Stavitelé chrámu - Otakar Březina

Obsah:
Stavitelé chrámu
Před básníkem kráčely nesčíslné zástupy, jež snily o svých ztrátách: o lesních samotách, o zázracích tvůrčího jitra, o vládnoucích městech, o rozkoši práce, o pýše osamělých orlů; o rozkoši zničení a kráse přírodních hrůz, o žízni hledajících a jejich marné honbě, o rozkoších nejistoty, o sladkosti záhadných žen. Poslední kráčeli vyděděnci, umdlení tisíciletou prací. Mezi nimi šli stavitelé chrámu. Ti jediní si rozuměli a viděli hrůzu i nádheru věcí. Cítili tvůrčí dech boha, bolest a práce byly jim vykoupením tajemné viny, vnitřní radost jistotou cesty. Byli posláni k milionům bratří. A aby jejich slova byla žhavější, odňala jim božská spravedlnost vzpomínku na všechnu sladkost země.

Tělo
Na otázku básníkovu, koho duše na zemi potkala, viděla a ztratila, zachvěly se éterické rty: jitra, poledne, průvody květů. Jitra se chvěla květy, rosou a vůněmi. Poledne umdlévala žhavostí blankytů. Květy rozvíjely své kalichy do slunce a svítili na cestu tajemné rozkoše. Básník se táže, kam zmizela jitra, poledne i květy? Jitra kvetou v nevadnoucích růžích, poledne odlétla do slunečního hnízda a květy v tázavém pohledu duše zemřely nějakou záhadnou nemocí.

Stavitelé chrámu
Otokar Březina

Sbírka Stavitelé chrámů z roku 1899 zahajuje druhou polovinu básnické tvorby Otokara Březiny. Narozdíl od předešlé sbírky, kterou byly Větry od pólů, jsou Stavitelé chrámu dílem těžkých nejistot, tragických otázek a pesimistických odpovědí na ně.
Sbírka Stavitelé chrámů bývá často označována za vrchol celé Březinovy tvorby. značný ohlas i v zahraničním literárním prostředí získal její německý překlad, který v roce 1920 vydal Otto Pick.
V tomto Březinově díle zcela převládá reflexivní lyrika. Hlavními tématy je vesmír a řád. Otřesné, s nesmírnou intenzitou a naléhavostí vyslovené vědomí smrti a strasti, nespravedlnost a násilí, to vše vede k vytváření mnoha otázek, které jsou potom znázorněny v Březinových básních, obzvláště například ve skladbách Se smrtí hovoří spící nebo Vigilie.
Postava Svatého, typická pro březinovskou poezii, společně s ostatními pracuje na duchovní stavbě, pokračuje se tak v dávné duchovní a společenské tradici - např. ukázáno na symbolech chrámů, knih aj.
Zástupy, k nimž patří i sociálně utlačovaní lidé, chudáci, ubití útlakem, se musí obrátit pouze k snění. Tito lidé i proroci tak s dychtivou, horečnou nedočkavostí hledí vstříc příchodu nových, odlišných forem duchovního i sociálního života, hlásají radikální proměnu, byť byla provázena plameny a zkázou.
V této sbírce Otokara Březiny najdeme v podstatě verše dvojího typu: jednak jsou to básně psané volným veršem, typické zvláštním napětím mezi rytmickým a jazykovým členěním, převážně nacházíme přesahy, na druhé straně pak stojí básně rýmované a dokonce i písně.
Typickými hrdiny Březinových básní z této sbírky jsou více či méně symbolické postavy proroků, mučedníků, stavitelů chrámů, slepců a šílenců. Vystupují převážně společně, důležité je vědomí kolektivu.
Básník si klade základní otázky po smyslu lidského života a smrti, bere na sebe celou tíhu lidského utrpení. V závěru knihy, hluboce ponořeném do temnot, kdy „nekonečnosti čekají na nás, jiná slavnější jara, věčnosti hřmící písně, vysvobození“, se přesto vynořuje jakýsi optimističtější odkaz.
Mezi nejznámější básně z této sbírky patří Vigilie, Země vítězů, Vladaři snů, Víno silných nebo Svítání na západě.
Pokud bychom chtěli sbírku Stavitelé chrámu zařadit nějak do kontextu tehdejší literatury, musíme zmínit taková díla českého symbolismu, jako jsou sbírky Ještě jednou se vrátíme Antonína Sovy nebo Sen o zástupu zoufajících Stanislava Kostky Neumanna.