Simon Wiesenthal

31. 12. 1908 - 20. 9. 2005


Simon Wiesenthal byl původním povoláním architekt. Byl však také publicista a spisovatel. Nejznámější je ale pod přezdívkou „lovec nacistů", neboť celý svůj život zasvětil pátrání po nacistických zločincích. Byl zakladatelem a vedoucím Židovského dokumen-tačního centra ve Vídni.


Dětství a mládí

Narodil se 31. prosince 1908 v Bučači v Haliči jako druhorozený syn Aschera a Rosy Wiesenthalových. Bučač (Buczacz) bylo etnicky smíšené městečko, které v té době patřilo (stejně jako české země) do rakousko-uherské monarchie. Dnes leží v západní části Ukrajinské republiky. Toto území často měnilo svého pána - než stačil Simon vychodit gymnázium, bylo šestkrát „osvobozeno".

V městečku tvořili většinu Židé a před první světovou válkou nebyli nijak utiskováni. Byli vzdělanější a majetnější než místní Poláci a Ukrajinci. Dobré soužití všech národností lákalo množství židovských uprchlíků ze sousedního Ruska. Hledali zde azyl, neboť tam byli Židé tvrdě pronásledováni.

Když se Židé uzavírali před ostatním světem, byli cizím tělesem, když svůj svět opustili a přizpůsobili se, stali se z nich nežádoucí vetřelci, nenávidění a odmítaní. Už jako chlapec jsem si uvědomoval, že jsem se narodil jako druhořadý občan.

(S. Wiesenthal)

Pak ale začala válka a celá oblast se stala frontovým pásmem. Wiesenthalův otec narukoval do rakouské armády a padl, matka se dvěma syny uprchla před postupující ruskou armádou do Vídně. Zde začal Simon chodit do školy. Domů se vrátili po dvou letech, ale boje v této oblasti stále pokračovaly a Bučače se zmocňovaly střídavě polské, ukrajinské či bolševické oddíly. V době mezi světovými válkami připadla Halič Polsku.

Wiesenthal odmaturoval na gymnáziu ve Lvově a chtěl pokračovat ve studiu architektury. Počet židovských uchazečů byl však na zdejším Polytechnickém institutu omezený a tak Simonovi nezbylo nic jiného, než odjet roku 1929 do Prahy a studovat zde. Na toto období svého života vzpomíná jako na jedno z nejkrásnějších. Roku 1932 studia ukončil a následovala dvouletá praxe v Sovětském sva-zu. V roce 1936 se Simon Wiesenthal oženil s bývalou spolužačkou z gymnázia Cylou Müllerovou, která byla vzdálenou příbuznou psychoanalytika Sigmunda Freuda. Wiesen-thal si v té době otevřel projekční kancelář a stavěl domy většinou pro bohaté polské Židy. Dařilo se mu dobře, ale spokojený život netrval dlouho.


Válka

Koncem září roku 1939 byl podepsán pakt o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem. Polsko bylo rozděleno a Lvov se ocitl na sovětském území. Začalo pronásledování židovské inteligence, zatýkání, střílení, odsun. Před deportací na Sibiř se Wiesenthal spolu s manželkou zachránil pomocí úplatku. Jeho otčím však byl zatčen a pravděpodobně zemřel ve vězení, bratr byl zastřelen. Kancelář byla zavřena a z Wiesenthala se stal místo architekta mechanik v továrně na péra do matrací. Později se mu však podařilo získat místo ve stavební společnosti. Navrhoval zde sice jen baráky na draní peří, ale byla to práce v oboru, který vystudoval.

„Proč zrovna já měl zůstat naživu? Přece jsem neučinil nic tak významného."

(S. Wiesenthal)

V červenci 1941 zaútočila německá vojska na Sovětský svaz a ze Lvova se stal opět německý Lemberk. Netrvalo dlouho a ukrajinské pomocné oddíly zde rozpoutaly třídenní pogrom, ve kterém přišlo o život šest tisíc Židů. Byli to většinou lékaři, advokáti a učitelé. I Wiesenthal byl zatčen a hrozila mu smrt. Přežil jen zázrakem. Stál v řadě osob u zdi, s rukama za hlavou a čekal, až na něj přijde řada a bude, stejně jako ostatní, zastřelen. Zachránily ho kostelní zvony, svolávající věřící k polední bohoslužbě. Ukrajinci odložili zbraně a asi dvacet prozatímně zachráněných vězňů odvedli do cel. V noci si pro Wiesenthala přišel jeho bývalý ukrajinský zaměstnanec. Nyní byl pomocným policistou, který zůstal věrný svému bývalému zaměstnavateli. Namluvil svým kolegům, že je Simon sovětský špión a tvrdil, že ho musí dopravit k oblastnímu komisaři k výslechu.

Wiesenthal si však svobody příliš neužil. Brzy po té bylo vydáno nařízení, podle kterého museli všichni Židé opustit své byty a odstěhovat se do ghetta. Odtamtud odvedli Simona a jeho ženu na nucené práce do tábora Janowska2. Wiesenthalova matka Rosa byla později deportována do koncentračního tábora Belzec1, ze kterého se už nevrátila.

„Přežití je privilegium, jež zavazuje. Vždy jsem se ptával sama sebe, co mohu učinit pro ty, kteří nepřežili. Odpověď, kterou jsem si dal, zní takto: Stanu se jejich hlasem, zachovám vzpomínku na ně živou, aby v ní ti mrtví žili."

