řecká přírodní filozofie
(řeší se především problém arché, ovlivněno kontakty s orientem, všichni představitelé jsou hýlozoisté a materialisté)
THÁLÉS (624-546)
Matematik, obchodník, znalosti z geometrie z Egypta do Řecka, studium zatmění nebeských těles Přináší první řešení světa nezávisle na náboženských otázkách: arché je voda (hydor - 1 forma jsoucna je základem bytí), je věčná, je to podstata, počátek i první příčina, jsoucna vznikají vydělováním z vody
ANAXIMANDROS (610-547)
Přírodovědec, matematik, geocentrik, evoluční teorie zrodu živočichů z vlhka Arché (také voda) je neomezené (apeiron), je neindividuálním základem jsoucen, ty jako smyslové věci jsou omezené (peras) Hýlozoismus, pralátka je živá a pohyb je jí imanentní Vířením pralátky se vylučují jednotlivé protivy (teplé - studené) a látky (oheň, vzduch, země, voda)
ANAXIMENÉS (585-525)
Největší přírodovědec a filosof milétské školy Arché je vzduch (apeiros aér), paralela s lidským dechem a jeho ztotožnění s duší Učení o dvojím pohybu: Zřeďování (=oteplování, vznik ohně), zhušťování (=ochlazování, vznik větru, vody, země, kamení)
HÉRAKLEITOS (540-480)
Svět je věčný a nebyl stvořen bohy, arché je oheň, který se stále vzněcuje a uhasíná Svět (bytí) je dění, ale nemění se nahodile, nýbrž podle řádu (lógos), proměnlivost věcí dáno rozporným charakterem jejich existence, pohyb a změna jako nevyhnutelný a zákonitý proces Formuloval dialektiku jako umění dokazovat pomocí argumentu a protiargumentu
ELEATÉ
(změna nazírání na svět, nedůvěra ke smyslovému poznání (racionalisté), zavedli pantheismus)
XENOFANÉS (570-477)
svět je nehybný a věčný, Bůh má kulovitou(dokonalou) povahu kritika antropomorfismu v náboženství a zakladatel negativní teologie
PARMENIDÉS (540-480)
odlišuje doxu a epistémé; arché nejsoucno neexistuje; nic je náhrada za něco (jsoucí je a nejsoucí není), co neumíme pojmenovat; bytí je všude (kompaktnost, nestvořenost a nevývojovost, tj. neexistuje pohyb;
ZENÓN Z ELEJE (490-430)
snaha vysvětlit mechanický pohyb a ukázat, jak chatrné je naše pojetí pohybu (želva a Achilles), aporie astolení problematiky vztahu času,prostoru a pohybu; rozpor mezi smyslovým vnímáním a rozumem
PYTHARGOREJCI
(nepřijímají látkové učení o arché, jsou to první idealisté)
PYTHARGORAS (570-490)
vše se dá převést na čísla, která určují vztahy mezi uspořádanými jsoucny - 1. idealista, svět - krásný a harmonický (kosmein), kosmologie More geometrico: vytváření modelu jsoucna dle geometrického způsobu, bod - postrádá kvalitu, je natolik vymezen (peras) Základ matematiky (rozkrývá mnohost jednotky - bodu) a muziky (vše zvučí); vědy, které zkoumají vztahy
ATOMISTÉ
LEUKIPOS (500-440), DÉMOKRITOS (470-360)
arché není kompaktní, ale množství malých částic (atomů), jejíž spojováním vznikají jsoucna a které se pohybují v prostoru (v prázdnu), jeden atom není možno vnímat smyslově, jen shluky (agregáty, konglomeráty) shlukování probíhá bez zásahu z vnějšku, kauzalita, determinismus; zánik je rozpojením atomů;pohyb je vlastností atomů nozeologie: primární vlastnosti - výsledek rozdílu atomů (tíže, hustota, tvrdost), sekundární vlastnosti (barva, teplo, zvuk) - naše vnímání je subjektivní, podstata je poznatelná rozumovou úvahou
SOFISTÉ A SÓKRATÉS
(pozornost se zaměřuje na člověka) Sofisté (výchova k třem dovednostem: mluvení, myšlení jednání, eristika) PROTHÁGORÁS (480-410), GEOGIÁS (483-375) zabývali se rétorikou, pravda není objektivní = relativismus, agnosticismus člověk je mírou všech věcí = idealistický subjektivismus skepse vůči poznatelnosti bohů
SOKRATÉS (469-399)
odpůrce sofistů (kdo by dobrý řečník, mohl obhájit i lež), nutnost hledat pravdu pomocí dialogů "Vím, že nic nevím.", dialektika = umění jej vést odsouzen ke smrti za mravní narušování mládeže a nevíru v bohy, nezanechal psané dílo V etice rozpracoval eudaimonii (formuloval Démokritós) - smysl všeho konání v dosažení blaženosti, uspokojení a vnitřního štěstí Idea - to, co skutečně je
PLATÓN (427-347)
