Ruce - Otakar Březina

Ruce, které poprvé vyšly v roce 1901, jsou poslední ukončenou sbírkou Otokara Březiny.
V Rukou, knize plné optimismu a nadšení, převládá kolektivní poezie, pro kterou je příznačné nejen množné číslo při oslovení adresátů, ale i při pojmenování předmětů, lidí a událostí. Básník tak vyzdvihuje kosmické bratrství jako nejvyšší hodnoty jednotlivce.
Podobná touha po spolupráci a vzájemném doplňování se je vidět i při volbě žánrů. Objevujeme zde totiž takzvanou chórickou poezii s jejími příznačnými žánry, jako byla sborová píseň, hymnus, kolozpěv, dithyramb.
Březina si zároveň uvědomuje definitivní vítězství člověka, které je možné díky světovému sjednocení, sleduje toto úsilí „o slití všech miliónů v Jediného Člověka vykoupeného“ - verš z básně Šílenci.
Asi nejznámější básní je báseň Ruce. Symbol rukou sjednocuje všechny motivy básně, dává jim jednotící ráz, ruce jsou považovány za společného jmenovatele všech lidských činností, zároveň mohou fungovat jako články magického řetězu, který by se stal znakem sjednoceného lidstva.
V závěru básně Ruce jsou jmenovány odkazy na další části cyklu chórických básní, jedná se o skladby Zpívaly vody, Zpívaly hořící hvězdy, Kolozpěv srdcí a Dithyramb světů. V nich má být právě nalezena „odpověď na otázku bolestnou“, která byla básní Ruce položena.
Další proslavenou básní je zpěv Kolozpěv srdcí. Srdce je zde pojato jako tradiční symbol vcítění se do druhého, symbol lásky a sympatií. Největší bolest a neštěstí pro srdce je odloučení a odcizení. Známým se stal Březinův refrén z této básně - „sladko je žíti!“, který básník ale paradoxně připojuje i k motivům životních porážek a tragédií:
„Pro tajemství bolesti, smrti a znovuzrození sladko je žíti!
Pro lásku k bližnímu sladko je žíti!
Pro vůni květů a slávu polibků sladko je žíti!
pro radostný výkřik osamělého srdce sladko je žíti!“
Častým tématem této sbírky je překonávání bolesti, skepse, temnot, porážek a hořkosti. To vše najdeme například v básních Bolest člověka nebo Hudba slepců - tam je přímo romantický příběh „puklého srdce“.
Styl formy této sbírky vychází z rysů, typických pro celou poezii Otokara Březiny. Je to například užití volného verše, zároveň různé větné i rytmické přesahy a vsuvky. Ze stránky volby slovní zásoby je důležité používání cizích slov, které dodávají básním punc tajemna a magičnosti, zároveň také odkazují na autorovu dobrou znalost různých vědeckých a kulturních směrů a odvětví.
Hlavní myšlenku Rukou, tedy sounáležitost všech lidí vztah k tématu práce, ocenilo mnoho soudobých čtenářů, obzvláště proletariát, působnost sbírky se potom ještě zesílila v souvislosti s novými literárními proudy z období kolem první světové války - expresionismus aj. Významné je její 1. vydání, na kterém Březina spolupracoval se sochařem a grafikem Františkem Bílkem, který Ruce opatřil ilustracemi a vydal ve velkém formátu.
Je třeba zmínit se také o německém překladu sbírky, který oslovil mnoho významných německy píšících spisovatelů, mimo jiného i Stefana Zweiga. Tento překlad vytvořil v roce 1908 E. Saudek.