Antické divadlo

Aischylos

Aischylos (525 – 456 př. n. l.) napsal asi devadesát děl. Na pozvání tyrana Hieróna prováděl svá díla na Sicílii, kam na sklonku života také z politických důvodů uprchl. Zažil dobu rozkvětu Řecka, což se projevilo v jeho díle, které je naplněno ušlechtilými lidskými ideály, obranou pozitivních hodnot řecké pospolitosti a neměnného božského řádu, jak je to zřejmé zvláště ze zachovaných tragédií Prosebnice, Sedm proti Thébám a Upoutaný Prométheus. Nejvýznamnějším dochovaným dílem je trilogie Oresteia, drama zločinu, trestu a vykoupení. Úhelným kamenem jeho etiky byl pojem „hybris“ – překročení únosné míry v jednání a myšlení člověka, po němž vždy následuje trest bohů. V tom byl poplatný dobovému ideálu uměřenosti, jehož zachováváním se člověk vystříhal porušení stabilního božského uspořádání světa. Ve zlomku, který se dochoval z Aischylova rozsáhlého díla, je také jakási první „dramatická reportáž“ o nedávné události – námětem hry Peršané je vítězný boj Řeků proti perské invazi.

Sofoklés

Sofoklés (497 – 406 př. n. l.) navázal na Aischyla, ale lišil se od něj hlubším psychologickým prokreslením postav. Omezením úlohy sboru, zavedením třetího herce a některými novými postupy si vytvořil prostor pro sestup do nitra člověka a vyjádření konfliktů, jež se odehrávají uvnitř hrdinů, jak o tom svědčí dosud hrané tragédie Antigoné, Ělektrá, Král Oidipús. Neskládal již trilogie, ale jednotlivé uzavřené tragédie. V době, kdy hospodářská situace řeckého státu dávala průchod skepticismu a relativismu sofistické filozofie, ohajoval bortící se hodnoty a ukazoval člověka ideálního, takového, jakým by měl být.

Eurípidés

Eurípidés (485 – 406 pč. n. l.) podroboval tradiční hodnoty rozumové kritice, polidští bájeslovné látky, s nimiž nakládal značně volně, a do svých her vkládal aktuální úvaha, v nichž kladl důraz na subjektivní nároky a práva jedince proti požadavkům společnosti a ustálenému řádu. Konflikty jeho děl obrážejí narůstající kritické dituace uvnitř řecké společnosti. Eurípidés se také jako první zabýval společenským postavení ženy, jak dosvědčuje jeho nejslavnější tragédie Médeia a další díla s touto tématikou: Elloktrá, Hippolitos, Trójanky a Bakchantky. U Eurípida ztrácí sbor svůj někdejší význam a tradiční skladba tragédie je uvolněna; soustřeďuje se k momentům dramatického napětí a dílčím výjevům je poskytován takový prostor, aby mohla plně a účinně vyznít jejich divadelnost.

Autory nejstarších řeckých komedií známe pouze jmény. Ze sicilského Epicharma se zachovalo několik zlomků, které svědčí o výrazném komediálním talentu; předvádějí v komickém zrcadle příběhy Homéra. Nejznámější řecký komediograf Aristfanés postihuje výsměchem zlořády upadající athénské demokracie z pozic chvalořečníka „starých časů“. Projevem jeho konzervativní satiry je komedie Žáby, kde v souboji dramatiků výtězí Aischylos nad Eurípidem, tedy tradiční staré hodnoty nad rozkladným novátorstvím. Jeho komedie vynikají vyhrocenými komickými situacemi, ostrými šlehy a komediálními nápady, jsou divadelně nesmírně působivé. Zušlechtil dědictví starší komedie, ale využil tradice komického herectví. V dalším vývoji se komické řecké divadlo ukázňuje, ztrácí ostří politické satiry a tematicky se obrací spíše k oblasti soukromého života. Prohlubují se charaktery postav a na jevišti se formují typy. Představitelem této uhlazenější podoby komedie je Menandros. Účinek jeho her plyne z prokreslení povah, vtipnosti dialogu a umné intriky. Ve veselém divadle přetrvává dionýská bujnost. Veselé divadlo bylo oblíbeno zvláště v plebejských vrstvách. Používalo se v pantomimách doprovázených mluveným textem, jež líčily reálné výjevy ze života a v nichž vystupovaly také ženy.

Vývoj divadla na území Římské říše

Zejména toto komické plebejské divadlo silně ovlivnilo počátky a vývoj divadla na území Římské říše, která v kulturním ohledu a zvláště v oblasti divadla převzala řecké dědictví. Jeho nejstarším typem je tzv. atellánská fraška, nazvaná podle města, kde byla pěstována. Bylo to improvizované komické divadlo, čerpající z lidského života a užívající ustálené komické typy. V polovině 4. Století před n. l. pronikly do Říma spolu s etruskými kněžími magicko – náboženské hry, které se v upravené formě později staly součásti tzv. římských her a zaujaly důležité místo vedle her sportovních a různých podívaných.Z etruštiny přešel do latiny také název herce : histrio. Jinak převzali Římané tvary divadla od Řeků, čímž v podstatě zamezili rozvoji vlastního divadla. Postupně však provedli některé změny, tykající se hlavně architektury a techniky divadla.

