Kristus, výboj církve, šíření církve

Zvěstí křesťanství se stal Ježíš Kristus, který se pravděpodobně narodil mezi lety 6- 4 př.n.l. v Betlémě a jeho narození zvěstovala hvězda betlémská. Narodil se chudým rodičům Marii a Josefovi. Když dozrál do věku 30 let, stal se hlasatelem nového náboženství. Bylo na něj pohlíženo jako na člověka vyvoleného a po něm se toto náboženství nazývá křesťanství. Činnost jeho osobnosti se vyznačovala zvláštnostmi – uzdravoval nemocné, dělil se o jídlo s početnými davy, činil zázraky. Ve 33 letech o květné neděli přichází do Jeruzaléma, kde je vítán ratolestmi (proto se o této neděli světí v kostelech kočičky). Během týdne se proti němu postaví židovský patriciát. Poslední večeře Páně se odehraje v zahradě getsemanské. Je zrazen Jidášem a vydán soudu Piláta Pontského, odsouzen k smrti a na Velký pátek popraven ukřižováním na Golgotě. Podle tradice po třech dnech vstane z mrtvých, 40 dní pobývá mezi svými učedníky a potom je Bohem vzat na nebesa. Do deseti dnů přichází na zem Duch svatý, na jeho počest jsou slaveny svatodušní svátky = letnice.

Po Kristově smrti se křesťanská tradice rozvíjela prostřednictvím dvanácti apoštolů a poté 72 mučedníků. Zpočátku se zdálo, že tato církev bude pouze duchovní = „eklesia spiritualis“, ale stala se zní i instituce společenská.

Vývoj křesťanství

Prvotní křesťané byli všichni Židé a prvním křesťanským centrem byl Jeruzalém. Mnoho nežidovských osob přitahoval už monoteismus židovství a v křesťanství se jim nabízela cesta, jak skloubit židovské a řecké názory. Velmi důležité bylo rozhodnutí křesťanů, že nežidovští stoupenci Ježíše by neměli přestupovat na židovskou víru. Znamenalo to, že noví křesťané (kteří měli brzy většinu) měli zcela odlišný životní styl než první stoupenci Ježíše.

Křesťanství se z Palestiny šířilo všemi směry, ale nejrychleji v římské říši, kde se muselo vyrovnat s řeckou filozofií a nepřátelstvím lidu (a později i úřadů). Přestože se křesťanství rozvíjelo v jednotlivých obcích, proces souhlasné tradice dal vznik učení, které bylo pokládáno za obecné (katolické) a pravověrné (ortodoxní). K definování a stanovení křesťanského učení se používalo metody řecké filozofie, diskuse. Po roce 313 začal římský stát podporovat křesťanství a nakonec je přijal za státní náboženství. Císařové si obvykle přáli náboženskou jednotu, a tak bylo „katolické“ a „ortodoxní“ učení uznáváno státem.

Koncem 1.století už měla církev mnoho stoupenců v Malé Asii až k jižní Indii, Makedonii, Řecku a Římě. Na jejím rozšíření měl velkou zásluhu především Pavel, první významný křesťanský misionář. Pavel také začal šířit radostnou zvěst o Ježíšovi, evangelium. Jako římský občan plně využil možností, daných uplatňováním zákona o spravedlnosti, jež pramenily z „římského míru“ i snadnosti dorozumění prostřednictvím řečtiny a privilegovaného postavení židovské církve.
Nová církev, kterou založil, se hned ujala hlásání evangelia, takže ke konci 2. století se už její působení rozšířilo po celém Středomoří, do Egypta a severní Afriky a dokonce až na území dnešní Francie. Křesťanství přinášelo opravdový důvod k životu: život na tomto světě i naděje na život posmrtný.

Šíření církve

Tyto úspěchy však nebyly dosaženy bez obětí. Pronásledování bylo v této době velmi časté a nejednou vedlo i k hádkám a rozporům, které rozdělovaly a oslabovaly církev. V mnoha případech nenapravitelně.

Avšak vydáním Ediktu milánského r. 313 císař Konstantin I. pronásledování oficiálně ukončil. Křesťanství bylo vzato na vědomí a zanedlouho se stalo státním náboženstvím. Na jedné straně zaplatila církev za spojenectví se státem velkou cenu: až dosud byli křesťané pronásledovanou menšinou, od této chvíle bylo naopak velmi výhodné stát se křesťanem, ať už z politických, ekonomických či společenských důvodů. Na druhé straně toto spojenectví, nejprve díky Svaté říši římské a později i prostřednictvím národních církví, přineslo rozkvět západní křesťanské kultury a křesťanství vůbec.

Jak rostla římská říše, rostla i moc hlav křesťanské církve – papeže v Římě a patriarchy v Konstantinopoli, ale i jejich boj o svrchovanou moc. V roce 1054 pak vyobcoval papež konstantinopolského patriarchu z církve a ten udělal totéž jemu. Tímto aktem byla oficiálně oddělena řecká a latinská církev. Začaly tak vedle sebe existovat současně východní ortodoxní řecko-katolická církev a západní římsko-katolická, což dnes bývá označováno jako velké východo-západní schizma.

Základním dokumentem je Nový zákon, který byl napsán v prvních dvou stoletích po Kristu. Obsahuje čtyři evangelia – Matouše, Marka, Lukáše a Jana, dále skutky apoštolské a apokalypsu sv. Jana. Ta byla napsána na ostrově Patum a je popsána obrazem údajného zániku světa. Jednotlivé části Nového zákona jsou napsány v metaforách a právě z metaforických řádků je nutno číst poučení pro život. Nový zákon je součástí širší památky, Bible. Její první částí je Starý zákon – památka židovská, vznikl v 1. tisíciletí př.n.l. Skládá se z pěti knih Mojžíšových, z prorockých vystoupení a obsahuje i texty umělecké.

Z křesťanství je převzato do hovorového jazyka mnoho slov. Někdo si ani neuvědomuje, že tato slova používá a ani neví, co přesně znamenají. Asi nejčastěji se užívají tato tři: sakra (to znamená svatý), Jéžišimarjá (Ježíš a Maria) a krucifix (to je označení kříže, na němž je ukřižovaný Ježíš). Takových slov je velmi mnoho.