(S. Wiesenthal)

Simon se dostal do táborové pobočky, která byla blízko železničního seřadiště. V opravárenské železniční dílně se mohl pohybovat poměrně volně a tak se pokusil zachránit svou ženu Cylu. Za pomoci polského ilegálního hnutí pro ni sehnal falešné doklady a zajistil pomoc při jejím útěku. Vše se zdařilo a Cyla žila do konce války pod jménem Irena Kowalska. Wiesenthal měl štěstí. Vedoucími na nucených pracích byli Heinrich Guenthert a Adolf Kohlrautz. Byli sice Němci a národní socialisté, ale starali se o to, aby se s Židy zacházelo korektně. Když se dozvěděli, že je Wiesenthal architekt, zaměstnali ho jako technika a kresliče. Byli s ním velmi spokojeni - jeho práci totiž vydávali za svou a byli za ni chváleni a povy-šováni. Přesto byl Wiesenthal 20. dubna 1943 opět jen krůček od smrti. Jeden z velitelů tábora se totiž rozhodl oslavit Hitlerovy čtyřiapadesáté naro-zeniny tím, že nechá zastřelit 54 ži-dovských vzdělanců. I přes námitky se na seznamu objevilo Wiesenthalovo jméno. Spolu s ostatními věznil stál nahý na okraji hluboké jámy a čekal na popravu, když ho z řady vytáhl jeho zaměstnavatel - jeden z velitelů táborové pobočky. Podařilo se mu přesvědčit ostatní velitele tábora, že je Wiesenthal jediný, který dokáže namalovat obrovský plakát s nápisem „Děkujeme našemu vůdci". Pro Simona Wiesenthala byla jeho záchrana dvěma národními socialisty něčím, co se mu vrylo do paměti stejně, jako jeho pronásledování jinými nacisty: „Jsou dokladem toho, že bylo možno přežít Třetí říši s čistýma rukama. Jsou dokladem toho, že není kolektivní viny." Wiesenthal nikdy nepátral po tom, jestli tehdy esesáci našli čtyřiapadesátého, ale tušil, že ano. Až do konce života ho nepřestal trápit určitý pocit viny.

V říjnu téhož roku se Wiesenthalovi podařilo z tábora utéci. Opět mu při tom pomohl Adolf Kohlrautz. Na svobodě byl osm měsíců - skrýval se u přátel a později i u partyzánů. V červnu 1944 jej vypátrali polští detektivové a předali ho Němcům. Wiesenthal už ale nechtěl žít. Nevěděl, co se stalo s jeho rodinou, nevěděl, zda žije jeho žena. Také se bál, že nevydrží mučení a zradí partyzány, u kterých se skrýval. Při převozu na gestapo si podřízl obě zápěstí žiletkou, kterou se mu podařilo vzít s sebou. Odvezli ho však do nemocnice a asi jako vůbec prvního Žida ho zachránili. Simon se však pokusil o sebevraždu znovu. Při převozu ukradl ampulku s 500 pilulkami a v noci je všechny spolykal. Ale byl to jen sacharin. Nezdařil se mu ani třetí pokus, kdy se chtěl oběsit na opasku, hozeném přes mříž vysokého okna. Byl natolik zesláblý, že mu na dokončení tohoto činu scházela síla.

„Ten to nemůže přežít," zaslechl jsem tlumočníka, jak to říká americkým důstojníkům. Ale já jsem nebyl jen odhodlán přežít, nýbrž i mluvit. Nač bych se jinak plahočil tou dlouhou cestou od baráku a vešel úplně vyčerpán do kanceláře amerického velitele tábora. (...) Drželi mě a podpírali dva spoluvězni, abych neupadl. Jeden z nich byl lékař. Přisunuli ke mě židli a jemně mě na ni posadili. Manipulovat se mnou byla hračka, vážil jsem necelých 50 kg. (...) Když se mi podařilo popadnout dech, vyhrkl jsem ze sebe: „Dostal jsem facku." „Od koho?" „Od blokového písaře." „Od esesáka?" „Ne, od vězně." Americký důstojník na mě hleděl nechápavě: Přežil peklo, sotva se drží na nohou, a stojí mu to za to, vyšplhat se na kopec, aby si postěžoval. Právě proto, že se Třetí říše před třemi dny zhroutila, mě ta facka tolik bolela. Rozhodl jsem se totiž, že se už nikdy - už nikdy -nedám nikým bít."

(S. Wiesenthal: Spravedlnost, nikoli pomstu)


Osvobození

V příštích dnech se Wiesenthal ocitl znovu v koncentračním táboře Janowska. Sovětská vojska byla už blízko, a tak byla skupina zbylých vězňů hnána esesáky směrem na západ z jednoho tábora do druhého, až se v únoru 1945 přiblížili k rakouskému Mauthausenu3. Simon byl již tak zesláblý, že vysílením padl a byl pokládán za zmrzlého. Byl naložen na vůz s ostatními mrtvými a dovezen až ke krematoriu. Tady si však všimli, že se hýbe a odnesli ho nejdříve do sprch, kde ho studená voda přivedla k vědomí. Pak jej propašovali do baráku smrti, kde umírali vězni, kteří byli příliš slabí na to, aby mohli pracovat. Wiesenthal však přežil.

Když se 5. května 1945 objevily na dvoře tábora první americké tanky, vážil pouhých 45 kg. Za holocaustu přišel o 89 příbuzných. Z velké rodiny přežil jen on a jeho žena Cyla, kterou našel za dobrodružných okolností teprve po mnoha měsících po válce. V roce 1946 se jim narodila jediná dcera Paulinka. Ta se vdala, má tři děti a žije v Izraeli. Wiesenthalova žena Cyla zemřela v roce 2003.


Život po válce

Už několik týdnů po osvobození začal Wiesenthal spolupracovat s americkou komisí pro stíhání válečných zločinců (WCU). Pomáhal při výsleších a už tehdy zdůrazňoval, že mu jde o spravedlnost, nikoli o pomstu. Byl ještě velmi slabý a proto mu nabízeli, aby se jel zotavit někam do sanatoria a vrátil se pak do Polska stavět domy. Ale před ním se už začal rýsovat nový životní cíl: chtěl nejen uchovat vzpomínku na utrpení svého národa, chtěl také odhalit viníky tohoto utrpení a chtěl, aby byli za své činy spravedlivě potrestáni. Měl pro to všechny předpoklady, neboť během čtyř let věznění prošel dvanácti koncentračními tábory a osobně poznal jejich personál. Měl fenomenální paměť na tváře, jména i události, jedinečný postřeh i cit pro různé typy bezpráví, měl výjimečný organizační talent a smysl pro praktické záležitosti, byl důsledný a systematický. Začal vlastními vzpomínkami a sestavil seznam jedenadvaceti osob, proti nimž by sám mohl svědčit.

