Beckett Samuel - Čekání na Godota 2x

Scéna - strom, cesta. Zde dva tuláci Estragon a Vladimír vedou “dialog“. Tedy spíše než dialog dva na sobě takřka nezávislé, vzájemně se míjející monology. Opakují se jejich otázky i odpovědi (jsou-li nějaké), občas se změní slova, ale jde často o synonyma, takže říkají vlastně stále to samé. Výsledný jazykový koktejl nedává smysl, kromě toho, že čekají na Godota (ač nevědí, kdo to je, jestli přijde, kdy přijde, co přinese jeho příchod). Během tohoto lingvistického maratónu přichází na scénu Pozzo a jeho otrok Lucky. Čtenář zde může dobře pocítit rozdíl mezi Pozzovou dominancí, egoismem a Luckyho psím podřízenectvím. Na konci scény přichází chlapec, který jim vzkazuje, že pan Godot dnes již sice nepřijde, ale že se určitě dostaví zítra.
Druhá scéna se liší jen proměnou Pozzovy úlohy, protože je slepý a závislý na tom, co mu řeknou ostatní. Chlapec přichází nanovo a pronáší repliku “Konec hry.” (jen ze soucitu, jinak by se tak dalo pokračovat do nekonečna).
Tato hra je kruh. Nekončící kruh ztracené existence a pozbyté schopnosti dorozumět se řečí. Každý je v ní odsouzen ke své roli, protože nemá prostředky, jak ovlivňovat vnější svět a svůj život. Tato neschopnost ponechává jen mlhavou víru v příchod změny, ač člověk neví, kdy tato změna přijde, co přinese a jestli vůbec přijde…

Čekání na Godota
Samuel Beckett

V roce 1952 napsal Samuel Beckett, irský spisovatel, který žil ve Francii a tvořil převážně ve francouzštině, svou nejznámější divadelní hru Čekání na Godota, jež bývá považována, spolu s Ionescovou Plešatou zpěvačkou, za erbovní text tzv. absurdního divadla.
Hra se odehrává na blíže neurčené venkovské cestě, jedinou rekvizitou je strom a kámen. Na této cestě se po noci, již prožil každý z nich sám, setkávají dva tuláci: Vladimír a Estragon. Čekají zde na Godota. Není řečeno, kdo Godot je, nebo co symbolizuje, nicméně obě postavy do něj vkládají naději, že je s to změnit jejich „zkurvenej život“. Čas čekání si krátí jak můžou – rozmluvou, předváděním komediantských kousků, chytají se jakkoliv slabého podnětu a dále ho rozvíjejí. Přichází Pozzo a Lucky – sadistický pán a jeho otrok, který na Pozzův povel tančí a myslí. Potom odejdou, Vladimír s Estragonem zůstanou zase sami:

VLADIMÍR: Uběhl nám s nimi čas, co říkáš.
ESTRAGON: Uběhl by i bez nich.
VLADIMÍR: Ale pomaleji.
Ticho.
ESTRAGON: Co budeme dělat?
VLADIMÍR: Nevím.
ESTRAGON: Pojď pryč.
VLADIMÍR: Nemůžeme.
ESTRAGON: Proč?
VLADIMÍR: Čekáme na Godota.
ESTRAGON: Máš pravdu.
Ticho.

Zanedlouho se objeví chlapec, který tulákům oznámí, že pan Godot dnes nepřijde, ale určitě prý přijde zítra.
Ve druhém dějství (Nazítří. Táž doba, stejné místo.) se nic nového nepřihodí, svým způsobem se vlastně opakují události z dějství prvního. Všechno je trochu jiné, ale ve své podstatě pořád stejné, pořád stejně beznadějné:

ESTRAGON: A ty tvrdíš, že to bylo včera?
VLADIMÍR: No jasně.
ESTRAGON: A tady?
VLADIMÍR: Jasně, že tady. Copak to tu nepoznáváš?
ESTRAGON: (náhle zuřivě) Nepoznáváš! A co je tu k poznávání! Táhnu tenhle svinskej život z jedný prdele do druhý. A ty po mně chceš, abych se zabejval, v který jsem byl včera! (Rozhlédne se kolem) Jen se koukni na ten sajrajt! V životě jsem z něj nevytáhl paty!

