Věčný manžel - F.M. Dostojevskij

Tato rozsahem nevelká novela stojí neprávem poněkud v pozadí čtenářského povědomí o Dostojevského díle. Neprávem proto, že vypráví silný příběh, srovnatelný s největšími autorovy díly typu Zločinu a trestu či Bratří Karamazových, a že na ni můžeme nahlížet také jako na exemplární ukázku Dostojevského literárních postupů.
Děj začíná příjezdem jednoho z hlavních hrdinů z letního sídla do Petrohradu. Jeho jméno je Velčaninov, stár čtyřiceti let, prochází v těchto dnech osobní krizí.Ohlíží se za svou nepříliš vydařenou minulostí ( finančně i morálně ) a bilancuje. Dochází však k poměrně smutným výpočtům, a tak se nelze divit, že je velmi podrážděný. Jeho navztekanost přechází skoro v paranoiu, když několikrát za sebou potká pána se smuteční páskou na klobouku. Jednoho večera Velčaninov přistihne tohoto podivného pána za svými dveřmi a náhle si uvědomí, že jej zná. Je to Pavel Pavlovič Trusockij, který Velčaniniva před deseti lety hostil na svém sídle na venkově. Tehdy mu Velčaninov jeho pohostinnost neoplatil moc pěkně, navázal totiž intimní poměr s jeho ženou. Velčaninov se vrací ve vzpomínkách do té doby a klasifikuje Trusockého a jeho ženu Natalju Vasiljevnu jako příklady dvou lidských typů. Zatímco Natalja Vasiljevna představuje typ koketní ženy, která ze své podstaty nemůže být manželovi věrná, Trusockij se pro něj stává věčným manželem, člověkem posedlým ideou manželství, který ovšem nemůže než být podváděn. Od Trusockého se dozvídá, že Natalja Vasiljevna zemřela a on, že přijel s dcerou do Petrohradu. Setkání s Trusockým pokračují a vzájemná konverzace je čím dál tím zajímavější, plná narážek naVelčaninův pobyt u Trusockého. Ten se snaží rozluštit, kolik toho Trusockij ví o nevěrách své ženy
Při návštěvě Trusockého v jeho hotelovém bytě, potká Velčaninov dívku Lízu, kterou mu Trusockij představil jako svoji dceru. Sousedé si však stěžují Velčaninovi na velmi hrubé chování otce k dívce Líze, a tak se Velčaninov, i vzhledem k chatrnému zdraví dívky, rozhodne odvést Lízu k svým známým do lepšího prostředí. Dívka však těžce nese odloučení a otcův chladný vztah a zanedlouho onemocní a umírá.Velčaninov je zdrcen, neboť postupem času nabyl přesvědčení, že Líza je jeho dcera.Postupně také zjišťuje, co Trusockij vše ví, neboť ten obchází v Petrohradě i zbývající milence své ženy.Velčaninova navštěvuje v časných ranních hodinách, téměř vždy opilý, a Velčaninov si jej začíná čím dál víc hnusit.
Na nějakou dobu Trusockij zmizí, aby se vrátil s nápadem znovu se oženit.Přesvědčí Velčaninova, aby s ním jel na návštěvu jeho vyvolené, kterou je mladá dívenka. Ta ze svého o mnohem let staršího nápadníka velkou radost nemá.Celé zásnuby se začínají komplikovat, když dívka Velčaninova prosí, aby jí a jejímu mladému příteli pomohl proti Trusockému.Vše se náhle vyhrotí opět v jeho bytě: po návštěvě rozezleného mladíka, dostává Velčaninov ledvinový záchvat. Nejdříve jej Trusockij ošetřuje, posléze se jej však pokusí zavraždit. Velčaninov však zrádný útok břitvou odrazí a Trusockého ze svého bytu vyhodí. Později se dozvídá,že onen v notně podroušeném stavu odjíždí z města.
Poslední kapitola svede opět oba muže dohromady.Stane se tak na jakémsi nádraží, kde se spolu potkají. Trusockij je opět ženatý a velmi pravděpodobně opět podváděný.Dojde k poslední výměně názorů a příběh končí, aniž by autor podal čtenáři jasné rozuzlení.