Spolupráce s Američany trvala asi rok, ale pak přišlo rozčarování. V německé i rakouské společnosti vzrůstal vliv bývalých nacistů a bylo jednodušší zapomenout na minulost. Začátkem roku 1947 se proto Simon Wiesenthal osamostatnil a v Linci založil Židovské dokumentační středisko. Jeho spolupracovníci sepsali výpovědi bývalých vězňů, kteří v koncentračních táborech čekali na vystěhování. Tak vznikla sbírka dokumentů, která se stala Wiesenthalovou nejobávanější zbraní. Dostával dopisy z celého světa a bylo velmi obtížné rozpoznat v této záplavě informací, která je a která není pravdivá, která zdánlivě nepodstatná maličkost může být v příštích dnech důležitá. Přesto tyto zprávy pečlivě vyhodnocoval a ukládal veškeré informace, které by mu mohly pomoci při jeho pátrání. O každém podezřelém nacistovi zakládal složku, kterou doplňoval celá desetiletí. Zjištěné informace předával soudům nebo novinářům. Wiesenthalovi se podařilo postavit před soud asi 1100 nacistických zločinců. Ale ne všichni byly spravedlivě potrestáni. Mnozí byli dokonce osvobozeni, neboť německá i rakouská justice byla sama příliš svázána minulostí. Po sedmi letech došla Wiesenthalovi trpělivost a středisko zavřel. Začal se starat o emigranty z Maďarska6, pomáhal jim vrátit se do života - najít si práci, školu pro děti... Ale po čase se znovu vrátil k pronásledování nacistů a své středisko tentokrát otevřel ve Vídni. V době vrcholící studené války v padesátých letech však pro jistotu přesunul celý svůj archiv do Izraele.


Boj za spravedlnost



„Bohužel je téměř nemožné připravit veřejnost emociálně na pochopení vraždění po milionech, přesvědčit ji, že jde vlastně o zcela konkrétní individuální vraždu, ke které došlo v šesti milionech případů."

(S. Wiesenthal)

Největší publicitu ze všech případů, na nichž se Wiesenthal podílel, mělo nepochybně dopadení Adolfa Eichmanna v roce 1960. Když Wiesenthal poprvé po válce zaslechl Eichmannovo jméno, neměl ponětí, o koho se jedná. Pátral po jednotlivých vrazích, po lidech, kteří ponižovali, bili a stříleli vězně před očima jiných. Teprve později, když začal Norimberský proces, si Wiesenthal uvědomil, že Adolf Eichmann byl zodpovědný za masové vyhlazování Židů a jeho vypátrání je velmi důležité. Eichmann unikal dlouho a Wiesenthal se při jeho hledání potýkal se značným nedostat-kem informací a narážel na mnoho problémů. Stopy se často ztrácely, ale několik náhod na-konec pomohlo a Wiesenthal zjistil, že se Eichmann skrývá v Argentině. Cítil se však zcela bezmocný, neboť tam měli nacisti příliš silné zastání. Potřeboval pomoc, ale té se mu nedostalo ani ze strany Američanů, ani od Izraelců, kteří sami bojovali o přežití. Tehdy se psal rok 1954 a Wiesenthal musel proná-sledování Eichmanna odložit. Teprve v dubnu 1959 uviděl v novinách úmrtní oznámení nevlastní Eichmannovy matky a jména pozůstalých. Získal tak informace o dalších příbuzných a později i o něm. Věděl, kde žije, konečně získal i jeho fotografie. Všechny informace předal Izraelcům, se kterými stále spolupracoval, a na základě těchto podkladů se izraelské tajné službě Mossad podařilo Eichmanna zatknout a v utajení převézt do Jeruzaléma. Tam byl souzen a popraven. Eichmann měl na svědomí šest milionů lidí, ale na otázku, zda se cítí být vinen, odpověděl záporně.

K dalším Wiesenthalovým úspěchům patřilo dopadení Franze Stangla, který byl velitelem vyhlazovacích táborů Sobibór3 a Treblinka4. Ukrýval se v Brazílii a teprve záplava článků, které psal Wiesenthal do brazilských, německých i jiných novin, přiměla Brazílii k jeho vydání do Spolkové republiky Německo. Zde byl Stangl obžalován z 1 200 000 vražd a byl odsouzen na doživotí. Zemřel ve vězení.

Stejnou zbraň - články v novinách - použil Wiesenthal při dopadení Herminy Braun-steinerové řečené Kobyla. Byla to sadistická dozorkyně v táboře v Majdanku a podílela se na desítkách vražd. Simon Wiesenthal zjistil, že se provdala za amerického občana a žila v New Yorku. V roce 1973 byla deportována do SRN, ale rozsudek byl vynesen až v roce1981. Byla odsouzena na doživotí.

Simon Wiesenthal také trpělivě pronásledoval jednoho z nejobávanějších mužů Třetí říše, Josefa Mengeleho, přezdívaného Doktor smrt. Nakonec se přiklonil k názoru, že muž, který se v únoru 1979 utopil poblíž Sao Paula, byl tento neblaze proslulý lékař, který dělal pokusy na vězních v Osvětimi a rozhodoval o tom, kdo bude mít šanci přežít a kdo ne.

Na přelomu 50. a 60. let rozšířili antisemité vlnu pochybností o existenci Anny Frankové a pravosti deníků, které si tato židovská dívka psala v amsterdamském úkrytu. Wiesenthal ihned zareagoval a vypátral Karla Silberbauera, který Annu tehdy zatkl a poslal na smrt do koncentračního tábora.


Politické aféry v Rakousku

Wiesenthal měl ve svém boji za spravedlnost velkou odvahu a nedělal kompromisy. Byl schopen postavit se i proti své nové vlasti - Rakousku. Vybral si ho za místo svého trvalého pobytu právě proto, aby Rakušanům a celému světu připomínal jejich podíl na holocaustu. A právě Rakousku dělalo velké problémy vyrovnat se se svou nacistickou minulostí a se svým antisemitismem. Zpočátku si nic z toho nechtěli ani přiznat. Ale faktem zůstávalo, že většina velitelů vyhlazovacích táborů měla rakouskou národnost. A Wiesenthal bojoval i proti nim, i když to pro něj znamenalo velké nepříjemnosti a nevraživost okolí. V první polovině sedmdesátých let inicioval soudní přelíčení se stovkami podezřelých nacistických zločinců. Více než polovina z nich však skončila vynesením osvobozujícího rozsudku. Rakousko bylo ve srovnání s Německem vůči nacistům mnohem shovívavější.

