Biliár o půl desáté - Heinrich Böll

Heinrich Böll (1917 - 1985) patří mezi nejvýznamnější německy píšící autory. Mezi nejznámější díla patří: Biliár o půl desáté, Ztracená čest Kateřiny Blumové aneb Jak vzniká a kam může vést, Vlak dojel přesně, Kdes byl, Adame, Skupinový obraz s dámou, Klaunovy názory. V roce 1972 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.
Děj románu Biliár o půl desáté nám přibližuje osudy hlavního hrdiny, Jindřicha Fähmela, a jeho rodiny. Na osudech rodu Fähmelů jsou v dalším plánu obrazně ukázány dějiny celého Německa od počátku dvacátého století do roku 1958, kdy jsou slaveny Jindřichovy osmdesáté narozeniny.
Jindřich byl architekt, který navrhl a postavil benediktinské opatství, do této práce, která je symbolikou pro německý vzestup výmarské republiky, vložil veškerou svou energii. Jeho syn, důstojník wehrmachtu, je ale vyhodí do povětří proto, aby opatství nezničil někdo jiný. Na této situaci je symbolicky znázorněna beznaděj, vyplývající z počátku druhé světové války. Jeho vnuk se snaží opatství opravit a zrenovovat - symbolika obnovy Německa po druhé světové válce. Na oslavě narozenin, kde je přítomna celá rodina, vystřelí pomatená Jindřichova žena varovně do vzduchu, to má symboliku přítomnosti a varování před pasivní stagnací v započaté práci.
Kromě takového využívání symbolu opatství nacházíme i zvláštní symboliku beránčího a buvolího motivu, který prochází celým románem. Má znázorňovat duch Hindenburga, německého prezidenta z přelomu dvacátých a třicátých let, se vším, co tato doba Německu přinášela.
Pan Fähmel pracoval v kanceláři pro statické výpočty. Vždy dodržoval svůj ustálený denní program. Od 8:30 do 9:30 podepisoval korespondenci. V době od 9:30 do 11:00 se vyskytoval pouze v kulečníkovém salónu. Zavřel se tam vždy s Hugem, kterého měl velmi rád. Nikoho jiného nepouštěl dovnitř. Jen občas matku, otce, syna a pana Schrellu.
Celý příběh vlastně začíná scénou, ve které je pan Fähmel velmi nezdvořilý na svou sekretářku Leonoru zato, že si přečetla jakýsi čtyři roky starý lístek, který nebyl určen pro její oči. Byl to pro všechny překvapující výstup, neboť pan Fähmel se jindy jevil jako velmi elegantní, nemluvný pán, který byl ke všem vlídný a ochotný pomáhat.
Během jedné seance v kulečníkovém salonku vypráví Robert Fähmel Hugovi zážitky z dětství. Vypráví o baseballovém zápase, který jejich team vyhrál, Robert hrál výborně, odpaloval míčky nejdál. Když se vraceli domů, Schrellu šikanovali, podráželi mu nohy, mlátili ho. Říkali, že Schrella je beránek, a že se nikdy nedotkne buvolí svátosti. Ukazoval mu pošramocená záda, co vše mu ostatní udělali. Jednou musel v kavárničce pro Beránky nahlas slíbit, že se nikdy nedotkne buvolí svátosti. Schrella poté odjel do ciziny.
Jako další vypráví o svém dětství Hugo. Říkali mu Beránek boží, také ho ostatní bili, zavírali. Měl šílenou matku, vyrůstal pod jejím vlivem. Děti se mu smáli, že nezná spoustu slov, která jsou všem známá - např. snídaně. Potom ho zaměstnali v hotelu, protože vypadal jako Beránek boží.
Postupně se z vyprávění dozvídáme další podrobnosti o přítomných - Robert Fahmel je specialista na trhaviny, nikdo to ale o něm neví, kromě jeho teď už mrtvé manželky. Vypráví také Jindřich Fähmel - otec. Říká Leonoře, že sem před 51 lety přišel, aby si našel manželku, která by mu porodila děti. Chodil do kurzů kreslení a matematiky. Četl tenkrát článek o konkursu na stavbu benediktinského opatství, hned začal kreslit plány. Chodíval každé ráno do kavárny Kroner, kde snídal vždy paprikový sýr.
Jindřich měl dva syny, Ottu a Roberta. Jindřich Leonoře nakazuje, aby jeho pomník jednou poplivala ve jménu Otty, který okusil Buvolí svátost.
Robert Fähmel měl jednoho syna Josefa a jednu dceru Ruth. Dnes, 6. září 1958, slaví Jindřich své 80. narozeniny s Robertem, Josefem, Ruth, Johannou a Leonorou. Vypráví znovu o projektu benediktinů, tento plán opatství Sv. Antonína byl opravdu velkolepý a dobře propracovaný. Měl velký úspěch. Za války musel Jindřich stavět úplně jiné stavby - lazarety, kasárna, zákopy. V roce 1945 bylo „jeho“ opatství vyhozeno do povětří, vzpomíná na tu hroznou spoušť.
Znovu se dozvídáme něco o Ottovi. Prý se změnil poté, co začal domů vodit Nettlingera. „Ochutnal Buvolí svátost, zbyla z něj jen schránka, vysáli mu jeho starou krev a naplnili ho novou.“ Otta se choval skutečně jako smyslů zbavený, nikdy se s rodinou neusmířil, v 25 letech padl u Kijeva. V napjaté době 2. sv. války stačil jen jediný pohyb ruky k odsouzení k smrti. Otto sloužil režimu, to byla Buvolí svátost. Matce je vše jasné, chce pohřbít duch fašismu a pomstít se, chce zabít Nettlingera. Proč přivádíme děti na svět? Aby zemřely se slovem Hindenburg na rtech? I po válce bude Buvolí svátost nesmrtelná….
Dalším problémem, který je nutno vyřešit, je otázka, proč Robert vyhodil opatství do vzduchu. Čekal na tuto chvíli přes pět let, použití dynamitu je jeho způsob, jak „stavět“ pomníky.
Po renovaci chtějí opatství odkázat Schrellovi. Ten se v r. 1958 vrací z ciziny, figuruje sice na seznamu stíhaných osob, ale lhůta už je promlčená. Všichni se jedou podívat na obnovu opatství. Nejdříve se zrenovovala hospodářská část — zde vidíme paralelu k obnově Německa bezprostředně po válce. Na znovuvysvěcení jsou pozváni všichni. Má být pronesena řeč ve smyslu smíření. Otec už ví, že budovu zničil Robert. Nebolí ho to. Mnohem víc nenávidí svého „buvolího“ syna Ottu.
Žena Jindřicha má strach žít v tomto světě. Události s Ottou, který jí ve jménu Buvolí svátosti usiloval o život, ji velmi zasáhly. Přijíždí ze sanatoria, v kabelce má pistoli. Padne sice výstřel, ale nikdo není zraněn. Hlavním bodem oslavy je dort ve tvaru sv. Antonína. Otec ho nejprve chce rozbít, potom se ale usměje a rozkrájí ho na kousky….

Složité schéma románu Biliár v půl desáté, ve kterém je jednota děje důsledně porušována ve prospěch zastřených symbolů německé povahy, je opravdu těžké racionálně popsat. Z díla vyzařuje nejistota, nadutost i obavy o další osud nejen lidí, ale i celého Německa.