Opět přijde Pozzo, nyní osleplý, s Luckym, který je pro změnu zase němý. Odejdou. Přichází chlapec a oznámí totéž, co předešlého dne. Tuláci se, stejně jako v prvním dějství, seberou a „odcházejí“ (- Tak jdem? – Jdem. Nehýbají se.), aby se zas zítra vrátili vyčkávat Godota.
Situace, v níž se nacházejí oba protagonisté Beckettovy hry – Vladimír a Estragon, by se snad nejlépe dala definovat jako zaseknutí se, zakletí v jednom jediném okamžiku, v jediném stavu: stavu čekání. Možnost, že se Godot přeci jen objeví, je tím nejvyšším cílem, kterému podřizují vše. Na Godotovi závisí celá jejich budoucnost, jejich spása od nesmyslné existence:

VLADIMÍR: Zítra se oběsíme. (Pauza) Ledaže by přišel Godot.
ESTRAGON: A když přijde?
VLADIMÍR: Budeme spaseni.

Domnívám se, že ne náhodou postavy zmiňují evangelijní příběh o spaseném lotrovi:

VLADIMÍR: Dva zloději byli ukřižovaný spolu se Spasitelem. Praví se…
ESTRAGON: S kým?
VLADIMÍR: Se Spasitelem. Dva zloději. Praví se, že jeden byl spasen a druhý… (Hledá opak slova spasen) …zatracenej.
ESTRAGON: Spasen od čeho?
VLADIMÍR: Od pekla.

Ve hře jde o to samé – o spásu od pekla prázdného života, které postavy tak jasně pociťují.
Vladimír s Estragonem jsou spolu nerozlučně spjati. V pustém, prázdném a vylidněném prostoru hry se semkli dohromady a nemůžou se rozejít, i když čas od času uvažují, že by se jim samotným možná vedlo lépe. Nakonec ale vždy zvítězí apatie (schází jim vůle ke změně, kterou by provedli vlastními silami, jen čekají na zásah zvenčí) a prostý zvyk trpět spolu:

ESTRAGON: Jak dlouho to už vůbec takhle táhnem?
VLADIMÍR: Nevím. Padesát let.
(…)
ESTRAGON: Možná bysme udělali líp, kdybychom šli od sebe. (Pauza) Nebyli jsme stvořený pro stejnou cestu.
VLADIMÍR: (bez rozčilení) To není tak jistý.
ESTRAGON: Jistý není nic.
VLADIMÍR: Můžeme se rozejít, jestli si myslíš, že to tak bude lepší.
ESTRAGON: Teď už je to jedno.

Čekají na vysvobození, snaží se zabíjet čas, kdy se nic neděje, a podléhají beznaději z tohoto neplodného čekání, stejně jako naději, že „zítra bude dobře“. Žijí beze smyslu, sami si jsou této skutečnosti vědomi a zažívají existenciální úzkost z tohoto poznání, ale nejsou schopni vyvinout jakoukoliv smysluplnou činnost, kterou by překonali svou trpnost.
V této trpnosti spočívá jejich odlidštění, zvěcnění – to bývá považováno za hlavní téma absurdního divadla, pro které je příznačné také určitá modelovost: nic (ani postavy, ani prostředí) není konkretizováno a to umožňuje jisté zobecnění, například už jen jména jednotlivých postav – francouzský Estragon, slovanský Vladimír, italský Pozzo, anglický Lucky – odkazují k nikoliv konkrétní, nýbrž k obecně lidské existenci, k obecně lidskému údělu. Má se za jisté, že abstraktní divadlo reagovalo na druhou světovou válku, která otřásla duchovním sebevědomím Evropy. To je nepopiratelný fakt, nicméně postavy této hry jsou od poválečné situace odpoutány (i když se, ovšem jen náznakem, dotknou tématu holocaustu), prostě jsou – před válkou nebo po válce, to je jedno, a zároveň Pozzovými ústy prohlašují: „Neproklínejme naši dobu, není o nic horší než doby předchozí.“ Toto nezasazení v čase, toto nelpění na historické zakotvenosti je jen dalším zobecněním. Beckett neustálým opakováním situací docílil toho, že z jeho textu přímo sálá bezvýchodnost a beznaděj, které jsou povýšeny na obecný pocit člověka z jeho existence. Přitom je všechno „jenom jako“: zdá se, že postavy vědí, že to, co předvádějí je jenom divadlo, a samy na to upozorňují. Onou nezakotveností pak Beckett dosáhl efektu vzorce, do něhož je možné doplnit jakékoliv neznámé: např. není řečeno, kdo je Godot, to je ponecháno k interpretaci (nemusí nutně být Spasitelem, může to být i smrt, zrovna jako obyčejný člověk). Celek i jednotlivé části tak umožňují dosazení rozdílných významů, umožňují rozdílnou interpretaci. Tato vlastnost činí z Čekání na Godota dílo nesmírné hloubky.