Povídky - František Gellner

František Gellner, bohémský spisovatel a grafik, je znám především svými lyrickými básnickými sbírkami jako Po nás ať přijde potopa, Radosti života nebo Nové verše. Přesto se věnoval i próze, zbyly po něm dva romány - Don Juan a Potulný národ a hlavně mnoho povídek, původně otištěných v časopisech.
Tyto povídky čerpají z autorových vlastních autobiografických zkušeností i z historek, které zaslechl na některých hospodských pitkách. Většinou proto věrně ukazují svět studentů, život umělců, osudy a příběhy prostých lidí. Většina povídek je svou břitkostí a úsporností blízká Čechovovým novelám.
Soubor Gellnerových povídek, vydaný pražským nakladatelstvím Volvox v roce 1992, obsahuje 15 dílek. Většina z nich je vyprávěná v ich-formě, mají takřka reportážní charakter, bývají zde přesně určená místa a čas děje. Svým pohodovým kouzlem důvěrně známého domácího prostředí nám připomínají některé povídky Nerudovy nebo Hermannovy. Mívají satirický a ironický podtext.

Sport a zdraví
Povídka, vyprávěná v ich-formě, ironizuje tehdejší módní záležitost přelomu století - ohromný rozmach všech sportovních aktivit, vedoucí nezřídka až k vlastní záhubě.
Hlavní hrdina se probouzí v „hrozně měkké“ náladě. Z kalendáře se na něj usmívá heslo pro dnešní den - „Nezoufej a pracuj!“. Pohled na kalendář mu bohužel připomene smutné výročí - skon jeho přítele Otakara Kuželky. Otakar Kuželka byl věhlasný pěstitel sportu v době, kdy byla tělovýchova velice zanedbávána.
Náš hlavní hrdina si jde rozrušením znovu lehnout a oddává se vzpomínkám na mládí… K sportu neměl nikdy příliš kladný vztah. Bylo to v něm zakořeněné již od dětství. Tehdejší pohybový vrchol byly pravidelné nedělní rodinné procházky, při kterých se za tři čtvrtě hodiny došlo do nedalekého lesíka, kde si děti natrhaly maliny, maminky pojedly bábovku a otcové si dali pár piv.
Ani na střední škole se nijak neprosazoval zdravý životní styl. Vůbec zde nebyl tělocvik, ani jako nepovinný předmět. Bylo to možná způsobeno tím, že z příkazu hraběte Thuna bylo zakázáno cvičení žáků v sokolovnách.
S nejlepším úmyslem se tedy rozhodl, že si zakoupí činky a bude si sám tužit svaly. Místní lékař mu to ale rychle rozmluvil. „Nač potřebuješ svaly?“ „Chceš být kovářem nebo se chceš prát v dupárnách?“
S Otokarem Kuželkou se seznámil také při jedné sportovní příležitosti. „Bylo to o plaveckých závodech. Kuželka obeplul třikrát rybník za dvě hodiny 18 minut a 33,5 vteřiny, načež zmodral a zůstal ležet na nábřeží bez ducha ležet. Bydlil jsem tehdy s medikem, který měl již na třicet semestrů, a tak jsem ledaco pochytil z lékařské vědy a pomáhal jsem zavádět u polomrtvého Kuželky umělé dýchání. Byl bych mu málem vyvrkl ruku; ale vzkřísili jsme ho konečně.“
Z vděčnosti se Kuželka rozhodl, že ho naučí jezdit na kole. Nesetkal se ale u svého žáka příliš s úspěchem. Spoustu drátů bylo ohnuto, spoustu pádů vykonáno, až došlo ke střetu s automobilem. Další sport, kterému oba přátelé propadli, byl fotbal. Při jednom utkání mezi F.S.K. Měcholupy a F.S.A. Birmingham mu jeden z Angličanů překopl holenní kost, tak si Kuželka poležel dlouhou dobu v nemocnici. Protože se mu noha potom ještě dlouho klepala, pustil se do sáňkování. I tam nebylo o nehody nouze. V zimě se Kuželka rozhodl, že vyrazí do hor. Svého přítele již k tomu nepřemluvil, protože taková výprava je finančně velice nákladná a on nechtěl sportu obětovat všechny své peníze. Kuželka si v jedné boudě v noci spletl postele a poznal tak svou budoucí ženu, která byla „velmi silná na lyžích“.
Brzy se oběma manželům narodil synek. Rozhodli se, že ho vychovají také jako sportovce a již odmalička ho otužovali. Jediným výsledkem bylo, že děcko ochrnulo a později zemřelo.
Neštěstí se nevyhnulo ani paní choti. Na jedné z lyžařských výprav tato lehkonohá lyžařka svému muži ujela. Našel ji až třetí den, ležela v závěji, omrzl ji nos a prsty tolik, že jí je museli odřezat. Od té doby byly mezi manželi samé rozpory.
Naposledy hrdina viděl svého přítele Kuželku v okamžiku, když za ním přišel, aby ho přemluvil na společný výstup na ledovec. Samozřejmě se nesetkal s úspěchem, musel se spokojit s chabou výmluvou, že „musí psát dopisy“.
A tak Otakar Kuželka vyrazil zdolat ledovec sám. Už na nádraží si ale s úlekem všiml své tchýně, která nastupovala do stejného vlaku. Pronásledovala ho i na úpatí ledovce. Otakar se proto rozhodl pro strmější, náročnější cestu. Jen aby zmizel tchyni z dohledu. Bohužel se stále pohybovala třicet kroků za ním.
Není dodnes vysvětleno, jak se ono neštěstí událo, známe jen to, že třetího dne sestoupila Kuželkova tchýně do údolí a oznámila, že se její zeť zabil pádem do propasti.
Poslali za ním tři záchranné výpravy, první byla smetena lavinou, druhá se ztratila v horách a třetí přinesla Kuželkovu nohu, která zůstala při pádu viset na útesu.
„Člověk si zoufá nad světem, když pozoruje, jak právě nejzdravější a nejnadějnější lidé hynou, zatímco bezcenný brak klidně pokračuje ve svém živoření.“