Básník, malíř, myslitel, zakladatel Akademie v roce 387 př.n.l., používal sokratické dialogy (sokratovský elenchos): otázka naruší zdánlivé vědění, dochází k jeho vyvrácení a poznání nevědomí, nové vznesení otázky vede k úsilí o vědění a k poznání; fáze: falešně sebevědomí, rozpačitost, připravenost učit se a sebepoznání, napsal Ústavu (např. dialog o jeskyni, hlavní hrdina Sokratés), dialektické myšlení jako metoda pronikání k všeobecně platnému zabýval se politikou (demokracii odmítá, navrhuje totalitní stát řízený filosofy) 1. metafyzik, svět je přísně oddělen na ideální a materiální, tedy dualista; duše procházejí těmito dvěma světy Duše (nús) - 2 části jako alegorie: vozataj s koňmi - rozum (duše nesmrtelná), srdnatá mysl a žádostivost (duše smrtelná) a) duše lpějící na žádostech - musí se odčinit, obdrží nový životní los a reinkarnuje se b) rozumná duše se po smrti dostává do říše idejí, idea - něco obecného, netotožného s věcmi a nezávislého na nich; duše je schopna se rozpomínat (anamnésis) na říši idejí, je k tomu puzena (érós), aby dospěla k pravdě 3 nejvyšší ctnosti: moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost Novoplatonismus - most mezi Platónem a křesťanstvím, PLOTÍNOS (205-270) - jak z jedné ideje vznikají mnohé věci? - bytí přetéká (emanuje) do světa jsoucen - extází (zřením) můžeme vniknout do světa idejí
ARISTOTELÉS (384-322)
Nejvýznamnější filosof antiky, žák Platónův, studoval Akademii, zakladatel školy peripatetiků a mnoha věd (logiky a přírodních věd), učitel Alexandra Makedonského vše je vytvořeno Bohem, ale ten již do děje nezasahuje (teleologie) arché dělí na potenciu (možnost) a na tu část, která je součástí jsoucen (energiá), ty se pak skládají ze substance (je pro vše stejná) a z případku (akcidentu), ten se projevuje jako forma (pohlaví u člověka) a ještě jako odlišnost u každého jedince určil 10 zákl. pojmů, ten nejdůležitější - substance pohyb vzniká spojováním látky a formy; existují 4 příčiny pohybu a) látková (železo)
b) formální (sekyra)
c) příčinná (člověk, chce vyrobit sekyru)
d) účelová (sekání dřeva)
opozici proti Platonovi: Platonova koncepce svět nevysvětluje, ale komplikuje, protože zavádí ještě svět idejí. Podle Aristotela je nemožné, aby "...podstata existovala odděleně od toho, čeho ona je podstatou." Snaží se myšlenkově se dobrat podstaty! Co je ve věcech, předmětech, lidech zavádí pojem látka (hýlé ) a forma (morfa) Forma a látka na sebe působí věčně. Základní forma (čirá forma) je dokonalá a může být jen jedna - Bůh - prvotní hybatel, Vesmír se dělí na dvě části. Horší je pod měsícem - to je země. Středem celého vesmíru je země (geocentrismus) a kolem ní věčně krouží nebeská tělesa. Za stálicemi, jež jsou od země nejdále, trůní první hybatel, který vše uvádí do pohybu. Éter - látka, která zaplňuje celé nadměsíčné prostředí a nikdy se nemísí se zemskými látkami Člověka chápe jako bytost společenskou, politika má být užitá etika (hledá dobro pro obec či stát), základním kamenem je společnosti je rodina, střední stav je těžiště státu, otroctví je dané od přírody
HELÉNISTICKÁ FILOSOFIE
STOICISMUS (nejvýznamnější směr v tomto období, řecká a římská etapa)
Představitelé: ZENÓN Z KITIA (342-270), LUCIUS ANNAEUS SENECA (6př.n.l.-65), EPIKTÉTÓS (50-138), MARCUS AURELIUS (121-180)
Filosofie: Vrcholem stoického systému etika, adiafora - zlhostejnění vůči vnějšímu světu, apateia, ataraxia těmito způsoby dojít k blaženosti Logika jako umění vést monolog, dialektika jako umění vést dialog Svět je jako živé těleso, existuje jen o, co je tělesné (materialismus), monismus, panteismus - svět jako živý bůh, nesmrtelný, dokonalý, nepřipouštějící zlo, člověk je oproti bohu nedokonalý Smýšlení (nikoliv čin) je kritériem mravního jednání člověka Nic se neděje náhodou, řád je daný od boha, pneuma = původně vzduch, vanout, zde synonymum pro boha, světového ducha Époché - zdržení se soudů jako výraz nemožnosti dosáhnout obecně platného poznání
SKEPTICISMUS
Několik etap, představitelé: PYRRHÓN z ELIDY (360-270), AINESIDÉMOS (1.stol.př.n.l.), SEXTUS EMPIRICUS (200-250) Filosofie:
Skepsis - jako hledání pravdy, která nevede k nalezení jistoty, polemika ze Sókratem - nemožnost absolutního poznání, agnosticismus Podobně jako stoikové époché Antitetická metoda skeptiků - rozpor mezi zkušeností a jejím racionálním vyhodnocením, zkušenost je nepopiratelná, ale jako taková nepoznatelná
EPIKUREISMUS
EPIKÚROS (341-270)
Posun v chápání předmětu filosofie - jako umění žít Eidóla - jemné obrázky hmotné povahy, které se oddělují od věcí a způsobující vjemy Doplnění atomistického učení - odchylky v pádu atomů (pareklinze) způsobují srážky atomů (repulse), i lidská duše je složena z atomů, bohové jsou složeni z nejjemnějších atomů, ale nezasahují do lidského světa Etika: hédonismus: cílem člověka je získávání slasti a vyhýbání se strastem, atom je jako symbolické vyjádření individuálního sebevědomí člověka
zdroj: www.ireferaty.wz.cz