Aristotelés

Aristotelés
Aristotelés
(384 - 322 pr. n. l.)
Bezesporu nejvýznamnejším Platónovým žákem byl Aristotelés. Narodil se roku 384
pr.n.l. v rodine vynikajícího lékare Nikomacha, který pusobil prímo u makedonského
krále Amynta. Aristotelovým rodištem je Stageira v Trácii (nedaleko od Makedonie).
Aristotela ovlivnil rodinný život a již od mládí získával urcité znalosti a hluboký zájem o
prírodní vedy. Mohl zabývat zkoumáním fyzické podstaty cloveka ale také navázat
kontakty v makedonských dvorských kruzích. Jako cizinec nikdy nebyl athénským
obcanem, zustal vždy pouze "metoikem".
Ve svých sedmnácti letech odjel Aristotelés do Athén, aby zde vstoupil do Platónovy
Akadémie. Ve studiích setrval dvacet let (až do Platónovy smrti roku 347 pr.n.l.).
Aristotelés byl mimorádne nadaným studentem a nad svými spolužáky vynikal
nesmírnou sectelostí a výjimecným rozumovým nadáním. V roce 347 pr. n. l. prevzal
vedení Akadémie Speusippos a Aristotelés spolu s dalším žákem, Xenokratésem,
opustili Athény a prestehovali se do Atarnea a poté do Mytiléné na ostrove Lesbos. V
roce 343 nebo 342 pr. n. l. prijal pozvání makedonského dvora a stal se vychovatelem
syna makedonského krále Filippa, tehdy trináctiletého Alexandra Makedonského.
Aristotelova výchova mela na Alexandrovo vyucování a chování významný vliv,
nicméne o výchovných zámerech, které Aristotelés používal, se nedochovala žádná
svedectví. Vychovatelem byl pouhé tri roky, nebot po Filipove smrti roku 335 pr. n. l.
se Alexandros musel venovat politickým záležitostem rízení státu. Po trinácti letech se
tedy Aristotelés znovu vrací do Athén, kde zakládá v predmestském gymnáziu u
chrámu Apollóna Lykeiského vlastní školu (Lykeion, Lyceum). Protože svým žákum
prednášel pri procházkách v alejích parku obklopujícího gymnázium, oznacuje se
Aristotelova škola jako peripatetická (z lat. paripateó - procházím se). Soucástí Lycea
byla také vynikající vedecká knihovna s rozsáhlými prírodovedeckými sbírkami. Po
smrti Alexandra se dostala k moci protimakedonská strana a Aristotelés byl obžalován
(stejne jako Sókrates) z bezbožnosti, protože údajne zbožnoval svého príbuzného
Hermia z Atarnea. Využil existující právo a opustil Athény pred rozsudkem roku 323 pr.
n. l. Nastehoval se do Chalkidy na ostrove Euboia, kde se intenzívne venoval teoretické
práci, ale o necelý rok pozdeji, 322 pr. n. l., na stejném míste zemrel. Ve své záveti
projevil starost nejen o své blízké, nýbrž i o své otroky. Vedení Lykeia i knihovny
odkázal Theofratovi.
Vybudoval základy prírodní filosofie, logiky, etiky, psychologie, politiky a dalších oboru.