„Hitler nejen povraždil miliony Židů a svých protivníků, on také morálně narušil miliony Němců a Rakušanů - a to na generace. Je hrozné patřit k obětem - ale ještě horší je patřit k pachatelům. Děti obětí národního socialismu a děti pachatelů žijí v Německu a v Rakousku vedle sebe a musí žít spolu. Nemá smysl zlehčovat vinu, aby to měli synové a dcery snazší, aby unesli selhání svých otců, dědů, matek a babiček. Celou vinu je nutno odhalit - jen tak je možno ji pochopit."

(S. Wiesenthal)

Ukázkovým příkladem Wiesenthalova boje za spravedlnost je proces s bývalým dozorcem v Mauthausenu Vinzenzem Goglem. Ten si užíval klidného života jako vážený občan v jedné hornorakouské vesnici. Wiesenthal se celé roky snažil získat proti němu konkrétní důkazy a nakonec se mu podařilo najít několik bývalých vězňů, kteří přežili a byli ochotni svědčit. Žaloba proti Goglovi byla natolik obsáhlá, že její čtení trvalo tři dny. V soudním sále v Linci, kde proces probíhal, však byla řada bý-valých esesáků, kteří přelíčení rušili a zesměšňovali výpovědi svědků hlasitými poznámkami. Soud, ode-hrávající se v této atmosféře, vynesl osvobozující rozsudek. Bývalí vězni byli rozhořčeni, bývalí esesáci jásali. Případ pak putoval ještě k nejvyššímu soudu ve Vídni. Tam už ale židovští svědci po zkušenostech z Lince nepřijeli a jejich výpovědi byly tedy pouze čteny. Gogl byl opět osvobozen.

Svůj největší neúspěch prožil v 70. letech, když zjistil, že v jedenáctičlenné vládě tehdejšího kancléře Bruna Kreiského zasedali čtyři politici s nacistickou minulostí. Sám Bruno Kreisky byl Žid, jehož rodinu nacisté vyvraždili a jen on se zachránil útěkem do emigrace. Svým postojem však dával najevo, že pokud ani on nepovažuje nacistickou minulost za důležitou, pak ani důležitá není. S tím ale Wiesenthal nemohl souhlasit. Stačilo, aby se podíval do svého archivu a měl členská čísla nacistických legitimací ministrů i popis jejich minulosti. Rakouské novináře to však nezajímalo a tak předal veškeré informace německému týdeníku Der Spiegel. Výsledkem byl článek, který vyvolal velký rozruch ve světě i v Rakousku. Zde se ale emoce obrátily proti Wiesentahlovi. Byl označen za člověka, který pronásleduje nevinné lidi a poškozuje pověst své vlasti, která sama byla přeci „první obětí Hitlera". To však nebyla jediná aféra, kterou Wiesenthal v Rakousku odhalil.

„I já jsem věřil v samozřejmé vítězství kultury a civilizace nad středověkem. Ve skutečnosti jsou kultura a civilizace jen tenoučká vrstva, pod kterou číhá nezkrocené zvíře v nás. (...) Rozum nás nedělá jen racionálnějšími, ale bohužel, i nebezpečnějšími."

(S.Wiesenthal)

„Vytáhnout do boje proti malým nespravedlnostem - to vyžaduje stejně velkou dávku odvahy jako boj proti velkému zlu."

(S.Wiesenthal)

Jeho postavení v této zemi se ještě zhoršilo v roce 1975, kdy těsně před volbami zjistil šokující informace o předsedovi Svobodné strany Rakouska Friedrichu Peterovi. Ten za války působil u jedné z nejobávanějších jednotek SS, která měla na svědomí spoustu masových vražd civilního obyvatelstva. Wiesenthal věděl, že by toto odhalení mohlo ovlivnit průběh voleb, a proto šel nejdříve za tehdej-ším rakouským prezidentem Rudolfem Kir-schlägerem. Volby dopadly podle očekávání, ale Peter se nestal vicekancléřem, jak se původně předpokládalo, ale „pouhým" pos-lancem. To rozzuřilo samotného Bruna Kreiskeho, který měl na jeho jmenování obrovský zájem. Kreisky byl v té době nej-oblíbenějším politikem, milovaným celým národem. Teď ovšem zuřil a otevřeně napadal nejen samotného Simona, ale též veškerou jeho práci. Zpochybňoval nejen jeho vzdělání, ale nařkl ho ze spolupráce s gestapem a o dokumentačním středisku mluvil jako o mafiánské organizaci. V jeho útocích ho podporoval i tisk a mnoho lidí mu uvěřilo. Wiesenthal dostával hanlivé dopisy a chodby domu, ve kterém sídlila jeho kancelář, byly popsány výhružnými nápisy. Nakonec se rozhodl svou kancelář přestěhovat, neboť nechtěl, aby kvůli němu trpěli i ostatní obyvatelé domu. Stal se nevítanou osobou a uvažoval dokonce o emigraci. Nakonec se však rozhodl v Rakousku zůstat.

Simon Wiesenthal byl člověk velmi spravedlivý. O tom svědčí i případ rakouského prezidenta Kurta Waldheima, který byl v 80. letech obviněn za svou válečnou minulost. Sloužil v Jugoslávii u armádní jednotky, která měla na svědomí mnoho lidských životů. Wiesenthal byl přes-vědčen, že se na vraždách nepodílel. Musel však o nich vědět a proto mu Wiesenthal nedokázal odpustit.


Poslední léta života

S postupujícími roky se Wiesenthal čím dál víc věnoval otázkám lidských práv, zaměřoval se na boj proti antisemitismu, rasismu a neonacismu.

V roce 1977 bylo založeno Středisko Simona Wiesenthala (Simon Wiesenthal Center), jehož hlavní sídlo je v Los Angeles a pobočky např. v New Yorku, Miami, Torontu, Jeruzalémě, Paříži a také v Buenos Aires. Cíl střediska byl a je stále stejný - stíhat válečné zločince. Kromě toho ale také sleduje extremistické skupiny, neonacisty a také třeba inter-netové stránky, které podněcují nenávist.

