Antické divadlo

Řecko a Řím – kolébka rétoriky

V Řecku bývala rétorika jednou z nejzávažnějších věd : královnou věd byla filozofie, bájící o základních otázkách lidského života, jeho smyslu, o pravdě, o logice myšlení, ale hned vedle ní byla uváděna rétorika. Řecká demokracie předpokládala. Že se celá obec sejde, aby hlasováním rozhodla o nezávažnějších otázkách. Tyto otázky však někdo musel občanům vyložit, protože neexistoval tisk. Hlavním komunikačním prostředkem byl živý lidský hlas. Ten musel ovládat celé náměstí, amfiteátr, senát. Řečník musel vyslovovat zřetelně a mluvit přesně, jednoznačně. Politik, herec, soudce, učitel, obchodník – ti všichni byli úspěšní do té míry, jak dalece byli rétory, jak dalece dokázali hlasem ovládnout prostor a argumenty ovládnout mysl lidí.
Řekové věnovali mnoho úvah ve spisech problému pravdy v rétorice a problémům etiky rétora. Dobře si uvědomovali, že jako nůž může člověku ukrojit chleba nebo probodnout srdce, tak i řeč může nadchnout tisíce lidí k velkým činům nebo k divokému řádění. U klasický filozofů a rétorů čteme úvahy o řeči senzorické a řeči motorické. Senzorická řeč je ta řeč, která je přijímaná smysly, tedy řeč ze zorného úhlu posluchače. Motorická řeč je tatáž řeč nazíraná z pohledu řečníka, tedy řeč, která má vést posluchače k akci. Klasická rétorika si dobře uvědomovala, že hodnotit řeč je nutno z obou těchto pólů, jak z pozice řečníka, tak z pozice posluchačů. Skutečný rétor myslí nejen na obsah a formu svého projevu, ale i na jeho účinky v sociálním terénu, do něhož jeho řeč vstupuje.

Řečtí rétoři znali i onen vztah mezi myšlením a řečí. Věděli, že logické myšlení je základem logického projevu. Způsob řeči jest obrazem ducha – takové bylo heslo starých Římanů. Myslíme ve slovech, řeč je myšlením nahlas. Docenění rétoriky ve starém Řecku a Římě našlo výraz v tom, že člověk byl po staletí nazýván homo loques , tedy „tvor mluvící“. Až v 18. století se objevuje označení homo sapiens, tedy „člověk rozumný“, „tvor myslící“.

Mladí Řekové hledali poučení u zkušených řečníků a takovým byl sicilský velvyslanec v Athénách Gorgiás z Leontin. V r. 427 př. n. l. vyhověl požadavkům mladých posluchačů a založil první rétorskou školu. Gorgiás tvrdil, že týž význam má moc slova pro rozpoložení duše, jako má složení léků pro stav těla.

Hippokrates

Ve stejné době žil v Řecku slavný lékař Hippokrates a jeho zájem o řečnictví dokazuje, jak byla rétorika obecně uznávanou vědou. Hippokrates chápal zdraví člověka jako harmonii jeho šťáv. Šťávy podle Hippokrata zakládají i různost temperamentu jednotlivých lidí. Převláda-li krev, je člověk sangvinik. Převládá-li cholé (žluč), je to cholerik. Člověka ovšem může ovládat i chlen (flegma), potom je flegmatik. Může být i pod vlivem šťávy zvané černá žluč (malania cholé) – takový je melancholik. Hippokrates se potom zamýšlel jak se tyto typy temperamentu odrážejí rétoricky, v jejich projevech. U typu tak slabého jako je melancholik, upozorňoval na nebezpečí frází: bojí se vyslovit a postavit se za vlastní názor, skrývá se za citáty, za výroky mocných , jeho řeč bývá snůškou cizích myšlenek a výroků jiných lidí. Sangvinik bývá silná osobnost a také výborný řečník. Je ovšem i zde jisté nebezpečí – podceňování slabin.

Démosthenes

Mimořádně slavným řečníkem Řecka ve 4. století př. n. l. byl Démosthenes. Byl velmi málo přírodou vybaven k dobré řeči, měl potíže s dechem, měl slabý hlas, nejasnou výslovnost, navíc nepříjemný tik (potrhával při řeči ramenem). Začal tedy běhat po pobřeží a překřikovat příboj. Postupně se mu upravil dech a zesílil hlas. Nepříjemného tiku se zbavil tak, že se postavil pod strom, na větev pověsil meč, který ho při každém trhnutí hrotem odnaučoval, až ho nakonec tomuto tiku odnaučil. Potíže s výslovností vyřešil pomocí oblázků, jimiž si podložil jazyk a trénoval tak dlouho, až jich nebylo za potřebí. Démosthenes přednášel útočné řeči proti Filipovi Makedonskému, tzv. filipiky.