Také pozměnili řecký divadelní prostor tím, že prohloubili a prodloužili jeviště, takže mohlo sloužit nákladným a velice výpravným hrám. Sbor vystupoval na jevišti a v původní řecké orchéstře byla zřízena sedadla pro významné hodnostáře a boháče, chudina byla vykázána do vzdálenějších a nejvyšších řad. Zdokonalili divadelní techniku zavedením nových strojů, divadelní budovu pokryli plátěnou střechou pro větší pohodlí zvláště publika a zavedli novinku, dvě opony (jednu hlavní, spouštěnou shora, a druhou pomocnou), čímž rozdělili původně jednotný prostor, společný pro herce i diváky. Kromě toho existovala také menší divadla pro neveřejná představení, cirky pro gladiátorské hry, vodní nádrže pro divadelně předváděné námořní bitvy aj.

Herci zprvu pod vlivem etruských tradic hráli bez masek, odění v bohatá roucha; později se vlivem Řecka bohatě uplatňovaly masky, kothury, v komickém divadle bujné deformace. Velký důraz byl kladen na dokonalost mluveného projevu a vysoké úrovně dosáhla mimika i gestika, propracovaná do značných detailů. Divadlo bylo v Římě a celé říši značně oblíbeno, bylo především zdrojem zábavy a potěšení. Společenská funkce řeckého divadla byla zanedbávána, možno říci, že byla ztracena a zapomenuta. Cílem divadla bylo především odvrátit pozornost od politických a hospodářských problémů státu. Vášeň pro divadlo a společenské důsledky popularity jeho vykonavatelů byly tak veliké, že v něm mnohdy působili jako herci i vysocí hodnostáři a někdy i sami císařové. V oficiálním společenském hodnocení byli ovšem herci v povržení, protože většinou pocházeli z řad otroků, ale to nebránilo, aby soukromě byli často v největší oblibě, zejména u svých milců a milenek z řad vysoké aristokracie, kteří je nezřídka i bohatě obdarovávali.

Římané zachovali řecké rozdělení divadla na vážné a veselé. Zatímco komické divadlo žilo od dávných dob římského státu hlavně ve svých plebejských podobách, které byly považovány za „nízké“, literární římské drama se utvářelo v první polovině 3. století př. n. l., a to v podobě překladatelů řeckých tragédií a komedií. Zasloužil se o to především Livius Andronicus, otrok řeckého původu. Roku 207 bylo státem povoleno založení organizace herců a dramatických spisovatelů; její členové volně zpracovávali řecké předlohy pro potřeby římských divadel spisovali komedie a tragédie dvojího druhu – s řeckými náměty (palliata) a s tématy z římské historie a života(togáta). Názvy pocházejí z kostýmování herců, jež bylo pro tato dva druhy rozdílné. Zájem o komediální divadlo zatlačil do pozadí tragédii, jejímž nejvýznamnějším římským představidelem byl filozof Lucius Annaeus Seneca , který ve svých dílech (Medea, Phaedra) stupňoval dramatické napětí svých většinou řeckých předloh do krutých výjevů a drastických scén, prokládaných moralizujícími úvahami. Bohatší je dědictví římské komedie, jejíž nejvýraznější představitel Titus Maccius Plautus se zapsal do dějin divadla bujnými komediemi s živou lidovou řečí a divadelně působivými typy. Divadelní kvality jeho komedií zajistily části jeho díla životnost až do našich časů; mnohé z nich inspirovaly i pozdější dramatiky (Molier, Shakespeare, Klicpera). Terentius byl autorem komedií podstatně uhlazenějších, jeho styl byl kultivovanější, v jazykových prostředcích i divadelních situacích střídmější.Dívka z Andru, Formio a Kleštěnec ožily v evropském divadelnictví zvláště v období humanismu a za renesance.

Úpadek divadla

V 1. století př. n. l. a na rozhraní letopočtu převažovala v komediální tvorbě domácí tematika a veselé divadlo se bohatě rozvinulo v různých podobách. Pěstovaná byla „atellana“, které se věnovala zvláště římská „zlatá mládež“ a v níž převažovala obhroublá karikující komika, často obscénní. Provozován byl minus, obměňující řecké prvky a vyhovující požitkářskému publiku i předvádění erotických praktik. V minu vystupovaly také herečky, pocházející většinou rovněž z řad otrokyˇm a podobně jako jejich mužští partneři konkurující profesionálním kurtizánám. Mnozí vzdělanci odmítali tyto úpadkové podoby římského divadla, ale většina diváků, zvyklých na drastické podívané z cirku, minus přijala, ba vyžadovala si ho. Výrazným komickým typem minu byl šašek (stupidus). Také žánry komické i tragické pantomimy, kde tanečník za doprovodu přednášeče předváděl různé příběhy a situace, se v římském prostředí posléze zvrhly v úpadkovou záležitost, zabývající se ponejvíce sexualitou. Tyto pokleslé podoby divadla vzkvétaly zvláště v 1. století n. l. za císařů Nerona a Caliguly, kteří sami v představeních účinkovali, a zůstali oblíbenou zábavou až do zániku římské říše v 5. Století n. l