Andrej Červeňák

Po rozbití Československa v průběhu roku 1992 se zdálo, že česko–slovenské kontakty budou rychle slábnout a že sny o tzv. nadstandardních vztazích vezmou rychle za své. Že se to ve všech oblastech nestalo, je především zásluha intelektuálů a kulturních činitelů, spisovatelů ať již jejich názory na konkrétní otázky české a slovenské přítomnosti a minulosti byly jakékoli. Nadštandardnost česko–slovenských vztahů prosazují různe metodologicky i politicky orientovaní badatelé, je to pluralitní proud, jejž nelze uměle a konjunkturálně omezovat jen na určité mocenské skupiny.

Slovenský literární vědec, rusista Andrej Červeňák, se zabýval Dostojevským již v hloubi 60. let. Jeho tehdejší dílčí studie pravděpodobně zavinili i jeho nelehkou pozici v normalizačním dvacetiletí. Od počátku Červeňákovy vědecké dráhy bylo zřejmé, že je to badatel nekonformní, který nahlíží literaturu z nečekaných, často provokativních zorných uhlů. Čeho se Červeňák chytil, to postupně obnažovalo své tajemství a šokovalo svou neobvyklostí: takto ostatně pojal i svou provokujúcí knížku na dobové téma tzv. socialistického realismu, když v ní zachytil vnitřní krizi a nekonzistentnost tohoto pojmu v literární teorii a kritice. Po roku 1989 vychází řada Červeňákových počinů nebo do té doby ležících rukopisů, současně se však objevují i nové aktivity, v nichž se jako literární teoretik staví do čela slovenského úsilí o popis východoslovanské moderny. V tom často spolupracoval právě s českou stranou, mimo jiné s rusisty z brněnského Ústavu slavistiky.

Od vědecky exaktních studií a knih postoupil autor k esejistickým knihám, které však neztrácejí teoretickou akribii, jež mu byla vždy vlastní (mj. Tajomstvo Dostojevského, 1991, Človek v literatúre, 1986). Červeňák, který přednáší na Univerzitě Konštantína Filozofa v Nitře, patří k těm, kteří vždy doceňovali zvláštnosti slovanských literatur a svou práci zakládali na úzké kooperaci s českou rusistikou, z jejíž metodologické báze 60. let vycházel. Zpočátku je u něho pozorovatelná inspirace formálními a strukturálními metodami, později se stále silněji objevují antropologické principy, které v poslední době zcela převažují. Je tomu tak i v zatím poslední Červeňákově knížce.

Jak sám autor píše, dotyk Dostojevského ho poznamenal už od mládí: „Mám rád Dostojevského, ale zároveň mám z něho strach. Čím více jsem pronikal do radostí a strachu autora a jeho postav, do jejich snů, tím méně odvahy mi zbývalo na splnění mého mladického předsevzetí“ (t. j. zabývat se snem, s. 11 – 12). Osobní antropologická dikce poznamenala také Červeňákovo vyprávění vlastního snu z května 1997 v den vlastních narozenin. Jde o typicky létací sen, kdy se s bratrem, který měl od dětství v jeho životě ochrannou úlohu, vznášejí nad štiavnickými loukami a tatranskými vrcholky a plesy. Pak však padají střemhlav dolů. Z jezera se vynořili krokodýli a začali je tahat do jezera.

Nehledě na racionalizaci snění, nepřestává autora při výkladu snů přepadat úžas: tajemství snu, jak píše, je největším a nejhlubším tajemstvím člověka, přírody a vesmíru. Zatímco většina badatelů o snu se snaží sny vyložit, dobrat se jejich smyslu, Červeňák zdůrazňuje také antropologicko–ontologický rozměr snu, který spojuje s potenciálními silami vesmíru po jeho vzniku, t. j. big–bangu. Sen ovšem obsahuje složitě zašifrovanou informaci, ale je to nejen informace o nositeli snu nebo dokonce o jeho budoucnosti, ale o mnohem hlubších a rozměrnějších vesmírných dimenzích: Sen je také prostředkem překonávaní lidské smrtelnosti, je způsobem lidské transcendence nebo transgrese, jak o ní píše polský profesor Józef Kozielecki, editor a autor spisu Transgresja i kultura (Warszawa 1997).

