Milá sedmi loupežníků - Viktor Dyk

Milá sedmi loupežníků Viktora Dyka vyšla poprvé v roce 1906 jako druhá lyrickoepická kniha od tohoto autora. Předchozí Buřiči z roku 1903 jsou analýzou zrodu zla ze sociálních příčin. Následující lyrickoepická kniha, která je často dávána do souvislostí právě s Milou sedmi loupežníků je kniha Giuseppe Moro z roku 1911, která zase řeší problematiku nadosobního závazku. Milá sedmi loupežníků stojí uprostřed této triády, nechce analyzovat žádnou konkrétní problematiku a tím se od zbylých knih odlišuje.
Ve veršovaném prologu autor vzpomíná na to, jak před sedmi lety přišel do romantické nálady a vyvstalo v něm pocitové jádro celé skladby. Především tu ale nacházíme autorův výklad knihy, především ve formě literárních odkazů, např. na filosofii Nietzscheho nebo na Schillerovy Loupežníky.
V hlavní hrdince jsou vtěleny všechny romantické pocity a vize, i když v ní nalezneme i psychologické rysy ženy z přelomu století.
Tato záhadná dívka se přidá v divokých temných lesích k bandě loupežníků. K nim se váže i epizoda, týkající se jejich minulosti, totiž, jejich účast na potlačeném selském povstání, která nám umožňuje zařadit si příběh chronologicky kamsi do poloviny osmnáctého století.
Tato dívka se stává milenkou všech, patří všem a stejně tak všechny miluje. Její loupežničtí souputníci zavraždí krásného mladého muže, který jí připomněl její dávnou lásku. Krutá pomsta na knězi, který v době lidového povstání držel s pány, vyvolá v dívce hrůzu z hříchu. Je zabit také poutník, který se do ní zamiloval jako do vysněné bytosti, a v kterém i ona sama našla zalíbení. Potom se těsněji sblíží s jedním loupežníkem, ten je ale zabit svými druhy, protože porušil přísahu - rovnoměrné rozdělení její lásky mezi všechny. Vzápětí milá zradí tlupu, její poslední píseň potom zaznívá ve chvíli, kdy nosí polní květiny k šibenici, na které se její druhové houpají.
Z celé básně vyznívá těsné spojení lásky a vraždy. Eroticky laděná skladba ukazuje nerozlučné spojení vášně a lásky, stejně jako zrady a krutosti.
Viktor Dyk tak touto skladbou obnovuje žánr romantické balady, který čerpá látku z lidové pověsti, nebo je v tomto směru stylizován.
V kompozici básně zcela chybí autorská řeč, jedná se jen o různé monology postav, z nichž každý jako by tvořil krátkou vlastní báseň. Tato útržkovitost vyvolává pocit dramatičnosti a napětí.
Motivy umocňují především postavu psance, doplněnou ještě volbou scenérie - pochmurné krajiny snad inspirované Krkonošemi.
Jádro Milé sedmi loupežníků je v tom, že znovu vytváří svět velkých vášní, které známe z lidových balad. Mnohé z epizod lze chápat jako motivaci milenčina jednání, spíše než o nějaké vyhraněné poselství jde ale autorovi o vyvolání romantického pocitu a nálady:
„Když slunce svítilo, na cestu vyšel,
les šuměl nad hlavou, ptáky pět slyšel.
V větvích stromů se modralo nebe.
Poutníče mladý, líto mi tebe.
Potůček teče rudý.

Kam noha vstoupila, vyrostl květ
a ptáci tichli, když počal pět.
Nikdy jsem písně té neuslyšela.
Stesk, hoře zoufalé a touha vřelá.
Potůček teče rudý.