Sokrates

Sokrates bojoval za etická měřítka v rétorice a vypracoval metodu systematického vedení rozhovoru. Podle něho rétor je povinen bojovat za pravdu. Podobně jeho žák Platona označoval rétoriku za psychagoria, tedy vodění duší, a již z toho vyvozoval odpovědnost řečníka. Ve starém Římě zastával obdobmé názory Marcus Tullius Cicero. Napsal řadu spisů o rétorice, např. De inventione, Orator aj. požadoval, aby si řečník kladl tři základní cíle : dokázat pravdu, získat sympatie a pohnout k jednání. Etický způsob pravdy stojí u něj na prvém místě.

Nejen v Řecku, ale i v Římě byla celá plejáda skvělých rétorů a učitelů i teoretiků rétoriky.Cornelius Tacius napsal Dialog o řečnictví. V něm zaznamenává spor mezi rétorikou a poezií, kritizuje vyumělkovanost rétoriky v tomto období v Římě, její úpadek k manýrismu. Dalším takovým rétorem byl Marca Fabia Quintiliána. Napsal 12 knih o rétorice. Byl prvním státním učitelem rétoriky.

Praxe v Řecku se tak silně dožadovala výuky rétorů, že se objevili profesionální pisatelé soudních řečí, kteří podle přání zákazníka vypracovali úderné obžaloby či způsobilé obhajoby. Ba dokonce sofisté neváhali cestovat od města k městu a poskytovat kursy rétoriky. Později dochází k jejich úpadku a řada autorů kritizovala jejich sofistiku – ochotu vést slovní sporo cokoliv, bez ohledu na realitu, pravdu, zásady.

Aristoteles

Největším z řeckých myslitelů, který zformuloval řadu principů, na nichž stojí rétorika dodnes, byl Aristoteles. Jeho nejznámější spis se nazývá Rétorika. Aristoteles se zabýval celou řadou věd. Někdy bývá nazýván „akademií věd starověku“. Byl vychovatelem Alexandra Velikého. Pro rozvoj myšlení o společnosti měl kardinální význam. Zvláště významnou pro společenské vědy je jeho definice člověka : „Člověk je tvor společenský“, bytost jejíž hlavní znaky , především řeč, vytvářejí společnost.V r. 347 napsal svůj spis Rétorika ve třech knihách. V nich ukazoval, že řeč je třeba chápat jako nástroj komunikace . z toho plyne, že její hlavní funkcí je zajišťovat soudržnost lidské společnosti. Pro každého člověka, který se chce zabývat rétorikou, jsou významné tři nauky, kterými by měl projít.: natura – ars et doctrina – exercitato.

• Natura znamená uznání, že pro mistrovství v řeči jsou důležité předpoklady dané přírodou : zdraví, dobrý dech, znělý hlas, odpovídající vzhled, bystrost ducha atd. je proto nerozumné chtít od kohokoliv vynikající výsledky v rétorice, jestliže trpí těžkým astmatem. Objektivně ovšem platí, že přes 95 %lidí má základní předpoklad stát se dobrým řečníkem .

• Ars et doctrina – tedy umění a věda. Aristoteles velmi předvídavě ukázal, že rétorika má své zákonitosti, které popisuje teorie a tu je nutno zvládnout. Ale že je to také umění, a to je nutno nejen z knih studovat, ale i ze života se učit, poslouchat nejlepší řečníky a umět napodobit umělecké prvky v jejich řečnických vystoupeních.

• Konečně třetím úkolem, vyžadovaným klasickou rétorikou, je exercitáto. Jde o to, že dobrý rétor nevzniká jedním geniálním projevem, nýbrž poctivou a dlouho opakovanou dřinu. Opakováním, novými a novými pokusy, i když ten první skončil přímo katastrofálně.
Aristoteles mnoho přemýšlel i o osobnosti řečníka. Protože řeč byla pro něho především nástrojem komunikace, a tedy mohutnou silou společenskou, vyžadoval o rétora ethos (mravní zásady, pravdivé ideje), pathos (schopnost působit na city lidí) a logos (rozvinutý rozum, moudrost schopnost logiky).

Pěti prvky klasické rétoriky, kterými se ukazovalo rétorům, jak připravovat projevy, aby obstály v senátě, před soudem či před studenty, byli : invence (vyhledání důkazů), organizace, styl, zapamatování a přednes. V duchu těchto principů klasická rétorika vytyčila stále platné požadavky na stavbu projevu. Každý přednes má mít vždy úvod stať a závěr. V klasickém Řecku se ona stať (podstata) nazývala argumentatio a byla považována za jádro projevu, těžiště rétorického vystoupení. Byla to rozhodující část projevu.

Historie přináší mnoho důkazů, že lidé už před tisíciletími si byli vědomi síly slova a významu řeči. Jistě ne náhodou zařadil i Budha mezi osm hlavních lidských ctností řeč.

Použitá literatura:
• Co to je divadlo – Jan Bernard
• Rétorika – Jaroslav Kohout
• Antika – Alexandr Stoll