V lednu 2005 byla v Německu zahájena akce s názvem Poslední šance, která si dala za úkol za pomoci veřejnosti odhalit poslední skrývající se nacistické zločince. Sám Simon Wiesenthal považoval však svou práci za skončenou. Našel všechny masové vrahy, které hledal, a pokud ještě existovali takoví, o nichž se nedozvěděl, považoval je za příliš staré na to, aby mohli stanout před soudem.

Simon Wiesenthal zemřel 20. září 2005 ve Vídni. Zemřel ve spánku, tiše a pokojně. A člověku se chce věřit na zázraky. Zemřel teprve poté, až naplnil své dílo. Že by spravedlnost někdy opravdu existovala?


Prameny:

ENIGL, Marianne. „Ich habe euch nicht vergessen". Profil., 26. 9. 2005, roč. 36, č. 39, s. 28-40

Homolová, Marie. Chtěl spravedlnost, ne pomstu. Mladá fronta Dnes, 24. 9. 2005, roč. XVI, č. 225, s. A/3.

klt. Wiesenthalovo centrum jede dál : síť center stále hledá válečné zločince a bojuje proti rasismu. Lidové noviny, 21. 9. 2005, roč. XVIII, č. 222, s. 3. LACKNER, Herbert. Als Kreisky entgleiste. Profil., 26. 9. 2005, roč. 36, č. 39, s. 38 LEGERER, Anton. Gerechtigkeit ...nicht Rache! haGalil.com [online]. 23. 12. 1998, [cit. 2005-09-21]. Dostupné z: <http://www.hagalil.com/au stria/wiesenthal>. Der letzte Gerechte. News, 2005, č. 38, s. 132-138.

LV. (69275) Wiesenthal. Planetky z našich luhů a hájů. [online]. 21. 8. 2004, [cit. 2005-09-21].
Dostupné z: <http://planetky.astro.cz/ detail.phtml?number=69275 >.

Motl, S. Causa : Simon Wiesenthal. Reflex, 29. 9. 2005, roč. XVI, č. 39, s. 76-79.

Navara, Luděk - Gazdík, Jan. Wiesenthal - muž, který se nikdy nebál. Mladá fronta Dnes, 21. 9. 2005, roč. XVII, č. 222, s. A/3. Navara, Luděk. Jak „soukromník" lovil válečné zločince. Mladá fronta Dnes, 21. 9. 2005, roč. , č. , s. A/3. Pavlát, Leo. Spravedlnost, ne pomstu : nekrolog. Lidové noviny, 21. 9. 2005, roč. XVIII, č. 222, s. 11. Pernes, Jiří. Kdo uvízl v síti „lovce zločinců". Lidové noviny, 21. 9. 2005, roč. XVIII, č. 222, s. 3. Simon Wiesenthal. Wikipedia : die freie Enzyklopedie. [online]. 21. 9. 2005, [cit. 2005-09-21].
Dostupné z: <http://de.wikipedia.org/w iki/Simon_Wiesenthal>.

Šiška, Miroslav. Hnací síla Simona Wiesenthala. Právo, 24. 9. 2005, roč. 15, č. 225, s. 20. ŠvehlA, Marek - ŠlajchrT, Viktor. Vzkaz proroka Wiesenthala : odešel velký bojovník a znalec nebezpečí. Respekt, 2005, roč. XVI, č. 39, s. 13-15.

Wiesenthal, Simon. Spravedlnost nikoli pomstu : paměti. Z něm. orig. přel. P.Stránský. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1994. 409 s. Obsahuje rejstřík. ISBN 80-85491-53-2.


Poznámky:

1 Belzec

- vyhlazovací tábor v Polsku, jihovýchodně od Lublinu. Byl založen na počátku roku 1940 jako židovský pracovní tábor, jehož vězni měli budovat opevnění a protitankovou obranu před ruskými vojsky. Koncem roku byl však uzavřen. Téměř po roce, v listopadu 1941, zde vznikl první vyhla-zovací tábor, ve kterém měla být testována nová technologie zabíjení.

Objekt měl jen dvě části. Jedna byla určena pro obslužný personál, který tvořili židovští vězni, vybraní z transportů, druhá obsahovala plynové komory, v nichž probíhala samotná likvidace vězňů.

V první fázi měl Belzec tři plynové komory, v nichž bylo během prvních čtyř týdnů činnosti tábora zavražděno 80 000 Židů. Později měl tábor již šest komor o rozměrech 5 x 4 metry s celkovou kapacitou 1 000 až 1 200 osob. Nad vchodem do budovy visel nápis „Sprchy a desinfekční prostory".

Do tábora byli přiváženi nejen polští Židé, ale také němečtí, rakouští a čeští, kteří byli už dříve deportováni do polských ghett. Každý pracoval jen několik dní, než byl poslán do plynové komory a nahrazen novým. Koncem roku 1942 byla činnost tábora ukončena. V té době již byla převážná většina Židů z oblasti vyhlazena a nové transporty byly posílány do Sobiboru a Treblinky. Celkem bylo v Belzecu během sedmi měsíců zavražděno asi 600 000 lidí, většinou Židů, ale také několik tisíc Romů.

Mezi prosincem 1942 a v průběhu roku 1943 byly masové hroby otevřeny, těla byla exhumována a spalována. Zbývajících asi 600 vězňů, kteří pomáhali při kremaci, bylo posláno do Sobiboru. Stopy po táboře byly zahlazeny. Na jeho místě vyrostl statek. Dnes je bývalý tábor polskou národní památkou. Pouze několika jedincům se podařilo z Belzecu utéci a pouze jeden, Rudolf Reder, vypověděl světu celou pravdu.

Prameny:

LADA, S. - PĚNIČKOVÁ, Petra. Belzec. 2. světová válka - koncentrační a vyhlazovací tábory v rámci Akce Reinhard. [online].12. 5. 2005, [cit. 2005-09-21].
Dostupné z: <http://reinhard.mysteria. cz/belzec.htm>.