Snažil se objasnit podstatu a promenlivost vecí a jevu, pohyb, zákonitosti logického
myšlení (definice, pravidla seduktivního odvozování a dukazy). Zabýval se periodickými
jevy na obloze, dejinami zvírat a jejich systematickým trídením, stavbou Vesmíru,
organizací a rízením spolecnosti a státu. Aristotelés a logika
Aristotelés nechápe logiku jako samostatnou vedu, ale chápe ji jako nástroj veškeré
vedy presneji receno, vedeckého poznání (Organon). Logiku nazývá „analytika“. Ve
svých dílech nazvaných První analytiky a Druhé analytiky vysvetlil její hlavní ucení - o
úsudku a o dukaze. Podle Aristotela je „úkolem logiky zkoumat a stanovit metody,
jejichž pomocí muže být urcitá danost prevedena na prvky, které se mohou stát
zdrojem jejího vysvetlení. Z toho je zrejmé, že základní kapitolou Aristotelovy logiky je
dedukce. Ucení o tomto umení nazývý Aristotelés vedou, ale zde se tento termín
nechápe ve smyslu odvetví vedy, která má speciální predmet, ale široce, jako
racionální zkoumání, které umožnuje urcit podmínky dukazu, jeho druhy a stupne, a
také objasnit poslední soudy, po jejichž dosazení již nelze pokracovat v redukci daného
na prvky, které toto dané objasnují. V dílech venovaných logice se lze presvedcit, že
Aristotelovým prvotním zájmem byly tri problémy:
a) otázka metody pravdepodobného vedení; tuto otázku nazývá dialektikou a venuje jí
pozornost v díle nazvaném Topiky
b) otázka dvou základních metod vysvetlení již nejen pravdepodobného vedení, ale
vedení jistého; temito metodami jsou definice a dukaz
c) otázka metody, jak nalézt premisy vedení, tzn. Indukce
Položil teoretické základy logiky jako vedy, formuloval zákon sporu a zákon vyloucení
tretího. Oba zákony dlouho patrily k zákonum výrokové logiky a svuj význam si
uchovaly až do dnešní doby. V logice vytvoril Aristotelés teorii definic, sylogismu a
vedeckých dukazu. Smyslové poznání považoval za pravdivé, omyly vznikají teprve
tehdy, když se clovek odvažuje usuzovat. Všiml si, že jazykový význam slov nelze
oddelovat od filozofického obsahu úvah a výkladu. Tvrdil, že filozofie není produktem
individuální tvurcí práce, nýbrž výsledkem práce celých pokolení myslitelu. Požadoval,
aby názory predchudcu byly podrobeny dusledné kritice, címž chtel získat pevné logické
a obsahové základy pro každou vední disciplínu.
Pohyb, hmota
Na základe své predstavy o pohybu (každý pohyb, proces, vývoj vede k postupnému
zdokonalování vecí nebo cloveka) dospel Aristotelés k názoru, že každý pohyb má svuj
cíl, tzn. že každá vec speje k urcitému místu. Odtud vyplýval i jeho model sveta. Stejne
jako ostatní filozofové považoval i on kružnici za dokonalou krivku, která nemá ani
pocátek, ani konec a nemuže se ani zvetšit ani zmenšit. Pohyb po kružnici zjištoval u
planet, Mesíce, Slunce a hvezd. Rozdelil svet na podmesícní (promenlivý) a nadmesícní
(dokonalý) a zavedl predstavu prirozených a nucených pohybu teles. Prirozené pohyby
príslušely všem peti základním prvkum, z nichž se skládal svet. V podmesícním svete
se zeme a voda pohybovaly po prímce dolu ke stredu, nejníže byla umístena zeme,
vzduch a ohen se pohybovaly po prímce od stredu vzhuru. Tyto závery zrejme plynuly
z pozorování dusledku ruzné hustoty ruzných látek. Nadmesícní svet - hvezdy - byl
tvoren pátým dokonalým prvkem - éterem, jemuž byl urcen dokonalý kruhový pohyb.
