Utrpení mladého Werthera - J. W. Goethe

Werther, mladý malíř, přijíždí na venkov na zotavenou. Za přírodou, inspirací; opouští radostně svoje přátele a lásky. Jde vyřizovat také jakési dědické záležitosti. Bydlí u své tety.
Je nadšen venkovem. Je jaro, vše kvete a rojí se a hemží, nemůže se toho nasytit:

„Jsem tak šťasten, drahý příteli, tak pohroužen do pocitu klidného bytí, že to je až na škodu mému umění. Nedovedl bych teď kreslit, ani čáru bych nesvedl, a přece jsem nikdy nebyl větším malířem než právě v těchto okamžicích, když celé údolí se vypařuje a výsostné slunce spočívá na neprostupných temnotách mého lesa a jenom paprsky se vkrádají do nejvnitřnější svatyně a když tu pak ležím ve vysoké trávě…“

Jeho vytržení na sebe bere až náboženský ráz a výrazy, má dojem, že jeho vnímání je daleko intenzivnější a hlubší, než by kdy mohlo být umění. Atmosféra je plna venkovského poklidu a patriarchální ukotvenosti; Goethe tu zpodobuje ideál venkovské idyly. Odmítá knihy, které mu chce poslat přítel Vilém, zdá se mu, že by ho jen vytrhovali z prožívání a poznávání zdejšího života. Je to ta učenost, která je vyčtená, životní zkušenost získaná z knih, které už má ze škol plné zuby. Nosí s sebou všude jen „svého Homéra“ a čte si v něm. To je další z atributů doby: ve starověkých Řecích je nacházeno naplnění ideálu přirozeného života, čte-li tedy Homéra, nikterak se mu ani zde, v centru „přirozeného života“- na venkově, nezpronevěřuje. Seznamuje se z řadou lidí, žijících poklidným patriarchálním životem, prostým a skromným, nepochybujícím a samozřejmým v sobě samém. Je plný štěstí a radosti a sám Werther nachází v prostých úkonech radost, kterou mu civilizace zakryla, zevšedněla. Starat se o denní chléb apod. Až pozná Lottu, dívku, která mu bude osudná. Zastavují se u ní cestou na ples jakoby náhodou. Spatří ji, jak rozděluje těmi nejpůvabnějšími gesty chléb svým šesti sourozencům, o něž se musela starat. Jeho přítelkyně, která ho doprovází, ho varuje, aby se před Lottinou krásou měl na pozoru, je už totiž zadána. Celé toto setkání popisuje podrobně svému příteli. Jde o první opravdu dlouhý dopis, který přítel od něj dostává. Popisuje mu průběh bálu, a jak se pak blíže s Lottou seznámil – její snoubenec byl právě odjetý. Varovat ho má již sentiment, se kterým se do ní zamiluje a že tu jakoby náhodou naskočí jméno jejich literárního oblíbence:
„položila ruku na mou a řekla: -,Klopstock.´ Tonul jsem v proudu pocitů, kterým mě toto heslo zaplavilo. Přemohlo mě to. Sklonil jsem se k ní a v slzách nejvyšší rozkoše jsem jí políbil ruku. A pohlédl zase do jejích očí – Vznešený básníku! kéž bys byl viděl své zbožštění v těchto zracích! A kéž bych teď už nikdy nikým neslyšel vyslovovat tvé často znesvěcované jméno!“

Od této chvíle ztrácí Werther postupně smysl pro realitu a začíná blouznit. Idealita dívky, do níž se zamiloval a kterou si teď vybásňuje, se mu střetává se skutečností – je zasnoubena, provdá se. Tak to chodí, tak to bude. Nenaplněná láska k ní se stává chorobou.
Chorobu léčí jedinou možnou cestou – sebevraždou.
Mezitím ale se Lotta vdá, on odchází. Touží po tom jít do války, je mu to rozmluveno. Působí jako pobočník u jistého velvyslance a poznává svět. Dostáváme se k pasáži, kde končí dopisy Wertherovy a obrací se na nás jejich vydavatel. Chce podat „historii posledních podivuhodných dnů našeho přítele.“ Jde o pár dní po návratu Werthera zpět k Lottě. Uveřejněn tu je poslední jeho dopis Vilémovi z 20. prosince. Je zde popis posledního setkání Werthera s Lottou, kde jí recituje svoje překlady Ossianových písní. Čas těsně před sebevraždou zachycuje jakoby deníkový záznam nebo dopis na rozloučenou, který se jmenuje „Po jedenácté“.
„Soused viděl záblesk a slyšel ránu; když se však nic nehýbalo, nedbal toho. Zrána o šesté vstoupí sluha se světlem a vidí svého pána na zemi a pistoli a krev. Volá ho, zalomcuje jím: žádná odpověď; už jen chroptí.“
Tak skončil Werther. Třeba říct ještě něco málo o formální stránce tohoto románu. Je napsán v dopisech, jak bylo tehdy v módě, adresovaných Wertherovu příteli Vilémovi i jiným lidem. Dodává to románu osobnější, zaujatější ráz; pasáže filozofující se prolínají s běžnými událostmi, které však, právě proto že jsou zachyceny v dopise příteli, mají pro pisatele – Werthera – svou důležitost. Dopisová forma si vynucuje též vynechávat jisté věci, vyznačuje se jistou úsečností a zkratkovitostí. Jsou tu poměrně velké časové proluky, které by běžný příběh nesnesl. Toto je příběh nenaplněné lásky končící tragicky. Dopisová forma je naprosto odpovídající.