Pan Theodor Mundstock - Ladislav Fuks

Román Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock vyšel poprvé v roce 1963. Tehdy byla celá literární veřejnost překvapena touto prvotinou dosud neznámého autora.
Román, či spíše rozsáhlá novela Pan Theodor Mundstock je tragická groteska, která v sobě nese rysy psychologické prózy i absurdnost grotesky.
Jejím tragikomickým hrdinou je starý osamělý Žid, bývalý úředník státní správy, který ví, že půjde do transportu, a je plný hrůzy z toho, co ho tam čeká. Ačkoliv žije pod neustálým antisemitistickým tlakem a v omezení různých příkazů a vyhlášek, má ještě v sobě tolik morální síly, že dokáže utěšovat lidi z jeho okolí šířením optimistických zpráv.
Břemeno nejisté budoucnosti ve znamení úzkosti ho však zatíží natolik, že se zbortí jeho vnitřní rovnováha. Tragikomická postava se mění v tragickou, u pana Mundstocka propuká schizofrenie, rozštěpení osobnosti.
Svému fiktivnímu dvojníkovi dává jméno Mon. Až do třinácté kapitoly je nám Mon prezentován jako živoucí bytost, až později pochopíme, že se jedná jen o přelud. Mon sice jedná jako lidská bytost, jde ale jen o přízrak, výplod Mundstockovy nemocné mysli.
Zlom v jeho vnitřním světě způsobí rozhodnutí připravovat se systematicky na život „tam“ = v koncentračním táboře. Provádí tedy jakýsi trénink, podrobně propracovává různé postupy a situace očekávaných psychických i fyzických utrpení.
V této metodě najde konečně jakýsi vnitřní řád, díky tomu Mon na čas zmizí. Mundstockova metoda dokazuje to, že je schopen nedat se zcela zlomit, poukazuje na jeho obrovskou vnitřní sílu. Je to však síla vyplýtvaná nadarmo, pan Mundstock sice získává klid, je to však klid iluzorní. Čtenář ví, že představy, které si dělá o koncentračním táboře jsou absolutně nereálné a směšné proti skutečnosti. Ani ta sebegeniálnější metoda by ho jistě nezachránila. Snad proto má kniha tento ironický závěr: Mundstock se vrací do reality, nemá strach z gestapa, paradoxně ale umírá vlastní nepozorností, když padá pod kola německého auta v okamžiku, kdy míří na seřadiště Židů.
V prvním plánu nám kniha zobrazuje utrpení Židů za okupace a protest proti tomuto násilí. Ale jsou tu patrné i vrstvy hlubší. Osud pana Mundstocka je možná lidským osudem vůbec, ukazuje tragickou osamocenost člověka uprostřed absurdního světa a marnost jeho úsilí nalézt metodu, pomocí které by krutý a nesmyslný svět zvládl.
Příběh samotný je po formální stránce velmi dobře napsán, autor zde pracuje s motivy, které z pouhých detilů přerůstají v symboly, které ukazují vnitřní život hrdiny. Jedním z nich je např. motiv plachetnice, otáčivého stínidla lampy, což je poslední luxusní předmět v nuzném pokojíku pana Mundstocka. Plachetnice zároveň symbolizuje touhu po úniku, jejich pohyb v kruhu okolo lampy zase jeho faktickou nemožnost.
Román je vyprávěn v er-formě, prolínají se zde reálné a fantaskní dialogy, samomluva hlavního hrdiny