Predmety v podmesícním svete mohly konat i jiné pohyby než po prímce, v tom
prípade šlo podle Aristotela o pohyby nucené, pri nichž po celou dobu pohybu pusobila
na predmet nejaká síla. Z techto názoru je zrejmé, že v Aristotelove dobe se
setrvacnost chápala jako výsledek úcinku vnejších sil. V souhlasu s tímto pojetím sveta
Aristotelés tvrdil, že zeme (dnes planeta Zeme) ve vesmíru již zaujala své prirozené
(nejnižší) místo, že tím dosáhla dokonalosti a skoncila svuj pohyb. Považoval ji za stred
sveta (vesmíru) a prisoudil jí tvar dokonalé koule. Planety a hvezdy se v jeho modelu
pohybovaly rovnomerne. Jedním z hlavních pojmu Aristotelovy filozofie byl pojem
pohybu. Cas byl podle jeho názoru pohybu prirazen a byl chápán jako negativní prvek,
protože v case se stárne. V principu nebylo možné rozeznat kratší casový interval než
ten, ve kterém se odehrál skok z jednoho místa vývoje (pohybu) do druhého. Nebylo
treba, aby prostor existoval samostatne, podle Aristotela stacil pojem místa, umístení a
premístení, prostor byl souhrnem všech míst vyplnených hmotou (srovnej dnes s
pojmem fyzikálního pole). Aristoteles zavedl pojem maximální rychlosti: teleso melo
tuto rychlost v prípade, když v každém následujícím okamžiku postoupilo na další
místo. Existovaly i rychlosti menší, pri nichž mohlo teleso v nekterých místech
setrvávat i po nekolik casových okamžiku.
Podle Aristotelových predstav se nemenila prapuvodní podstata vecí, která byla
základem jedinecného a nedelitelného bytí - vecne trvajícího sveta. Zmeny a vývoj,
které se pred jeho ocima odehrávaly, byly podle jeho názoru vyvolány pusobením
protikladu (zeme - voda - vzduch - ohen).
protiklady se navzájem vytlacovaly, byly však soucasne nerozlucné a mohly prekonat a
premenit vnitrní vývoj vecí a jevu. Aristotelés (a s ním celá scholastika) vztahoval
místo nejakého telesa k hmotnému prostredí, které ho obklopuje. Pritom se rozcházely
názory na to, zda toto prostredí se musí telesa prímo dotýkat nebo zda lze pripustit
jistou konecnou vzdálenost mezi nimi. Pohyb (vývoj) byl nedílnou soucástí hmotných
vecí, Aristotelés chápal pohyb jako spojení pohybu duše a vývojových telesných
procesu. Aby se vec mohla pohybovat, bylo nutné, aby se pohybovaly všechny její
cásti. Tvrdil dále, že vše (dokonce i náhodné jevy) má své vnejší a vnitrní príciny a že
veci na sebe vzájemne bezprostredne pusobí. Pri každé zmene pohybu se proto
uplatnovaly ctyri složky: forma, hmota, prícina a úcel. Hmotu Aristotelés považoval za
cosi beztvarého, za možnost, která nemuže bez formy samostatne existovat. Veci
menily svou formu vlivem vzájemného pusobení a ve svém vývoji postupne smerovaly
k dokonalé forme. Oddelování formy a hmoty pripomíná objektivne idealistické názory
Platónovy, v nichž se oddeloval svet idejí a svet vecí. S temito predstavami
bezprostredne souvisel i Aristoteluv názor, že clovek je bytostí, která ve svém vývoji
postupne krok za krokem dozrává k dokonalosti, a proto jeho život není predem urcen
osudem. Aristotelés ucil, že veci jsou nekonecne delitelné; pojem nekonecno také
užíval, když mluvil o vzdálenostech. Ucil že spojité prostredí (kontinuum) nemuže být
složeno z nekonecne malých, dále nedelitelných cástí. Proto napr. body, ze kterých se
skládá prímka, nepovažoval za její prvky, ale za jakési hranice v kontinuu. Také místo,
ve kterém se nalézá nejaké teleso, není totožné s telesem samým, místo se
nepohybuje, je formou, hranicí, oddelující teleso od jiného místa. Aristotelés tvrdil, že
svet, který nás obklopuje a v nemž žijeme, není obrazem nejakého hloubeji skrytého
sveta, kde vládne chaos, ale že je to sám hmotne objektivní svet. Chaos tvoril podle
neho jen jednu ze složek našeho sveta; všechno vecné je obsaženo ve svete, nikoli
mimo nej. Filozofii rozdelil na teoretickou (o pozorováni a o rozboru), praktickou (o
jednání) apoietickou (o tvorení, pri nemž se uplatnuje necí zámer). Jednotlivé vedy
zkoumají cásti prírody a všímají si toho, co je obecné a mnoha vecem spolecné, ve
filozofii se snažíme vytvorit si celkový vedecky podložený názor na prírodní deje a jevy.
