Mesiac

Mesiac
Mesíc-náš vesmírný soused.
Vnik Mesíce:
V jednom nevýznamném okrsku naší Galaxie, které si rozhodne nemuže delat nárok na
módnost, ležel volne pohozený shluk plynu a prachu. Cosi, možná výbuch blízké
supernovy, zpusobilo, že se tato lenivá hrouda mezihvezdného materiálu zacala pred
peti miliardami let otácet a smrštovat. Z beztvaré mlhoviny se zformoval disk o
prumeru deset miliard kilometru. Ve stredu se stále více zhuštoval a zahríval až na
teplotu, pri které i dobrá italská pizza pripomíná spíše beztvarý oblácek nevýrazné vune
a chuti. Materiál v okrajových cástech mezitím chladl, kondenzoval a nabýval podoby
balvanu, z nichž se zacaly tvorit predchudci planet a planetek, kterým ríkáme
planetesimály nebo proto planety. Zhruba v této dobe bychom se meli zacít zamýšlet
nad puvodem našeho milého souputníka.
Spolecná akrece :Nejjednodušší zpusob, jakým by se mohl vznik Mesíce vysvetlit, je
spolecná akrece. Znamenalo by to, že se náš satelit poslepoval z pevných cástic, které
byly v blízkosti Zeme a obíhaly kolem hmotného stredu rodícího se dvojsystému
Zeme-Mesíc. Náš soused tedy mohl vzniknout i z jakéhosi prstence, kterým se v
ranných dobách slunecní soustavy naše planeta pyšnila. Tato hypotéza má však nekolik
podstatných trhlin: Predevším je to rozdílné složení Zeme a Mesíce.
Odtržení :Jestliže jste cetli skvelou knihu A. C. Clarka "Desátý stupen" tak už tento
méne pravdepodobný scénár vzniku Mesíce znáte. Jedná se o odštepení od príliš rychle
rotující Zeme. Puvodní verze této hypotézy, která pochází z minulého století, dokonce
predpokládala, že se Mesíc od Zeme odtrhnul v místech Pacifického oceánu. Tehdy však
ješte nikdo nevedel, že oceánské pánve jsou velmi mladé (méne než 70 miliónu let).
Navíc zeme nikdy nerotovala tak velkou rychlostí, aby se od ní mohla odstredivou silou
odtrhnout její cást.
Zachycení:Docela lákává se zdá být myšlenka, že Mesíc po svém stvorení nejprve
samostatne obíhal kolem Slunce a teprve potom byl již jako hotové teleso zachycen
silnou gravitací naší planety. Kdyby k tomu tak skutecne došlo, znamenalo by to, že
Zeme musela tyto námluvy uskutecnit ješte pred hlavním obdobím vzniku kráteru na
plochách mesícních kontinentu. Pri zachycení Mesíce, který pouze nevedomky prolétal
kolem, by se totiž premenilo mimorádne velké množství energie v teplo a takové
divoké rendez-vous by pochopitelne zahladilo všechny dríve existující povrchové
útvary.
Impaktní domnenka:V roce 1975 se zrodila doposud nejsmelejší teorie o vzniku našeho
vesmírného souseda. Prišli s ní Dr. William K. Hartmann a Dr. Donald R. Davis, kterí na
základe simulací vývoje systému Zeme - Mesíc došli k záveru, že naše planeta se v
období svého formování pravdepodobne srazila s jinou, menší planetesimálou. Tak se
zrodila teorie Velkého impaktu. Od té doby vedci získávají stále více dukazu, které
tomuto ponekud drastickému zrození našeho souseda nasvedcují, navíc teorie
podobných gigantických srážek by mohla vést k rozluštení i jiných hádanek ve slunecní
soustave napr. pomalou rotaci Venuše, sklon rotacní osy Urana apod. Dle dnešních
modelu a pocítacových simulací se srážka proto-Zeme s impaktorem odehrála asi pred
ctyrmi miliardami pet set sedmdesáti miliony lety. Naše planeta mela asi polovinu
budoucí hmotnosti, byla zahalená mlécnou atmosférou bohatou na slouceniny kremíku,
a po jejím povrchu se rozprostíraly rozsáhlé oceány žhavé lávy. Impaktní domnence
nahrává rovnež to, že Zeme má velké železné jádro, ale Mesíc ne. Podle pocítacových
simulací se totiž železné jádro impaktoru behem srážky roztavilo a pripojilo se k
železnému jádru Zeme. Na tvorbu Mesíce už tedy mnoho železa nezbylo. Teleso, s
kterým se proto-Zeme stretla bylo približne dvakrát vetší než Mars (prumer 6 787 km).