2 Janowska

- pracovní, koncentrační a vyhlazovací tábor. Byl založen v září 1941 na území bývalé továrny na ulici Janowská ve Lvově (Ukrajina). Nejdříve sloužil jako zásobovací továrna pro Wehrmacht, ve které bylo na nucených pracích zaměstnáno 600 Židů. Později byly přistavěny další budovy, místo bylo oploceno a od 1. listopadu 1941 byla Janowska prohlášena za tábor nucených prací. Tábor byl původně určen pouze pro Židy, ale brzy zde byly vězněni i Poláci. Bylo o ně lépe postaráno a po nějakém čase mohli být propuštěni.

Celý komplex měl tři část. V první byly administrativní budovy, dílny, garáže a také domy, ve kterých bydleli Němci. V druhé části byl samotný tábor, tvořený baráky pro vězně. Ve třetí byly vlastní tovární budovy. Každá část tábora byla samostatně oplocená a také celý areál byl zajištěn dvojitým plotem z ostnatého drátu. Na strážných věžích, které od sebe byly vzdáleny 50 m, hlídkovali ukrajinští nebo němečtí strážní.

Životní podmínky zde byly strašné. V každém baráku bylo ubytováno až 2 000 lidí, kteří spali na prknech nebo na podlaze. Kvůli nedostatečným hygienickým podmínkám trpěli nemocemi. Vysilující práce (pracovali 12 hodin denně) a nedostatek jídla zapříčinily, že mnozí umírali hlady. Katastrofální životní podmínky vedly také k tomu, že se někteří vězni raději oběsili, než by žili další dny ve strachu ze smrti a týrání. Mučením byla trestána např. pomalá práce, nepozornost ap. Smrt hrozila za cokoli - stačilo, aby měl službu konající SS špatnou náladu.

Když v březnu 1942 začala masová deportace Židů z východní Haliče do koncentračních táborů Belzec a Treblinka, změnila se Janowska na tzv. průchozí tábor, ve kterém byly dočasně shromažďování Židé z okolních měst a vesnic. Byli zde rozděleni na práce schopné a na nemocné či staré, kteří pak byli posíláni do vyhlazovacích táborů.

O něco později byla Janowska znovu rozšířena a stále více se podobala ostatním koncentračním táborům. Po likvidaci židovského ghetta ve Lvově přibyly do tábora tisíce Židů. Stále méně jich však bylo nasazováno na nucené práce a pobyt vězňů v táboře se zkracoval. Jen v polovině května 1943 zde bylo zastřeleno nebo umučeno 6 000 vězňů. Z původně pracovního tábora se stal tábor vyhlazovací. Celkový počet zavražděných nelze přesně stanovit. Odhaduje se, že jich bylo 100 až 200 tisíc.

Tábor byl zlikvidován nacisty v listopadu 1943, aby nepadl do rukou postupujících sovětských vojsk.

Prameny:

Janowska. Aktion Reinhard Camps [online]. 28. 10. 2005, [cit. 2005-12-06].
Dostupné z: <http://www.deathcamps.org /occupation/janowska_de.h tml>.

3 Mauthausen

- vyhlazovací tábor v Rakousku nedaleko stejnojmenného městečka, ležícího asi 30 km od Lince. Byl založen v srpnu 1938 jako první koncentrační tábor mimo vlastní území Německa.

Tábor byl budován po celou dobu své existence a nikdy nebyl dokončen. Do konce války z něj vznikl obrovský komplex, který kromě vlastního tábora zahrnoval 43 tzv. vnějších komand a 14 komand, které jim byly podřízeny. Hlavní tábor měl 32 vězeňských bloků (tzv. tábory I, II a III), 14 cirkusových stanů, 5 hal ženského tábora, 12 nemocničních baráků, 2 objekty vězení a 41 objektů správy tábora, ubytoven SS a dílen.

Mauthausen patřil k nejhorším nacistickým likvidačním táborům. Vězňové byli vystaveni nelidskému zacházení, byli naháněni do drátů nabitých elektřinou, usmrcováni petrolejovými injekcemi. Likvidace probíhala masově v plynových komorách nebo v pojízdném plynovém autobusu. Bezpočet lidí byl ubit, oběšen nebo udušen. Někteří byli otráveni jídlem, drastickým způsobem bylo vyhladovění nebo v mraze polévání vodou z hydrantů. V žulovém lomu byli lidé kamenováni, shazováni z padesátimetrové skály, topeni v potoce nebo prostě ubíjeni násadami od krumpáčů či lopat. Nejhorší ovšem bylo psychické týrání a těžká fyzická práce, hlavně v kamenolomu - po 186 strmých schodech vytesaných do žuly museli vězni v kolonách vynášet na zádech několikrát za den bez odpočinku, za neustálého bití a střelby, mohutné kvádry žuly. Nelze opomenout ani skutečnost, že v koncentračním táboře Mauthausen byly konány na vězních pseudolékařské pokusy.

Mauthausen postavilo asi 300 rakouských a německých nepolitických vězňů. Z mnohých se pak stali pomocníci německých velitelů. Později přicházeli do tábora političtí vězni z celé Evropy, nejvíce však bylo Poláků. Židů bylo z počátku málo, jejich transporty začaly do tábora přijíždět teprve po roce 1941. S Židy se v Mauthausenu zacházelo ještě brutálněji než s ostatními vězni a jejich šance na přežití tak byly minimální. Od března 1944 byli do tábora přiváženi také vojenští zajatci, převážně příslušníci Rudé armády. Byli ubytováni na 20. bloku, který byl obehnán zdí a zcela izolován od ostatního tábora. Ke konci války se v Mauthausenu shromažďovaly skupiny vězňů z evakuovaných táborů z východní Evropy.

Táborem celkem prošlo na 335 000 vězňů z více než 30 zemí. Více než 122 700 vězňů bylo usmrceno. V době, kdy byl tábor osvobozen Američany, se v něm nacházelo okolo 64 tisíc vězněných mužů, 7 tisíc žen a asi 20 tisíc vězňů, kteří nebyli uvedeni v soupisech.


Prameny:

Vznik a vývoj tábora. KL Mauthausen [online]. [cit. 2006-01-12].
Dostupné z: <http://mauthausen.valka.c z >.

Hlaváček, Stanislav. Koncentrační tábor Mauthausen. Mauthausen [online].březen. 2000, [cit. 2006-01-12].
Dostupné z: <http://volny.cz/mauthause n/chronologie.html>.

