobsahující myšlence, „ideji", která je obsažena ve všech věcech. Rozvíjí dále svou dialektiku – v určování podstaty věcí směřuje stále hlouběji a určuje jednotlivé poddruhy poddruhů věcí, aby dostal další poddruhy poddruhů. Čili pojmenování je stále podrobnější, až dojde k přesné definici čehokoliv. Tuto metodu ukazuje vymezením pojmu Sofistés. Narážíme zde na problém, že ne pro všechna řecká slova má čeština synonymum, takže vznikají často výrazy podobné některým opravdu českým výrazům Národního obrození. Nejdůležitějším přínosem tohoto díla je rozdělení rodů bytí, naznačené již v dialogu Faidón. V Sofistovi staví proti sobě Platón protiklady (pohyb, klid; bytí, nebytí) a ukazuje jejich vztahy, které se později staly základem filozofie, ale i logiky. Každá protikladná dvojice má však mezi sebou ještě jeden výraz neutrální, který je platný zároveň pro obě slova. Například pohyb – bytí – klid. Nelze říci, že by klid byl zároveň pohybem, což je kvůli dialektice nutné, avšak klid i pohyb je bytím. Bohužel běžná čeština nerozlišuje příliš mezi některými významy, například ošklivý – nehezký – krásný, kdy nehezký je v podstatě eufenismus pro ošklivého, zatímco Platón nás poučuje, že nehezkost sice vylučuje přítomnost krásy, avšak zároveň neznamená přítomnost ošklivosti. V podobných případech mi byly velmi dobrou pomůckou poznámky překladatele, některé pasáže byly dokonce uvedeny v řečtině. Také to, že všechny dialogy vyšly ve stejném nakladatelství a jsou vzájemně propojeny, ulehčuje studium. Přestože se jedná o filozofické dílo, na první pohled velmi obtížné, označil bych ho dokonce za čtivé. Jedná se o klasickou formu dialogu. K Sókratovi (reálný filozof, který Platóna velmi ovlivnil) přichází Theodóros (též reálná postava) a přivádí Hosta. Sókratés tentokrát mlčí, Host vysvětluje Theodórovi výše naznačené principy dialektiky. Po krátkých úsecích s Theodórem diskutuje o jednotlivých myšlenkách a velmi pozvolna ho přivádí ke klíčovým bodům díla. Začíná u vymezení pojmu Sofistés. Ptá se Theodóra, zda by dokázal přesně vymezit Sofista, když toto slovo předtím použil. Theódor odpovídá záporně a Host začíná vysvětlovat. Nejprve zařadí Sofista do skupiny lidí, potom lidi postupně dělí na stále drobnější skupinky, až na udici uvízne samotný Sofistés. To mu však nestačí. Hledá další vymezení ze všech stran, až Sofistés spadá do asi čtyřech skupin, ke kterým v průběhu rozhovoru přidává další. S ubíhajícím časem, když už jsou základní termíny vymezeny, začíná být dialog stále více abstraktnější, obecnější a náročnější na myšlení. Já jako čtenář jsem se samozřejmě ztotožnil s Theodórem, jehož role většinou spočívá pouze v přikyvování. Ne však vždy je přikývnutí namístě, což učí čtenáře nad dílem skutečně přemýšlet. Otázky, které jsem si kladl při čtení kladl vzápětí i Theodóros, takže jsem měl pocit, jako když s Hostem mluvím – přes bariéru tisíciletí – skutečně já. Nevím, jakým postupem Platón dialogy rozvíjel, avšak jisté je, že pro myšlení normálního člověka jsou (doufám) ještě srozumitelné. Dialog byl napsán krátce po autorově filozofickém zlomu a proto nabízí jiný pohled na svět, než jeho ranné dialogy. Překladatel si dal opravdu záležet a tak je kniha srozumitelná i v mírně odlišném jazyce, jako je čeština. Nazov: Veľká Británia
Autor:
Oblast: geografia
--------------------

Spojené kráľovstvo tvoria historické krajiny Škótsko, Anglicko a Wales, ktoré ležia na ostrove Veľká Británia a Severné Írsko, ktoré zaberá severnú časť ostrova Írsko. Pobrežie je členené fjordami a zálivmi. Najvyššie horstvá sú v Škótsku a vo Walese, ale nedosahujú vysoké výšky, pretože sú tvorené starými horninami a sú do značnej miery zarovnané. Hlavnú os Anglicka tvorí pohorie Pennine, ku ktorému sa pripájajú kotliny, zarovnané tabule a roviny. Povrch Walesu a Cornwallského poloostrova tvoria nízke pohoria. Povrch Severného Írska zaberá čadičmi budovaná plošina Antrim. Najvyšší vrch krajiny (Ben Nevis, 1343 m) sa nachádza v pohorí Grampian v Škótsku. Priaznivá poloha Veľkej Británie, zálivy vhodné na vybudovanie prístavov, široké delty riek umožnili, že Veľká Británia po stáročia kraľovala vo svetovom námornom obchode a vybudovala si obrovskú koloniálnu ríšu. Vďaka príjmom plynúcim z čulého námorného obchodu a exploatácie svojich kolónií sa stala vedúcou hospodárskou mocnosťou sveta v 19. storočí. V tomto ostrovnom štáte mala svoje počiatky priemyselná revolúcia. Priemyselný rozvoj napredoval jednak vďaka technickým vynálezom, ale aj dostatku domácich nerastných surovín (uhlie, ropa, zemný plyn, železná ruda, cín, olovo, medená ruda), ako aj prístupu k nerastnému bohatstvu v britských kolóniách. V dnešnej štruktúre priemyselných odvetví ešte stále zohrávajú vážnu úlohu tradičné odvetvia (ťažba uhlia, textilný priemysel, výroba lodí, hutníctvo železa), vyvinuté v minulom storočí, avšak od nich sa rýchlejšie rozvíjajú konkurencieschopnejšie a ziskovejšie odvetvia, ktoré produkujú na export (elektronika, výroba automobilov, lietadiel a chemický priemysel). Po 2. svetovej vojne stratila svoje kolónie, čo malo za následok problémy so zdrojmi nerastných surovín, ako aj stratu trhov. Po vyčerpaní domácich energetických zdrojov (uhlie) a nerastných surovín (železná ruda) sa priemyselné odvetvia "presťahovali" do prístavných miest. Britské produkty dokážu na svetových trhoch konkurovať americkým i japonským výrobkom vďaka svojej špecialite, výbornej kvalite a jedinečnosti (vlnené výrobky, letecké motory, kancelárska technika, polovodiče a pod.). Vo Veľkej Británii je veľmi nízky podiel obyvateľstva, ktoré sa živí poľnohospodárstvom (2%). Hlavným odvetvím je chov hospodárskych zvierat (hovädzí dobytok, ovce, ošípané, morky). V súlade s oceánskym podnebím sa na ornej pôde pestujú na severe zemiaky, raž, jačmeň a na juhu územia pšenica a zelenina. Okolie miest je súvislou "kuchynskou záhradou". Rybárstvo v poslednom čase stráca na svojom pôvodnom význame. Veľká Británia je aj dnes významným finančným a obchodným centrom (londýnska burza). Z hospodárskeho hľadiska má význam aj rozvinutý cestovný ruch