Srážka byla impozantní: odhaduje se dokonce, že tento stret mohl být registrován na
vzdálenost až 200 svetelných let! Projektil s rychlostí pres ctyricet tisíc kilometru za
hodinu se k Zemi prirítil z boku a porádne se o ní otrel. Z pevného gravitacního objetí
se však už nedostal; oblétl Zemi o sto osmdesát stupnu, presne na druhé strane se s ní
setkal podruhé a definitivne se zaboril do její kury. Pohybová energie sebevražedného
telesa se promenila v gigantickou explozi - atmosféra zmizela, povrch planety se ohrál
na teplotu deset tisíc stupnu Celsia. Tato nepredstavitelná kolize vytvorila na obežné
dráze proto-Zeme disk z roztavených a plynových zbytku vyhozeného materiálu. Ten se
zformoval do zvláštne rotujícího oblaku, ze kterého se behem relativne krátké doby
(desítky tisíc let) vytvoril náš Mesíc. Zatmení Mesíce:
Základním predpokladem pro jeho vznik je, aby se Slunce, Zeme i Mesíc nacházely na
jedné spojnici. Tehdy se Mesíc vnorí do kuželovitého stínu Zeme a my pozemštané
pozorujeme, jak se náš soused ztrácí z oblohy. Na prvý pohled by melo k zatmením
Mesíce docházet pri každém úplnku, ale ve skutecnosti je situace trochu složitejší.
Obežná rovina našeho souputníka je totiž vuci obežné rovine naší planety kolem Slunce
sklonena asi o úhel 5,2° a pomalu se stácí (o 19° rocne), a proto se musí Mesíc dostat
do bodu (ríkáme mu uzel), ve kterém se obe dráhy protínají. Dostane-li se Mesíc pouze
do polostínu (polostínové zatmení), nevšimneme si prakticky niceho. Abychom spatrili
stopy prvního našedivelého ztemnení levého okraje, musíme si pockat, až se jeho
mesícní kotouc vnorí alespon do 1/2 svého prumeru. Po té, co se Mesíc zcela vnorí do
plného stínu (úplné zatmení), uvidíme ve vetšine prípadu cihlove až krvave zabarvený
kotouc zlovestne zdobící nocní oblohu. Zatmení Mesíce se stejne jako zatmení Slunce
opakují v periode 18 roku a 10 dní (saros). Mesíc zemským stínem postupuje vždy
ponekud severneji. V zacátku cyklu tedy v jižní cásti stínu nastává nejprve rada
cástecných zatmení, následuje rada úplných zatmení a na konci cyklu nastávají opet
zatmení cástecná. Úplný stín Zeme vytvárí sbíhavý kužel, jehož vrchol se nachází
prumerne ve vzdálenosti asi 1 383 000 km. Ve strední vzdálenosti Mesíce od Zeme má
tedy zemský stín prumer 9 200 km, což je zhruba trikrát více, než prumer Mesíce.
Pusobením naší atmosféry je ale tento geometrický stín ponekud pozmenen. Zemský
stín je navíc zploštelý a to nejen zploštením Zeme, ale i ruznou výškou troposféry v
polárních a rovníkových oblastech. Lidé na Mesíci:
Byl to velmi težký úkol zkonstruovat raketový nosic a kosmickou lod, které by
kosmonauty dopravily bezpecne na Mesíc i zpet na Zemi. Obrovská raketa Saturn 5
byla velký úspechem. Nesla kosmickou lod skládající se ze trí cástí: velitelské sekce se
tremi kosmonauty na palube, pomocné sekce s hlavním motorem vcetne paliva i
dalších zásob a lunárního modulu, jehož úkolem bylo dopravit dva kosmonauty na
mesícní povrch a zase zpet k lodi. V letech 1969 - 1972 odstartovalo k Mesíci 6 výprav.
Pri první návšteve strávili kosmonauti na povrchu jen dve a pul hodiny. Odebrali vzorky
mesícní horniny a pripravili experimenty. Každá další výprava strávila na mesícním
povrchu delší dobu a celkove bylo odvezeno témer 380 kg mesícní horniny. Pro
kosmonauty nebylo vubec lehké se pohybovat po Mesíci, protože na sobe meli
neohebné skafandry. Zjistili, že je snadnejší pohyb prískoky než chuzí, a že k odberu
vzorku je nutno použít klešte a naberacky, protože jim skafandry neumožnovaly hlubší
predklon. Tíhu obleku však príliš nepocitovali, jelikož Mesíc má malou gravitaci - vše je
šestkrát lehcí než na Zemi.
Na Mesíci není vzduch ani voda, a tak stopy kosmonautu zustanou patrné tisíce let.
Budoucí pruzkumníci se také budou moci setkat se zbytky starých kosmických sond.