Nejsilnější a nejpřesvědčivější je však Červeňák tam, kde se vrací k svému milovanému Dostojevskému: ve třech snech Rodina Raskolnikova, ve snu Aljoši Karamazova, snu „směšného člověka“, kde zkoumá sen jako katarzi a symbol. Zde si dokonale pohrává s textem a jeho textovými i mimotextovými souvislostmi jako jeden z našich (českých a slovenských) nejlepších znalců Dostojevského, který v tom soupeří s Františkem Kautmanem a využívá prací moderní sémiotiky. Červeňákova kniha je otevřena různým podnětům, které svádí do svého „snového“ epicentra, aby je lépe pochopil a promyslel.

Výběrovou bibliografii autor rozdělil do čtyř částí: v první jsou knihy o snu, zejména z psychologického hlediska, medzi nimiž nechybějí spisy S. Freuda, C. G. Junga, ale také I. Sečenova a I. Pavlova, v druhé kosmologicko–filozofické práce, včetně děl Ciolkovského, Grygara, Teilharda de Chardin, v třetí práce o komunikace a teorii řízení (Wiener, Mathauser, Miko, Kopál), ve čtvrté knížky z dostojevskologie. Již z toho je zřejmé velké, snad až neúměrně velké rozpětí Červeňákovy práce, která proto nemůže utkvět v hlubinách každé z těchto sfér, ale spíše v popularizující povrchové vrstvě, již doplňuje subjektivní vcítění, v jazykově stylovém projevu pak esejismus a úvahovost, reflexivnost. Nelze Červeňákovi vytýkat, jaké knihy v jeho bibliografii chybějí nebo jakých oblastí snu se ve svých kontemplacích nedotkl, nechtěl nebo nestačil dotknout. Z tohoto hlediska je jeho práce, opatřená anglickým a ruským resumé, celistvým tvarem, jímž literární věda překračuje své meze – již to není literární věda, ale spíše volné reflexe na literární témata, která směrují daleko a hluboko. To může být Červeňákovou slabinou, ale současně i silou. Červeňákovu naznačenou typologii snu (fyziologické, psychologické a transcendentní) bylo by možné doplnit – autor v zásadě směruje právě k třetí kategorii, která je pro ratio současného člověka nejméně pochopitelná, ale která směruje snad až do hluboké genetické minulosti lidského druhu jako vesmírného produktu. Na druhé straně někteří fyziologové a odborníci na lidský mozek vysvětlují sny a jiné představy například po klinické smrti (jasné světlo na konci tunelu) pohopouhým drážděním mozkových center. Představa o středu světa, o proníkání k podstatě všeho, k absolutní harmonii, k duši díla a pod. je sice lákavá, ale myslím, že i zde je na místě skepse: zdá se, že různá tajemství už lidstvo rozluštilo (včetne genového modelování, klonování atd.) a že tajemství tzv. stvoření se nám najednou jeví ako soubor prajednoduchých mechanických úkonů; ano, velké a složité věci jsou v podstatě až primitivně jednoduché. Ale nezbavuje to pochybností: není za těmito jednoduchými věcmi a jednoduchými úkony nějaká hrozba, nějaká časovaná bomba, která vetřelce potrestá, není za nimi ještě jiné hrozivé tajemství, o němž nemáme ani potuchy, nemají tyto úkony za sebou neznámý stín? Nadměrná racionalizace snu, nebo naopak jeho spojování s velkými agregáty bytí by měly být podrobeny kritickému zkoumání – opatrnosti nezbývá. Myslím, že Červeňák, i když se místy nechal unést – a je to pochopitelné, když se takovými tématy delší dobu zabýváme (a to je třeba také téma smrti, šílenství nebo lásky) – udržel své vlastní snění přece jen na uzdě. A právě to mu umožnilo nevzdalovat se v této době ověřitelné empirii vlastního prožitku a textové reality Dostojevského, a tak se mu z daného materiálu podařilo vydolovat co nejvíc, aniž by se uzavíral dalším dimenzím.