Filozofie byla pro Aristotela cistou teorií, v níž zduraznoval nutnost užívat abstraktní
pojmy a pristupoval k rešení otázek objektivne.
Požadoval, aby se filozofie úzce prolínala s dialektikou, geometrií, fyzikou, astronomií a
s dalšími vedami. Ve svých dílech opustil metodu dialogu a zavedl sloh vedeckých
pojednání.
Dílo:
Ve staroveku bylo známo nekolik set Aristotelových spisu, ty nejstarší se nezachovaly.
Není možné je rozdelit podle doby vzniku; po oddelení pravých od nepravých se delí do
následujících skupin:
Spisy o logice
Kategorie (o zákl. formách výpovedi), Perihermenias (o vete a úsudku), První
analytiky, Druhé analytiky (o záveru, soudu, dukazu), Topiky (o dialektice, o vhodném
usuzování), O sofistických dukazech, O vyjadrování - pozdeji vše shrnuto pod název
Organon (= nástroj k správnému myšlení);
Logika = veda ve vlastním slova smyslu, ne o tom, co si myslet, ale jak správne
myslet. Tzv. formální veda, Aristotelés ji nazýval "analytika" apod. V logice vyclenil
Aristotelés následující prvky:
- pojem - myslíme v pojmech. Pojem vzniká definicí - ta urcuje, co má dotycný objekt
spolecného s jinými (clovek je živocich) a cím se od nich liší (clovek je rozumný
živocich). Živocich = pojem vyšší obecnosti (rodový pojem), clovek = pojem nižší
obecnosti (druhový pojem). Druhový pojem lze štepit podle "specifických rozdílu" do
jednotlivin, napr. pes - jezevcík - hnedý dlouhosrstý jezevcík - hnedý dlouhosrstý
jezevcík Rek. Duraz je kladen na správné poradí od zvláštního k obecnému.
- kategorie - pojmy, nad nimiž není žádný jim nadrazený pojem. Vypocítává jich 10:
substance, kvantita (množství), kvalita (vlastnost), relace (vztah), kde, kdy, poloha,
mít, cinit, trpet. Nejdul.: substance, pak následující tri, v pozdejších spisech nekteré
vynechává.
- soud = spojení nejméne dvou pojmu (soud = veta). Subjekt - pojem, o kterém se
vypovídá, predikát - výpoved o subjektu. Soudy rozlišuje do nekolika tríd: na kladné a
záporné, na obecné, cástecné a jedinecné, na proste vypovídající, nutne vypovídající a
vypovídající o možnosti.
- úsudek - vzniká spojením soudu. V úsudcích se odehrává myšlení. Je to odvození
nového soudu z jiných soudu, to popisuje tzv. sylogismus: ze dvou premis ("Všichni
lidé jsou smrtelní." "Sókratés je clovek.") se vyvozuje záver ("Tedy Sókratés je
smrtelný.").
- dukaz - v nej se spojují úsudky. Je to odvození jedné vety z jiných vet
prostrednictvím postupných úsudku. Každá veta musí být prokazatelná z nadrazených
vet; takto se dojde až k tzv. zásade sporu: To, co je, nemuže zároven nebýt, tj. první
zásada myšlení zformulovaná Aristotelem.
Následují ješte tri: zásada identity (A = A), zásada vyloucení tretího (mezi bytím a
nebytím téže vecné souvislosti není nic tretího.) a zásada dostatecného duvodu.
