Revolúcie v r. 1948 - 1949

Zakládací listinu Svaté aliance postupně podepsaly hlavy všech evropských států s výjimkou
papeže (hlavy církevního státu), osmanského sultána a panovníka švédsko-norské unie.
Anglický král ji podepsal pouze za svou osobu jako kurfiřt hannoverský. Prvý významnější
otřes pro celý systém přinesl rok 1830. V Paříži zmařila červencová revoluce plán
francouzského krále Karla X. na návrat k absolutismu a vynesla do čela konstituční monarchie
"měšťanského krále" Ludvíka Filipa I. z orleánské větve bourbonského rodu. Tento převrat
byl v rámci západní Evropy uznán za legitimní (pravoplatný), stejně jako povstání v Belgii proti
nizozemské nadvládě. Francie Belgičanům pomohla vojensky, uznala jejich stát a společně s Velkou Británií garantovala jeho neutralitu. Neúspěšně naproti tomu skončila povstání v některých italských a německých státech a v ruském záboru Polska, která byla vyvolána zprávami o úspěšné revoluci ve Francii.
Povstalci v malých státech střední a severní Itálie rovněž spoléhali na pomoc Francouzů, avšak rakouský vojenský zásah proti povstání byl rychlejší a zejména masivnější. Jen shodou okolností tento zásah nevyvolal rozsáhlé střetnutí západoevropských měšťanských monarchů s absolutistickými monarchiemi střední a východní Evropy. Ve francouzském exilu založil Giuseppe Mazzini tajný revoluční spolek Mladá Itálie, který jednak připravoval osvobození a sjednocení Apeninského poloostrova, jednak usiloval o vytvoření celoevropské konspirační sítě proti systému Svaté aliance. Ústředím jednotlivých konspiračních spolků se měla stát Mladá Evropa, založená ve švýcarském Bernu roku 1834. Revoluční mládí se chtělo postavit proti zkostnatělému stáří, ovšem už v této době platilo heslo: Mladí revolucionáři, staří hófráti (z něm. dvorní radové). Protože se skutečně z většiny zapálených odpůrců režimu stávali v pozdějším věku jeho nejloajálnější stoupenci, dostávala se hrstka "věčných revolucionářů" do často tragikomické izolace. Výjimku tvořili umělci, zejména literáti, jako básník Heinrich Heine, který otevřeně sympatizoval s Mladým Německem. Mnohem větší význam pro
budoucí sjednocení země než Mladé Německo však mělo vytvoření Německého celního spolku v roce 1834.
Revoluční vlna z roku 1830 zasáhla celé polské "kongresové" království (zřízené vídeňským kongresem), které se nacházelo pod carskou nadvládou, avšak představovalo hospodářsky a kulturně nejrozvinutější součást ruské říše. Povstání Poláků bylo brutálně potlačeno ruskými vojsky a "kongresovka" se stala fakticky gubernií. Mnoho povstalců putovalo do sibiřského vyhnanství, jiní prchli do západní Evropy, kde vytvořili středisko Polsky zagranicznej. V dalších dvou desetiletích se stali společně s revolučními exulanty z jiných zemí svědky britsko- francouzského sbližování. Vkládali v obě velmoci své naděje na budoucí celoevropskou demokratickou revoluci, v osvobození národů, a tím i v návrat domů. Francie se však vydala cestou budování koloniálního impéria v Africe (Alžírsko) a Oceánii. Vůči Evropě vznesla revoluční požadavek přirozených hranic na Rýně, čímž vyvolala nacionalistické pozdvižení v zemích Německého spolku. V průběhu čtyřicátých let 19. století se dále upevňovala britsko-francouzská mocenská solidarita, podtržená například státní návštěvou mladé královny Viktorie (1837-1901) v Paříži.

Koncem čtyřicátých let 19. století rychle přibývalo příznaků, které věštily rozsáhlou krizi systému Svaté aliance. V letech 1847-1848 si liberální švýcarské kantony vynutily zbraní na kantonech konzervativních přijetí nové ústavy podle amerického vzoru. Velká Británie v této souvislosti zabránila ostatním garantům švýcarské neutrality v plánované intervenci. Liberální duch se objevil v politických opatřeních papeže Pia IX. a sardinského krále Karla Alberta. Na přelomu let 1847-1848 vypukla řada povstání v Neapolsku, na Sicílii, v Lombardii a Benátsku, žádajících ústavu. Koncem února 1848 přimělo ozbrojené povstání v Paříži Ludvíka Filipa I. k odstoupení a nastolilo Druhou republiku. Události ve Francii měly okamžitý ohlas v jihozápadním Německu, Rakousku a Prusku. Dne 13. března vypuklo povstání ve Vídni, o pět dní později došlo k barikádovým bojům v Berlíně. Rakouský císař Ferdinand V. odvolal jednoho z nejvlivnějších zastánců systému Svaté aliance a policejního absolutismu, státního kancléře Metternicha, a slíbil ústavu. K podobným ústupkům byl donucen i pruský král Fridrich Vilém IV. V mnohonárodní habsburské monarchii se vytvořilo několik revolučních středisek, avšak jednotlivé národnosti se do značné míry navzájem držely v šachu. Hluboká propast nedůvěry se zvolna otevírala mezi Čechy a Němci, Maďary a Chorvaty a tak dále. Podle zákona paradoxu se revoluční vlna vyhnula pouze dvěma velmocím. Velkou Británii chránila tržní ekonomika, občanská společnost a právní stát, Rusko zase jeho zaostalost ve všech směrech.