FEDOROVIČ, Tomáš. Mauthausen. holocaust.cz. [online]. 4. 11. 2003, [cit. 2006-01-12].
Dostupné z: <http://www.holocaust.cz/c z2/history/camps/mauthaus en>.

4 Sobibor

- vyhlazovací tábor v Polsku u obce a železniční stanice Sobibor, východně od Lublinu. Byl vybudován na jaře 1942.

Celkový prostor tábora byl rozdělen na tři části: v administrativní části se nacházela železniční rampa o délce dvaceti vagónů a ubytovny pro Němce a Ukrajince; v "přijímací" části se deportovaní museli svléknout, nechat si ostříhat vlasy a odevzdat cenné předměty. Ve třetí - vyhlazovací - části se nacházely 3 plynové komory, hromadné hroby a ubytovny pro židovské vězně.

Personál tábora tvořilo asi 20 až 30 Němců a 90 až 120 Ukrajinců. Asi tisíc vězňů bylo vybráno z transportů a nasazeno na různé práce v táboře. V pracovních skupinách byla téměř denně prováděna selekce a slabí či nemocní byli posíláni do plynu. Na jejich místo přicházeli zdraví a silní z nového transportu.

Po příjezdu transportu do tábora bylo deportovaným řečeno, že přijeli do přestupního tábora, v němž musí projít desinfekční procedurou před tím, než budou odvezeni do tábora pracovního. Veškeré své věci museli odložit a nazí byli nahnáni do údajných "sprch". Pro nemocné a neschopné samostatného pochodu byla až k plynovým komorám prodloužena železnice. Vlak zároveň přivezl mrtvé, kteří nepřežili transport. Ti byli na místě pohřbeni. V zimních měsících vlaky často přivážely umrzlé vězně.

Plynové komory měly každá rozlohu asi 16 m2 a kapacitu asi 160 až 180 osob (dohromady téměř 600). Vstupovalo se do nich z prostranství před budovou, ale každá měla ještě jeden východ, jímž byla vytahována mrtvá těla. V první vlně transportů bylo v táboře vyvražděno okolo 90 000 - 100 000 lidí, převážně Židů.

Mezi koncem června a zářím 1942 vyřadila tábor z provozu oprava železniční trati mezi městy Lublin a Chelm. Této krátké přestávky se využilo k rozšíření plynových komor o tři nové. Tímto způsobem byla vyhlazovací kapacita zvýšena na 1 000 - 1 200 osob během jedné akce. Počátkem října 1942, po ukončení opravy železniční tratě, začala druhá vlna transportů.

V druhé polovině února 1943 navštívil Sobibor Heinrich Himmler a prohlédl si tábor včetně kompletní vyhlazovací akce (transport dívek z pracovního tábora Majdanku). Na začátku července rozhodl Himmler o změně tábora z vyhlazovacího na koncentrační, v němž bude továrna na munici. Někteří vězňové byli zastřeleni. Informace o likvidaci tábora vyprovokovaly ostatní k útěku. O útěk z tábora se od začátku jeho fungování pokoušelo mnoho vězňů, ale pouze někteří z nich byli úspěšní. Každý útěk, ať zdařilý nebo nezdařilý, znamenal mnoho nevinných obětí popravených za trest či pro výstrahu.

K hromadnému povstání došlo 14. října 1943 ve čtyři hodiny odpoledne a bylo při něm zabito 12 Němců a několik Ukrajinců. 300 vězňů uprchlo, ale většina z nich byla zabita na útěku nebo nepřežila přechod přes minové pole. Ti, kteří se k útěku nepřipojili nebo nemohli připojit, byli také zavražděni. Mnoho uprchlíků ještě později vypátrali a zastřelili ukrajinští strážci nasazení na pátrací akce. Válku přežilo pouze 47 vězňů. Mnozí z nich se přidali k ruským partyzánům.

Po vzpouře se Němci rozhodli tábor zlikvidovat a zřídili na jeho území zemědělský statek, podobně jako v Belzeci a Treblince. Dnes je na území tábora malé muzeum a pomník.

V Sobiboru bylo zavražděno asi 250 000 lidí. Byli to převážně Židé nejen z Polska, ale též ze Slovenska, Protektorátu Čechy a Morava, Německa, Holandska a Francie.


Prameny:

LADA, S. - PĚNIČKOVÁ, Petra. Sobibor. 2. světová válka - koncentrační a vyhlazovací tábory v rámci Akce Reinhard. [online].12. 5. 2005, [cit. 2005-09-21].
Dostupné z: <http://reinhard.mysteria. cz/sobibor.htm>.

FRANKL, Michal. Sobibor. holocaust.cz. [online]. 15. 7. 2003, [cit. 2005-12-01].
Dostupné z: <http://www.holocaust.cz/c z2/history/camps/sobibor& gt;.

5 Treblinka

- vyhlazovací tábor v Polsku nedaleko Varšavy. Jeho stavba byla dokončena v červenci 1942.

Byl rozdělen na tři části: první byla vyhrazena personálu, který tvořili němečtí a ukrajinští pracovníci, ale také židovští vězni, kteří zde pracovali v tesařských, ševcovských a kovářských dílnách. Druhou část tvořily prostory pro přijímání a shromažďování vězňů. Ve třetí části byl vyhlazovací prostor, ve kterém byly umístěny plynové komory, hromadné hroby a hranice na kremaci obětí.

Od začátku zde byly v provozu tři plynové komory, které měly rozměry 4 x 4 metry a kapacitu 300 až 500 lidí za hodinu. V září 1942 přibylo dalších deset komor s mnohem větší kapacitou. V nich mohlo být během hodiny usmrceno 1 000 až 2 000 osob. Jeden vlak (průměrně 60 vagónů) byl do tábora posílán po částech. Jednorázově se odbavilo asi 20 vagónů, tzn. přibližně 2000 lidí.

