Slezské písně - Petr Bezruč

Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek, žil v letech 1867 - 1958. Narodil se v Opavě v rodině gymnasialního profesora Antonína Vaška, známého národního buditele ve Slezsku a jednoho z rozhodných odpůrců pravosti Rukopisů. Po gymnasiu v Brně studoval tři roky klasickou filologii v Praze, poté se vrátil do Brna a stal se úředníkem nádražní pošty. Pro vznik jeho životního díla měl rozhodující význam pobyt na poště v Místku v letech 1891 - 1893. Tam Vladimír Vašek poznal sociální i národnostní poměry podbeskydského kraje, které se staly výchozím inspiračním zdrojem jeho veršů. Jádro sbírky s největší pravděpodobností vzniklo až později, v letech 1898 - 1900, kdy básník vážně onemocněl a kdy postupně poslal 54 básní pod pseudonymem Petr Bezruč redaktoru Času Janu Herbenovi, který je ihned začal otiskovat. Verše měly bezprostřední ohlas a vzbudily okamžitě pozornost cenzury. Po prozrazení pseudonymu zakázal Bezruč další publikování svých básní a teprve roku 1903 svolil k vydání Slezského čísla, časopisecky i knižně, obsahujícího již hlavní verše pozdější sbírky. Pod titulem Slezské písně vyšla knížka poprvé až v roce 1909 (51 básní); při dalším vydávání Bezruč sbírku dále rozšiřoval a upravoval. Za první světové války byl Bezruč půl roku vězněn pro domnělé autorství protistátní básně, otištěné v emigrantském časopise. V roce 1928 odešel z brněnské pošty do výslužby a žil převážně v Kostelci na Hané. Z jeho pozdějších veršů vyniká především reflexivní skladby Stužkonoska modrá (1930), v níž epizodická vzpomínka z mládí slouží k elegickému bilancování uplývajícího života.
Nejdůležitější činitel Bezručova básnického probuzení, tuberkulóza, která u něj propukla na podzim roku 1898 a projevila se na počátku roku 1899 chrlením krve, se úzce spojuje s celou poetikou Bezručových veršů. Ve Slezských písních vyslovil Bezruč obžalobný výkřik hynoucího Slezska, které bylo v zapadlém koutě mocné říše vystaveno surovému sociálnímu a národnostnímu útlaku ze strany bohatých podnikatelů i představitelů státní moci. Pseudonymita autorovi umožňovala, aby své básně stylizoval téměř jako kolektivní výtvory, jako další pokračování lidového mýtu. Symbolický pseudonym - „levou mi urazil uhelný balvan“ posouvá autora do postavy lidového barda - propůjčuje svůj hlas kolektivnímu prožitku, odosobněnému výrazu utrpení a vzdoru - např. báseň Já.
Postava fiktivního autora dodává celku Slezských písní rozmanitou podobu. V baladách je to svědek, který mizí za krutými fakty příběhu (Kantor Halfar, Pole na horách, Pětvald I.) a jen výjimečně do něho zasahuje svou citovou účastí - jako je tomu třeba v refrénu Maryčky Magdónovy.
Často na sebe autor bere masku lidového písničkáře a pamfletisty - Markýz Géro, Dva hrobníci, Par nobile. Ve Slezských písních tak vystupuje řada skutečných osob, Bezruč je však umělecky přetváří natolik, aby vždy odhalil jejich obecný význam a aby hranice práva a bezpráví vynikla co nejostřeji. Vedle cizího panstva se předmětem básníkova útoku stává i česká vládnoucí vrstva, hmotně i národně zabezpečená, lhostejná k bídě slezského lidu (Den palackého, Praga caput regni).
Nejbližší autorovu životu je stylizace do podoby poutníka, putujícího krajem, který sleduje osud vesnic a měst i jednotlivých lidí - Tošonovice, Z Ostravy do Těšína - a vyslovuje přitom hrozivý postup zbídačování Slezska - Blendovice, Dvě dědiny, Ligotka, Návrat.
K vyjádření tragického odporu sahá Bezruč také k postavám lidového mýtu (Ondráš), k antickým hrdinům (Leonidas) a výjimečně i ke křesťanské symbolice - Vrbice.
Do těsné souvislosti s hlavním sociálním tématem uvádí Bezruč i svou intimní lyriku - básně Jen jedenkrát, Labutinka. Způsob básníkova citového a erotického prožívání - drsnost, nevýmluvnost, rezignace - je tu motivován povahovými vlastnostmi Slezanů. Také příčiny milostných neúspěchů jsou shledávány v procesu odnárodnění a zbídačení.
Bezručovo Slezsko má kontury bojiště, kulisy tragického zápasu o přežití. Sociální procesy jsou stylizovány jako chmurné vize, kde se na pozadí s dýmajícími komíny, ohni a důlními věžemi odehrávají lidská dramata. Krajina se tak stává zhmotnělou ideou, modelem, do něhož je vepsán osud kmene i niterní osud básníka. V tomto prostředí vystupuje řada postav, které mají konkrétní živé předobrazy: např. v sugestivních baladách osiřelá dívka zápasící o obživu malých sourozenců a vrhající se do Ostravice, když ji četník odvádí do Frýdku za to, že v panském lese sbírala dříví (Maryčka Magdónova); nebo sebevrah, vesnický učitel, který pro svou věrnost českému jazyku nikdy nedostal svou školu (Kantor Halfar). Vidíme i samotný vrchol vládnoucí hierarchie, vznešeného potomka habsburského rodu, bezohledného vykořisťovatele arcivévodu Bedřicha - Markýz Géro.
Prolínají se zde tři základní linie české poezie 90. let - nejvýrazněji se blíží symbolistní poezii, a to zejména sugestivní obrazností a volným veršem, jehož patos ožívá v Bezručově daktylu, plném záměrných a působivých odchylek od rytmické pravidelnosti. K symbolismu se přidává, zejména v epických básních, básnický styl Machara, věcné vyjadřování a zdánlivě prozaické sdělování faktů. V knize jsou i prvky písně a pamfletu, které Bezruče sbližují s tvorbou mladých buřičů - Šrámek, Gellner.
Vším tím se Slezské písně staly jedním z pramenů sociální poezie 20. století.

Obsah:
Jedná se o sociální i národnostní skladbu vystihující pocity trpícího proletáře či rolníka.
Kantor Halfar nedbá polského nátlaku, učí a mluví česky. Proto nepostupuje, ztrácí nevěstu, oběsí se a je pochován mezi sebevrahy. Tam konečně dostal místo.
Maryčka Magdonova ztratila otce, který se zabil pádem do příkopu, matku jí zabil vozík s uhlím. Maryčka opatruje pět sirotků. Žid Hochfelder ji udal, že sbírala dřevo v panském lese. Četník ji vede k frýdeckému soudu, ale nedovede ji tam; Maryčka ze strachu před hanbou skočí do divoké Ostravice. Leží na Starých Hamrech mezi sebevrahy.
Bernard Žár se stydí za svůj český původ i za svou prostou matičku. Píše se polsky Žor. Když umírá, modlí se rodnou řečí a právě tak prosí za něj i jeho matka.
Já – vypráví o narození básníka. Satan udeřil na balvan, z něho vyskočil básník, „bláznivý gajdoš, napilý zpěvák, zlověstný sýček na těšínské věži.“