V březnu 1848 vyhlásil papež "svatou válku" Rakousku, ale vojska složená z dobrovolníků (Giuseppe Garibaldi), sardinských a papežských jednotek byla příliš nesourodá, aby mohla čelit talentu rakouského maršálka Václava Radeckého. Navíc někteří italští panovníci (neapolský král Ferdinand II.) tvrdě vystoupili proti revoluci. V červnu uhájila francouzská armáda a obnovená Národní garda republikánskou trikoloru před "rudým nebezpečím" z řad socialisticky orientovaných dělníků. V prosinci 1848 se prezidentem republiky stal synovec Napoleona I. Louis Bonaparte, který vyšel vstříc volání po vládě "silné ruky" a připravil státní převrat, který jej přesně o čtyři roky později vynesl na císařský trůn. (Přijal jméno Napoleon III., protože titul Napoleona II. podle mínění bonapartistů náležel synu Napoleona I. a vévodovi zákupskému "Orlíkovi").
V letech 1848-1849 se rychle rozvinula a vzápětí utrpěla porážku idea nejen italského, ale i německého sjednocení. Na přelomu března a dubna 1848 se sešel ve Frankfurtu na Mohanem Prozatímní parlament (Vorparlament) a v květnu zahájilo práci řádně zvolené Zákonodárné národní shromáždění. Z 586 poslanců tvořili celé dvě třetiny právníci a profesoři, ale pouze 46 podnikatelů a žádný zástupce selského stavu. Záhy zde vykrystalizovala konzervativní pravice, žádající sjednocení Německa na federativním základě. Liberální střed se rozpadal na stoupence dokonale vypracované ústavy a na zastánce silné moci parlamentu bez ohledu na naplnění ústavní listiny. Radikální levice naproti tomu požadovala republiku s autoritativním režimem, který by prosadil revoluční řešení sociální otázky. V září 1848 vyvolali nespokojení radikálové ve Frankfurtu vzbouření proti Zákonodárnému shromáždění, ale jejich nezdar jen posílil svazek mezi konzervativci a liberály. Ti pak až do jara 1849 vedli diskusi o jednotlivých koncepcích sjednocení Německa: 1. spolkovém státě zahrnujícím i pruská a rakouská území mimo hranice Německého spolku (velkoněmecká koncepce), 2. republice v rámci hranic Německého spolku, 3. národnostním státě bez jakéhokoli podílu Rakouska (maloněmecká koncepce). Pro rezervovaný postoj Rakouska nakonec zvítězila idea německého císařství pod vládou pruských Hohenzollernů, avšak Fridrich Vilém IV. korunu z rukou Národního shromáždění nepřijal. Rakouští a pruští poslanci byli z Frankfurtu odvoláni a pruská vojska zasáhla proti revolučním vládám ve Falci a v Bádensku. Následovala masová emigrace, která oslabila německé demokratické hnutí. Pokus o sjednocení Německa "zdola", revoluční cestou, ztroskotal.
V Rakousku došlo v důsledku revoluční vlny ke zrušení roboty a zřízení moderního správního systému. V průběhu roku 1848 maršálek Alfred Windischgrätz vojensky potlačil povstání v Praze a ve Vídni. V prosinci postoupil císař Ferdinand trůn svému synovci Františku Josefovi I. Zatímco slovanské národy byly ochotny za cenu zrovnoprávnění habsburskou monarchii zachovat a hájit její celistvost se zbraní v ruce, maďarští liberálové na jaře 1849 prohlásili Habsburky za sesazené z uherského trůnu a v čele republiky stanul Lájos Kossuth s diktátorskými pravomocemi. Maďarské povstání bylo potlačeno jen pomocí ruských vojsk a nemilosrdná činnost rakouských mimořádných soudů značně poškodila obraz monarchie v evropském veřejném mínění. Pod nátlakem ruského cara Mikuláše I. a proti vůli Pruska došlo roku 1850 k obnovení Německého spolku, v němž předsednické místo znovu zaujal rakouský císař.