Civilizace starověké Mezoameriky

S koncem 15. století a objevením Nového světa vyvstala otázka původu člověka žijícího na odděleném a dosud neznámém kontinentu. V 16. století vznikaly teorie vycházející z Bible, někteří považovali obyvatele nového kontinentu za Tatary, Sumery, za uprchlíky z Tyru, či Kartága. Darwinova teorie přenesla zájem přímo do Ameriky a vedla k pátrání po biologických předcích. Později se však prokázalo,že zde nikdy žádní primáti nežili. Pravdu měli pravděpodobně ti, kdo odpovědi hledali v Beringově úžině oddělující Severní Ameriku od Asie. Osídlení patrně probíhalo v několika vlnách. Během Glaciál bylo možné úžinu přejít suchou nohou po pevninském ledovci. Nemůžeme ale vyloučit ani pozdější přeplutí, neboť šlo o vzdálenost pouhých 80 kilometrů. Navíc se takřka v polovině vzdálenosti nachází dva ostrůvky.

První lidé na území Severní Ameriky vstoupili někdy před 40-35 tisíci lety a na území Mezoameriky pak přibližně před 25-ti tisíci lety. Od té doby datujeme i Paleolit do něhož spadá pět nalezišť, z nichž nejdůležitější je pahorek Tlapacoya. Období od 14 000 př.n.l. nazýváme Cenolit a dělíme jej na starší (14 000-9 000 př.n.l.) a mladší (9 000- 7 000př.n.l.). Jednou z prvních oblastí přecházejících k zemědělství na tomto kontinentu byla právě Mezoamerika v období tzv. Protoneolitu (5 000-4 000 př.n.l.).

Olmékové
Při Mexickém zálivu v oblasti dnešního Veracruzu a Tabasca se začala v 1. tisíciletí př.n.l. formovat první starověká mezoamerická civilizace. Slovo „olmék“ znamená: „obyvatel země kaučuku“ a má původ v jazyce mexických Aztéků . Kraj Olméků byl rovinatý a plný řek. Časté záplavy zúrodňovaly půdu a přispívaly k rozvoji zemědělství, které spočívalo převážně v pěstování kukuřice, dýní a fazolí. Ochočili si psy, chovali krocany a včely, lovili vysokou zvěř a chytali ryby.

Vyskytovala se zde roztroušená města obklopená osadami zemědělců. Sloužila jako náboženská a hospodářská centra v jejichž čele stály vládnoucí dynastie. Šlo pravděpodobně o teokratickou vládu kněží. Prvním střediskem bylo San Lorenzo datující se od r 1200 př.n.l.. V době svého vrcholu počet obyvatel dosahoval jednoho tisíce. Kolem roku 900 př.n.l. však zaniklo a část jeho obyvatel se přesunula do La Venty-největšího a nejvýznamějšího olméckého centra. Stavby byly umísťovány na uměle navršených pahorcích- například v San Lorenzu jich bylo nalezeno na 200. Mezi nimi Olmékové vybudovali systém nádrží a kanálů. Nedostatek kamenů se výrazně projevil v architektuře města i životě obyvatel. Hlavním stavebním meteriálem byla hlína, což se netýkalo jen obydlí lidu, ale i chrámů a pyramid, které se vršili z cihel vypalovaných na slunci. Jednotlivé monumenty většinou lemovaly centrální komunikaci vedoucí od severu k jihu- tento systém se uplatňoval i v mnoha pozdějších mezoamerických městech. Obydlí lidu byla velice skromná- stavěna jen ze dřeva, či hlíny zpevněné rákosím, nebo slámou. Kámen se používal jen ke stavbě kanálů, nádrží a ke zhotovování soch. Nedochovaly se žádné kosterní pozůstatky, vzhled tehdejších lidí se však dochoval díky obrovským monolitům v podobě hlav.

Z dalších olméckých měst známe Tres Zapotes a Laguna de los Cerros- dosud ale nebyla důkladně prozkoumána. Nálezy na rozsáhlém území kolem Mexického zálivu svědčí o obchodní expanzi začínající kolem roku 900 př.n.l.

Kolem roku 400 př.n.l. začala Olmécká civilizace upadat a 200 př.n.l. pod tlakem ostatních národů (Oaxaků a Mayů) zanikla úplně.

Zapotékové a Mixtékové
Od roku 600 př.n.l. vznikala v oblasti Oaxaky řada nových středisek (např.: Puerto Angelo, Monte Albán, Monte Negro) nesoucích znaky olmécké kultury. Město Monte Albán, založené někdy před rokem 300 př.n.l., převzalo roli kultovního centra civilizace skládající se z několika městských států. Svými monumenty-řadou pyramid, chrámů a obydlí kněží manifestovalo moc svých vládců. Díky dostatku kamenů vznikalo mnoho krásných hrobek. Byli prvním mezoamerickým národem o kterém víme, že užíval písmo v pravém slova smyslu.

