Moji přátelé - Jakub Deml

Moji přátelé, v pořadí šesté dílo Jakuba Demla, vyšlo v roce 1913.
V složitém půdorysu Demlova díla představují Moji přátelé spolu s knihou básní v próze Miriam z roku 1916 určitý protipól k dvěma vrcholným knihám básníkova prvního tvůrčího období - jedná se o díla Hrad smrti z roku 1912 a Tanec smrti, který spatřil světlo světa o dva roky později. Dvě posledně zmiňované knihy jsou naplněny temnou úzkostí a strachem o základní existenciální bytí člověka. Všudypřítomná smrt neguje každodenní skutečnost. Z tohoto dramatického konfliktu života hledá Deml východisko a nachází ho v pokorné a všeobjímající lásce ke všemu živému, k nejmenším tvorům a hlavně k rostlinkám, které nazývá svými přáteli. V Miriam nachází proto určující směr dalšího vývoje v podobě lásky k ženě, v Mých přátelích v lásce k přírodě.
Moji přátelé jsou rozhodně nejznámější a nejpopulárnější knihou Jakuba Demla. Básník na ní pracoval velmi dlouho, prakticky až do své smrti v roce 1961. Neustále totiž přebudovával koncepci sbírky pro opětovná vydání, měnil rozmístění jednotlivých básní a rozšiřoval jejich počet.
Moji přátelé jsou vlastně souborem básní v próze, v jednotlivých básních jsou apostrofovány nejrůznější květiny. Každá jednotlivá rostlinka je oslovena básníkem, který s ní vede dialog, ve kterém se snaží odhalit její jedinečnost, aby v ní nalezl sám sebe i smysl celkové krásy.
„Člověk se chvěje, že tvoje poupata každým okamžikem mohou rozpuknout a že se přitom stane veliké zjevení Krásy“ - z básně Blatouch.
Základní zorný úhel básníkova pohledu je plný něhy a lásky. To je patrné takřka ve všech básních - např.: „Děkuji ti za pozdravení, sestro KOPRETINO, srdce tvé je zlaté a ostatní tělo tvé je tělo těch nejmenších andělíčků - nezapomeň na mne.“
Básníkův pohled na rostliny ale není naivní, prostou oslavou přírody. Nejedná se o selankovitou idylku rozkvetlých zahrad a luk, ze všech rozhovorů totiž cítíme temný horizont básníkova pocitu ohrožení existence vlastního života:
„Není pravda, KOUKOLE, že jsem tě nenáviděl; tvá rána jest vykrvácená, vyšvechtalá, ústa tvoje zvučí jako bezzubá - miluji tě, stařečku, příliš rychle jsi trpěl, miluji tě pro ticho tvého soucitu.“
Květiny jsou zástupným symbolem, znamenající svět zázraků a něhy, který stojí v příkrém protikladu k temnému současnému světu utrpení a smrti. Jediná síla, která je schopná tyto protiklady neutralizovat, je láska.
„…. a my toužíme, aby se milovalo nezištně, nevinně a věčně..“ - z básně Vstavač.
Většina Demlových textů z této sbírky má proto charakter vášnivého milostného prožitku, při kterém chce básník sjednotit své bytí se vším stvořeným a tak proměnit i smrt v integrální součást života.
„A budu - li jak ty květinou, všechno se rázem změní, a mnohé věci pominou, snad také utrpení.“ - Tulipán.
Důležitá je tedy neustálá výměna a prolínání vztahu subjekt - objekt. Hybnou silou pro to se stává láska, jen ona dokáže překlenout propast, která dělí člověka od druhého - ať jde o lidského jedince, zvíře nebo rostlinu. Jakmile je tato propast překlenuta, vše souzní se vším v harmonické jednotě, květiny se stávají bratry a sestrami, nabízejí nám své barvy, vůně, tvary jako nepřeberné zdroje krásy.
Přesně tak se chová básnický subjekt - navazuje hovor, táže, prosí, apeluje. Je nositelem velké dramatičnosti. Květiny oproti tomu konejší, usmiřují. Hlasy se proplétají do sebe a vytvářejí jakýsi snový dialog, plný nevyřčeného a nezodpovězených otázek:
„Vítám tě, sestro CHARPO, ti, kdož nerozumějí bolesti mé, myslí, že nemluvím jedině k tobě, tuto chvíli. Klasy nad tebe se vypínají, ale bez nás nebylo by utěšeného pohledu do stébel a pěkně se neseme na hlavách ženců a svědčí nám u polních křížů nad klekátkem.“
Básně jsou tedy napsány prózou dialogického charakteru. Do volně plynoucí prózy však vpadá zcela neočekávaně verš se symbolickou hudebností, jindy rozhovor nabývá arytmického přerývaného tvaru.
I když se v Mých přátelích pohybujeme v oblasti snového světa básníkovy imaginace, kde neplyne čas a kde nejsou žádní další lidé, nejedná se o nějakou surrealistickou snovou vizi. Podle naturelu Jakuba Demla je vše pečlivě uhlazeno a uzemněno, konturami snové vize se stává důvěrně známá básníkova tasovská krajina. V některých verších probleskují vzpomínky na básníkovu matku a sestru Matylku i reflexe četby nejen liturgických textů - např. odkaz na Němcové babičku:
„Čičorečko, dívko venkovská z časů Boženy Němcové, Viktorko, panno, očarovaná očima z dálky, vražednice nevinná, zvláštnosti svého rodného kraje, záhado pro všechny, sama v sobě tajemná; trpící? divoká, nevěsto blesku!“
Díky básnické metodě, založené na asociativnosti, označil Vítězslav Nezval toto dílo jakuba Demla za jeden z nejautentičtějších základů české avantgardy.

Moji přátelé
Jakub Deml

Obsah:
Básník tu hovoří ke květinám, jsou jeho přáteli. Tento osobní, místy až intimní vztah autora k rostlinám, i alegoricky pojímaným, zabarvuje rázovitě sbírku. Mateřídouška ztrácí se ve svém okolí, jen její vůně je cítit. Obdivuje krásu chrpy pro její modrý blankyt. Kopretina má zlaté srdce. Koukol neměl básník nikdy v nenávisti, je to stařeček s vykrvácenou ranou, stařeček, kterého pro tichu jeho soucitu básník miluje. Čičorečka je jako venkovská dívka, jako Viktorka Boženy Němcové, očarovaná, vražednice nevinná, nevěsta blesku. Blatouch je přítel včel, služebnic. I za největšího sucha se blýská jako kalich, jako mešní kalich o Božím těle a zdá se, jako by se jeho poupata měla rozpuknout ve veliké zjevení Krásy. Blín je oněmlý, pěvec Sodomy. Je ze všech nesmutnější. Fiala dává smutnou útěchu churavým plícím, že napřesrok rozkvete na jejich hrobě. Básník k ní mluví jako k milované ženě - měla rty tak bledé, on pak celou noc neusnul. Pomněnka má závidění hodnou prostotu, i u rakve nemluvňátka plesá na talířku. Bodlák je furiant, připomíná básníkovi zhrzenou lásku. Maceška se nikdy básníkovi nehodila mezi kytky. Přeslička je svědkyní věků, kdy po Zemi ještě nekráčeli lidé.