Nacisté si dali práci s velkolepou kamufláží, takže nic nenaznačovalo, jaký osud deportované čeká. Vlaky přijížděly na malé nádraží, na kterém byla kasa, tabule s příjezdy a odjezdy vlaků, hrála tam hudba. Vězni byli často donuceni napsat pohled svým blízkým, který později odeslal SS personál. Nacisté tím chtěli rozptýlit obavy těch, které deportace teprve čekala. Vše probíhalo rychle, za neustálého křiku, povelů a bití. Vězni byli rozděleni do skupin podle pohlaví. Nemocní byli odváděni do stanu s červeným křížem, kde byli usmrceni ranou do týla nebo smrtící injekcí. Po selekci byli všichni vězni ostříháni, museli se vysvléknout do naha, čímž nacisté dosáhli naprosté bezbrannosti vězňů. Poslední fází byly plynové komory. Smrt nenastala vždy rychle. Lidé byli k sobě natěsnáni do místnosti tak, že stáli někdy až 30 - 40 minut, než se k nim plyn dostal a oni zemřeli. Majetek po vězních byl řádně přetříděn a posléze všechen poslán do Německa. Mrtví byli původně pohřbíváni do masových hrobů, později z důvodu odstranění důkazů, byly mrtvoly páleny na roštech z kolejnic. Přikládalo se ženskými těly, protože lépe hořela (!). Veškerý proces - od příjezdu vlaku po spálení těl - trval max. 40 minut.

Do Treblinky byli deportováni Židé ze SSSR, Belgie, Jugoslavie, Francie, Bulharska, Německa, Rakouska, Řecka a terezínského ghetta, ale hlavním úkolem byla likvidace židovského obyvatelstva z nejbližšího okolí. Zahynulo zde asi 800 000 lidí. Likvidace tábora probíhala do listopadu 1943.


Prameny:

LADA, S. - PĚNIČKOVÁ, Petra. Treblinka. 2. světová válka - koncentrační a vyhlazovací tábory v rámci Akce Reinhard. [online].12. 5. 2005, [cit. 2005-09-21].
Dostupné z: <http://reinhard.mysteria. cz/treblin.htm>.

6 Maďarsko

- V roce 1947 se v Maďarsku dostala k moci komunistická strana. V letech 1949 - 1955 bylo odsouzeno více než milion odpůrců komunistického režimu. Mnozí z nich byli popraveni, hodně jich bylo vysídleno do odlehlých míst nebo dokonce do pracovních a integračních táborů. Průmysl byl zestátněn a zemědělství násilně kolektivizováno. Nespokojenost lidí vyvrcholila protikomunistickým povstáním, které proběhlo ve dnech 23. 10. - 4. 11. 1956, a bylo násilně potlačeno sovětskou armádou. Stoupenci ozbrojeného boje byli stíháni a nastalo krvavé účtování. Začaly masové útěky účastníků povstání do zahraničí. Jenom v Rakousku požádalo ještě v roce 1956 o politický azyl přes 165 tisíc maďarských občanů.


Prameny:

Pražák, Richard a kol. - Dějiny Maďarska. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993. 297 s. ISBN 80-210-0699-4.


Díla Simona Wiesenthala, která najdete v naší knihovně:

RK 94(436)"1939- "Denn sie wußten, was sie tun : Zeichnungen und Aufzeichnungen aus dem KZ Mauthausen. Wien: Deuticke, 1995. 107 s. ISBN 3-216-30114-1

RK Die Sonnenblume : eine Erzählung von Schuld und Vergebung mit Kommentaren. Frankfurt am Main: Ullstein, 1990. 248 s. (Ullstein Buch) ISBN 3-548-20429-0

RK Flucht vor dem Schicksal. Frankfurt am Main: Ullstein, 1990. 191 s. (Ullstein Buch) ISBN 3-548-22325-7

RK 931 Jeder Tag ein Gedentag : Chronik jüdischen Leidens. Frankfurt am Main: Ullstein Buch Verlag, 1990. 331 s. (Zeitgeschichte) ISBN 3-548-33136-X RK Krystyna : die Tragödie des polnischen Widerstands im historischen Lichte des Geschehens. Frankfurt am Main: Ullstein, 1989. 337 s. (Ullstein Buch) ISBN 3-548-22202-1

RK Max und Helen : ein Tatsachenroman. Mit einem Vorwort von Hans Weigel. Ungekürzte Ausg. Frankfurt am Main: Ullstein, 1983. 157 s. (Ullstein Buch) ISBN 3-548-20374-4

SKL B 11869 Moordenaars onder ons. Z angl. orig. přel. Joseph Wechsberg. Amsterdam: Elsevier, 1967. 368 s. RK 94(100)"1939- "Recht, nicht Rache : Erinnerungen. 2.Aufl. Frankfurt am Main: Ullstein Buch Verlag, 1992. 463 s. Obsahuje rejstřík. ISBN 3-548-22381-8

RK 930 Segel der Hoffnung : Christoph Columbus auf der Suche nach dem gelobten Land. 2. Aufl. Berlin: Ullstein, 1992. 251 s. Obsahuje rejstřík. ISBN 3-550-06189-7 94(100)"1939- "Spravedlnost nikoli pomstu : paměti. Z něm. orig. přel. P.Stránský. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1994. 409 s. Obsahuje rejstřík. ISBN 80-85491-53-2


Knihy o Simonu Wiesenthalovi, která najdete v naší knihovně:

RK 940.52

Levy, Alan. Die Akte Wiesenthal. Übersetzung aus dem Amerikanischen von Hans Mittler. Wien: Ueberreuter, 1995. 396 s. RK 821.11 Die Zeit gibt die Bilder : Schriftsteller, die Österreich zur Heimat Hatten. Fotografiert von Alisa Douer, herausgegeben von Ursula Seeber, in Zusammenarbeit mit Evelyne Polt-Heinzl. Wien: Zirkular, 1992. 157 s. 94(100)"1939- "Wiesenthal, Simon. Spravedlnost nikoli pomstu : paměti. Z něm. orig. přel. P.Stránský. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1994. 409 s. Obsahuje rejstřík. ISBN 80-85491-53-2

RK 779 Vergessen gibt es nicht : eine Dokumentation der Akademischen Feir am 27. April 1989 in der Säulenhalle des Österreichischen Museums für angewandte Kuns anlässlich der Verleihung der Ehrenmitgliedschaft der Hochschule für angewandte Kunst in Wien an Simon Wiesenthal. Wien: [Hochschule für angewandte Kunst], [1989]. 51 s.