- indukce - je cesta, kdy se vychází od jednotlivin a dochází se k obecnému. V
praktickém živote je duležitejší než výše popsané odvozování z obecného (tzn.
dedukce). Nelze takto ovšem získat naprostou jistotu, ale je to postup, kterým se dojde
k vetší nebo menší pravdepodobnosti. Jde o nejduležitejší princip vedeckého zkoumání
prírody. Mimo jiné dukaz, že - na rozdíl od Platóna - podle Aristotela poznáváme za
pomocí smyslu správne. Omyl je podle Aristotela nikoli ve smyslech, ale v odchylkách
od správného myšlení, tedy od logiky.
Spisy prírodovedné
Fyzika (8 knih), O nebi, O vzniku a zániku, O meteorologii, O anatomii a fyziologii, O
zkoumání živocichu, O cástech živocichu, O chuzi živocichu, O vzniku živocichu, O duši;
Živocichy rozdelil Aristotelés jako první na svete do urcitého systému. Život má
schopnost pohybu, to, co pohybuje telem, je podle Aristotela duše. Vztah tela a duše =
entelechie. Duše je úcelem tela, telo je nástrojem duše. Nejnižší stupen organicna
(organon = nástroj) jsou rostliny, mohou se jen vyživovat a rozmnožovat. Živocichové
mají navíc smyslové vnímání a mohou zmenit místo. Clovek je schopen myslet. Z toho
vyvozuje existenci trí typu duší: rostlinná, živocišná (smyslove vnímající) a lidská
(myslící). Vyšší duše obsahuje nižší.
Spisy metafyzické
Jsou shrnuté ve 14svazkové Metafyzice. (byly zarazeny v souborném vydání po
prírodovedných spisech - recky: meta ta fusika - meta ta fysika, tzn. to, co presahuje
prírodu, to, co je za prírodou.) Spisy pojednávají o obecných prícinách vecí (od této
doby metafyzika = filosofická disciplína, která zkoumá ne jednotlivé veci, ale veci co do
jejich bytí). 1. kniha - kritika dosavadních filosof. systému, 2. kniha - ucení o aporiích
(aporie = nerešitelný problém), 3. kniha - o axiomech (o kontradikcích a principu
vyloucení tretího), 4. kniha – o hranicích filozofie, 5. - ucení o substanci, 6. - ucení o
potencialite a aktualite, 7. ucení o absolutnu, 8. ucení o matematických objektech, 9.
ucení o ideálech, 10. - 14. kniha - ucení o jsoucnu, bytí, bytnosti.
Aristotelés kritizuje v knize a Platónovu nauku o ideách - podstata vecí je podle
Aristotela ve vecech samotných, ne v jejich ideách. Podle Platóna skutecne existují
pouze obecné ideje, jednotliviny jsou jen jejich nedokonalé napodobeniny - s tím
Aristotelés nesouhlasí: i když mluvíme o obecném, máme na mysli jednotliviny
existující v prostoru a case (nepopírá ovšem existenci obecných idejí - tu popírali až
nominalisté ve stredoveku). Podle Aristotela (i Platóna) v obecném uchopujeme bytnost
(esenci) jsoucna (napr.
pojem "clovek" vypovídá o lidské bytnosti více než pojmy Petr, Jirí a Marie). Kritizuje
Platónuv dualismus mezi idejí a skutecným predmetem, sám však prichází s dualismem
(zcela jiného typu) mezi látkou a formou - tzv. hylemorfismus (hylé = látka, morfé =
forma). Látka a forma vystupují vždy pohromade, nelze je oddelit. Látka má možnost
se necím stát, forma tuto možnost aktualizuje. Látka klade formám odpor - vše
existující je nedokonalé, vývoj postupuje jen po malých krocích. Látkou je zlato,
formou je tvar prstenu. To, co je, (= jsoucno) má 4 príciny:
1) prícina látková (napr. stríbro),
2) prícina formální (napr. tvar misky),
3) prícina úcinková, pusobící (stríbrotepec),
4) prícina úcelová (urcení misky, napr. na obetní obrady). Spisy etické
Deset knih Etiky Nikomachovy, O duši, rada menších spisu a dialogu
Clovek patrí k ostatním živým bytostem, je však prizpusoben (má ruce, orgány reci,
rozum...) k vyššímu urcení. K nižším duševním cinnostem pristupuje duch (nús).