Kolem roku 800 n.l. začal Monte Albánu upadat - podle archeologických nálezů se původní obyvatelstvo smísilo s nově příchozím bojechtivým národem Mixtéků- „lidem mraků“. Ti pocházeli z oblasti na severu Oxaky, kde zanechali mnoho malovaných kodexů.

Jejich civilizace byla založena na soužití malých království, které se v roce 1000 n.l. pokusil sjednotit náčelník „Osm Jelen“. Po jeho smrti se ale království rozpadlo. Mixtéové také založili významné město Mitla, kde vystavěli přepychové náboženské stavby.

El Tajín
V severní části Veracruzu se od roku 250 n.l. rozvíjela civilizice pojmenovaná podle boha bouří, kterému bylo město zasvěceno. Svůj vrchol prožívala v letech 600-900 n.l.. Jde o kulturu velice zvláštní, neboť centrem všeho dění se stala kultovní míčová hra. Přímo v El Tajínu bylo nalezeno 11 hřišť, kde se odehrávaly kultovní soutěže, které přilákaly i lidi z dalekého okolí. Mnohé nalezené artefakty se nějakým způsobem týkají této hry. Je však nutné zmínit i velký význam jejich počinů v oblasti architektoniky, sochařství, či tkalcovství (např.:Výklenková pyramida s 365 výklenky, tzv. smějící se sošky). Úpadek el tajínské kultury během 14. st. n.l. patrně souvisí s Aztéckou expanzí.

Teotihuacán
V údolích Mexika a Puebly se kolem roku 500 př.n.l. utvářelo centrum nové kultury. Zpočátku hrálo velmi významnou roli město Cuicuilco, výbuch sopky Xitla roku 100 n.l. jej však pohřbily nánosy sutin. Pod nimi byla objevena řada kruhových kamenných plošin se schodišti po stranách.
Útočištěm pro uprchlé obyvatele se stal Teotihuacán- město ležící blízko jezera Texcoco a ložisek obsidiánu. Už před naším letopočtem se město rozkládalo zhruba na 20-ti km2 a čítalo na 50 000 obyvatel. Byl zde použit stejný typ půdorysného plánování jako například v olmécké La Ventě: Centrum města tvořila 2 km dlouhá „Cesta mrtvých“ (Mixcoatla) orientovaná ve směru sever-jih, po celé své délce lemovaná řadou kultovních staveb. Nejvýznamějšími z nich jsou: Pyramida měsíce s krásným náměstím, největší- Pyramida slunce s podstavou 222×225m a výškou 63 m , Quetzacoatlův chrám. Gigantické monumenty ohromovaly lid z okolí a dokazovaly moc teotihuacánských bohů.

Ve městě se nacházelo i velké tržiště, neboť důležitou roli zde hrál také obchod.Právě díky náboženství a obchodu byla vytvořena rozsáhlá metropolitní základna. Přestože vojáci nebyli ve výtvarném umění často zmiňováni, je nemožné, aby takový celek žil bez ochrany a expandoval bez značné vojenské síly. Prestiž vojáků byla nicméně přenechána kněžím, neboť právě přez ně zprostředkovávali bohové vítězství ve válkách. Ve skupině kněží se soustředila i teotihuánská moudrost- pořizovali plány staveb a realizovali je, uměli psát a zastávali pozici astronomů a matematiků. Obyčejný lid žil nejdříve v prostých chýších- časem je však nahrazovaly kamenné komplexi s několika skupinami místností pro více rodin. Tento luxus se výrazně liší například od života obyvatel La Venty.

Vyspělostí sice Teotihuacán evropským městům konkurovat nemohl, v zalidnění by však na celém světě těžko hledal soupeře- mezi lety 500 n.l. a 700 n.l. se počet obyvatel odhaduje na 200 000. Je tedy jisté, že šlo o společnost s velmi složitou administrativou a ekonomikou- o té však mnoho nevíme.

Nejdříve nová etnika vyrvala z rukou Teotyhuacánu údolí Puebly. V letech 650-750 n.l. došlo i na samotnou metropoli. Teotihuacán byl dobyt, vydrancován a vypálen, jak naznačují stopy ohně na stavbách. Zdobené sloupy byly strženy, kameny ze schodiště Pyramidy měsíce se zpět na své místo dostaly až po nedávné rekonstrukci. Dodnes nevíme koho označit za agresora. Město se však už nikdy nezpamatovalo a nejen že se tu už nikdy nestavěly velké monumenty, ale ty postavené se staly jen předmětem bájí a mýtů o obrech a bozích.