Nové verše - František Gellner

Sbírka Františka Gellnera Nové verše vyšla poprvé v roce 1919 a představuje výběr z rozsáhlé a různorodé tvorby, která vznikala během asi deseti posledních letech Gellnerova života.
Pokud bychom ji chtěli porovnat se sbírkami předchozími, především s knihou Radosti života, vidíme jasně posun nejen v soukromém životě autora, ale také v stylu jeho tvorby. Už zde není žhavé mladické bohémství, naopak, dochází ke zklidnění, odklání se od výlučných gest a přiklání se naopak ke každodennosti.
Nové verše jako celek se tedy zařazují vedle vyzrálá díla celé Gellnerovy generace - například Knihu lesů, vod a strání od Stanislava Kostky Neumanna nebo Tomanovy Sluneční hodiny. Oproti Neumannovi a Sládkovi, kteří se obrátili k přírodě, zůstal ale Gellner městským člověkem, jeho hlavním tématem zůstalo město a převládající barvou šedá.
Vůči okolí zůstává ale autor ve stále nedůvěřivém postoji. Již v úvodní básni - Můj hrad se distancuje od společnosti, hovoří zde o vlastním srdci jako o pevném centru osobní identity, ve kterém je uzavřen a nepřístupný nikomu.
Gellnerův vztah ke skutečnosti zůstává i v této sbírce vyhrocený a napjatý. Hlavním obranným prostředkem zůstává skepse, tou se brání proti nebezpečným krajnostem.
V mnoha verších najdeme aktuální a politické narážky, Gellner v té době pracoval jako kmenový redaktor brněnských Lidových novin, kde se proslavil útočnými protirakouskými komentáři a satirami.
Zvláštním oddílem sbírky je veršovaná povídka Babička Málková. Mravoučná povídka o hodném a zlém hochu. Zde se objevuje Gellnerovo oblíbené téma z mladších sbírek, tedy jeho boj proti nudné maloměšťácké společnosti, kde v protikladu stojí bohém, dobrodruh, jehož život je ale stejně neplodný jako šosácké společnosti.
Do Nových veršů se také promítly zážitky z Gellnerova pařížského pobytu a to především ve formě pařížských scenérií. Přímo je vzpomínkám věnována báseň V Paříži. V předválečných dílech byla pařížská tématika velice populární, najdeme ji u generačních druhů jako byli Toman nebo Šrámek.
Zanedlouho po uspořádání Nových veršů, tedy Gellnerovy poslední sbírky, byl František Gellner povolán na ruskou frontu a na samém počátku války zemřel vysílením při hromadném ústupu u jakési haličské silnice. Sbírku vydal až po pěti letech jeho starý přítel Stanislav Kostka Neumann. Při sestavování sbírky zůstalo stranou vše aktuálně zaměřené, především politické satiry.
Poslední věci

Po čem kdy srdce v touze bilo,
z toho se nic mi nesplnilo.
Kde moje naděje jsou dnes?
Sám jsem je všecky k hrobu nes

Minula žití polovice -
a bezpochyby něco více.
Přikvačí naše hodina
a zaniknem jak bublina.

Člověk se táže: Jak a k čemu
a proč, a úzko z toho je mu,
že nenalézá odpovědi,
ať do sebe či kolem hledí.

Tak rád bych někdy řekl: Pane,
nech ať se tvoje vůle stane!
Snad je tam přece někdo v nebi:
Aspoň ho máme zapotřebí.