Smysly cloveku zprostredkovávají okolní svet, jednotlivosti se pak spojují v srdci do
celku. Duch je nesmrtelný a nezaniká s telem, Aristotelés se však nevyjadruje k tomu,
co s ním pred životem a po narození je. Nižší stránky duše jsou smrtelné. Nejvyšší
dobro pro cloveka = blaženost. Zlo je nedostatek dobra, tzn. samo o sobe neexistuje.
Dokonalost = dokonalé rozvinutí vlastní cinnosti, pro cloveka je to rozvinutí rozumu. To
je nejvyšší ctnost. Ctnosti delí na dva druhy: etické ctnosti = vláda rozumu nad
smyslovými pudy, stred mezi krajnostmi (napr. odvaha = stred mezi zbabelostí a
opovážlivostí) a dianoetické ctnosti = vyšší, vystupnování a zdokonalení rozumu.
Mravnost = soulad etické ctnosti a moudrosti. Ctnosti dohromady urcují vuli. Izolovaná
ctnost (ctnost bez ostatních ctností) se stává nectností. Vrcholem ctností je
spravedlnost.
Spisy politické
Celkem 8 knih, nejduležitejší je Politika (ucení o státovede);
Clovek = zóon politikon, spolecenská (doslova politická) bytost, dukazem toho je rec.
Spolecenství obcanu v dobrém státe - pro Platóna i Aristotela - je nejvyšší a vlastní
formou mravnosti. Politika = užitá etika; úkol státu je mravne zdokonalovat cloveka.
Stát je pro cloveka, nikoli lidi pro stát.
Vzniká ze zvetšujících se spolecenství: muž + žena - rodina - rodina s otroky - domácí
spolecenství - obec - polis (= kraj, okrsek, stát).
Aristotelés vlastnil všechny známé ústavy, celkem 158 - delí je podle poctu vládnoucích
na monarchie (vládne jeden), aristokracie (víc), "políteie" (vláda mnoha) a na jejich
zvrhlé protejšky: tyranie, oligarchie a demokracie (chápe ji ve smyslu anarchie). Žádné
forme nedává prednost, ústava se má rídit potrebami národa v urcité dobe. Doporucuje
mísit aristokratické a demokratické elementy tak, aby strední stav byl težištem
(zarucujícím stabilitu) státu (stát pro nej znamená recký mestský stát.). Vysoce
hodnotí manželství, rodinu a obec, otroctví považuje za prirozenou vec. Na rozdíl od
Platóna nemá podle nej clovek opouštet rodinu kvuli státu, uznává hodnotu
soukromého vlastnictví.
Spisy o literature a rétorice
Rétorika (o umení mluvit, 3 knihy). Poetika jako odvetví praktické filozofie. Spis Poetika
- teorie básnictví a tragedie. K literární tvorbe je potreba:
1) napodobovat - umení má zobrazovat, ne popisovat,
2) jednota konání, casu a místa,
3) katarze - umení má pozorovatele ocistovat, pointa má být v souladu s morálkou.
Použitá literatura:
CECHÁK, V. a kol., Co víte o staroveké a stredoveké filozofii, 1. vydání
vydal Horizont, Praha 1983, ISBN 40-030-83
ASMUS, V.F., Antická filozofie, 1. vydání
vydala Svoboda, Praha 1986, ISBN 25-132-86.