Věčný manžel je jako ostatní Dostojevského romány vynikající psychologickou sondou do lidských charakterů a jednání. Jako ostatní Dostojevského díla se odehrává na mnoha rovinách a jeho vyznění nespočívá v pouhém čtení napsaných slov, ale v citlivé interpretaci a vyhledávání skrytých rovin.Příběh se odvíjí především od charakterů hlavních postav Velčaninova a Trusockého, posouvá se dále a hrotí při jejich rozhovorech, které tvoří svým stylem nádherně vystavěné jeviště, na kterém se rozehrává drama příběhu. Dostojevskij se v novele zřetelně projevuje jako autor polyfonního románu ( tedy příběhu, který není nesen a ozřejmován jedním autorským „hlasem“ vypravěče, ale každá z postav hovoří zcela a pouze jen za sebe a je pouze na čtenáři, který z hlasů mu bude bližší. Jakoby postavy nepovstaly z autorovy imaginace, ale žily vlastní život na autorovi nezávislý). V případě Věčného manžela nám jasně vyvstávají dva hlasy, dvě podání příběhu, hlas Velčaninův a hlas Trusockého. Rafinovanost Dostojevského psaní se projevuje v tom, že nám může hlas Velčaninův připadat jako hlas autorský, a to proto, že na příběh nahlížíme častěji jeho očima. Faktem však zůstává, že oba hlasy ( ač Trusockého je upozaděn a projevuje se především v kontextu jeho dialogu s Velčaninem ) jsou rovnocenné. K této domněnce dojde čtenář při pozornější četbě i bez důkladnější znalosti Dostojevského díla. Nejpatrnější je to na konci příběhu. Předposlední kapitola přináší pod napovídajícím názvem Analýza rozbor toho, co se stalo, tak, jak to Velčaninov viděl a pro sebe uspořádal.Velčaninov prochází katarzí, vyrovnává se sám se sebou. Trusockij je cejchován jako ubožák, zrůda, „věčný manžel.“ Přesto však poslední slova příběhu Velčaninovou analýzou zatřesou - „Když už já, já vám podávám tuto ruku“, ukázal mu dlaň své levé ruky, na které zůstala velká jizva, „ tak byste ji měl přijmout“, zašeptal Velčaninov zbledlými rty. Pavel Pavlovič Trusockij také zbledl a rty se mu zachvěly. Jakási křeč mu stáhla obličej : „ A co Líza?“ Zamumlal rychlým šeptem a z očí mu vytryskly slzy. Velčaninov stál před ním jako sloup - Nenápadná zmínka o Líze působí mocně na Velčaninova už proto, že mu v této podobě vrací Trusockij jeho myšlenou narážku ( jizva na ruce ). Líza vyvstává jako obžaloba Velčaninovy věrolomnosti a o Trusockém se nabízí uvažovat, na jako o zrůdě, ale o nešťastníkovi zlomeném velkou bolestí, na které měl jeho přítel ( a on považoval Velčaninova skutečně za svého přítele) podíl.Trusockého mnohovýznamová replika je opět nádherným příkladem dalšího z Dostojevského postupů, totiž schopnosti jeho postav nacházet a vyslovovat ve vzájemném dialogu skryté, mnohdy nevědomé myšlenky toho druhého.Srovnejte dialogy Velčaninova s Trusockým, především z posledních kapitol, s dialogem Ivana a Saši o zavražděném otci z Bratrů Karamazových. Stejně tak nemusíme jednoznačně souhlasit s Velčaninovým pasováním Trusockého na věčného manžela, na jakousi osobnost bez osobnosti, ale novela nám podává dostatek indícií- Trusackého narážky na opravdové přátelství, lásku k dceři a především jeho pokus Velčaninova zavraždit (neboť věčný manžel se milencům nemstí, naopak je jaksi z přirozenosti přitahuje, protože bez nich nemůže být věčným manželem), abychom mohli vidět zápas Trusockého o získání své osobnosti.
Takovýchto rovin je v příběhu mnoho a nezbývá než doporučit několikeré přečtení nesmírně komplikované, ač na první pohled nenápadné novely.