Historie Pražského Hradu

PRAŽSKÝ HRAD

Počátky existence Pražského hradu lze nejspíš klást do závěrečných desetiletí 9. století, kdy sem kníže Bořivoj I. Přenesl svoji rezidenci z Levého Hradce a určil tomuto místu roli sídla panovníka knížecích a posléze královských Čech. Kromě valového opevnění, zpevněného dřevěnou palisádou, zde stál panovníkův palác, patrně rovněž dřevěný, hospodářské budovy a v prostoru dnešního I. Nádvoří, na místě starého pohanského obětiště, kamenná rotunda Panny Marie, což byla v době vzniku (kol. 880) druhá církevní a zároveň celokamenná stavba v Čechách. Vysvěcena byla nejspíš arcibiskupem moravsko-panonským Metodějem, působícím ve Velkomoravské říši. O významu a podobě Hradu v 10. stol. přináší Hradčany zajímavou zprávu židovsko-arabský obchodník a diplomat Ibrahím ibn Jakúb, který roku 965 píše o městě „Frága, které je postavené z kamene“ a na jehož tržišti se lze setkat s velkým množstvím kupců a zboží. Archeologické doklady pro toto období hovoří jasně o tom, že tato zpráva se týkala bezpochyby Hradu, neboť to bylo jediné místo, kde se nacházely kamenné stavby ve větším množství, tedy zmíněné kostelíky, dále přízemí panovnické rezidence a vnější kamenné obložení hliněných valů. V následujících dvou stoletích, ačkoli její obchodní význam výrazně poklesl, prošla pražská knížecí rezidence významnou přestavbou ovlivněnou románským slohem. Jejím výsledkem byl celokamenný komplex s mohutným opevněním a palácem, splňujícím vysoké nároky panovníkova dvora. Dřevěné tak zůstaly jen hospodářské budovy. Celá tato přestavba odráží postavení a aspirace soudobých českých panovníků, jako byl Vratislav II., Soběslav I. A Vladislav II., jejich společenské a příbuzenské vazby a rovněž kulturní úroveň země. S 13. stoletím vstupuje do prostoru nyní už Českého dědičného království gotický sloh, jehož výraznými propagátory jsou právě poslední Přemyslovci. Rovněž Pražský hrad byl zasažen touto vlnou, avšak král Přemysl Otakar II. Stačil při vší své politické vytíženosti přestavět nakonec pouze palác a zesílit opevnění. Na přelomu 13. a 14. století však přišla pohroma. Pražský hrad, resp. Královský palác vyhořel. A poněvadž neutěšená politická situace následujících několika desetiletí 14. stol.(války, častá nepřítomnost prvního panovníka z dynastie Lucemburků Jana v zemi) neumožnila jeho opravu, zůstalo panovnické sídlo ve značně zchátralém stavu až do jeho přestavby císařem Karlem IV.. Karel IV. chtěl královského paláce, potažmo celého Pražského hradu, udělat reprezentativní rezidenci, v jejíž podobě by se odráželo politické postavení jejího obyvatele. Stavební ruch pokračoval i za panování Václava IV., přičemž se podařilo dokončit přestavbu paláce, kapli Všech svatých, zaklenout chór katedrály sv. Víta a začít se stavbou její věže. Bohužel ekonomické potíže státu na poč. 15. stol. a následně husitské války na dlouhou dobu znemožnily jakékoli stavební aktivity v prostoru Hradu. Teprve v r. 1483, za panování krále Vladislava II: Jagellonského, se na Hradě začalo opět stavět. Panovníkův dvorní stavitel B. Ried provedl několik významných úprav královského paláce v pozdně gotickém slohu s použitím prvků renesanční architektury, jako např. stavba tzv. Vladislavského sálu(ve své době největšího sálu ve střední Evropě), dále Jezdeckých schodů a krásného raně renesančního Ludvíkova křídla královského paláce. Renesance do prostoru Hradu definitivně vstoupila až s nástupem Habsburků na český trůn(1526). Životní styl renesančních panovníků a šlechty byl velmi náročný na prostor. Proto se Ferdinand I. rozhodl, přes stísněnost hradního prostoru, k výstavbě nových obytných budov v jižním prostoru dnešního III. nádvoří v sousedství Starého královského paláce a v severní části Hradu a dále v r. 1534 k založení tzv. Královské zahrady na druhé straně Jeleního příkopu, která byla v brzké době, spolu s okolním prostore m, zaplněna celou řadou funkčních i reprezentačních staveb, samozřejmě ve slohu renesance( Královský letohrádek, Velká míčovna aj.) Výraznou měrou poznamenala podobu Hradu vláda Rudolfa II., který si Prahu vybral za své sídelní město. Pokračovaly jednak práce na stavbě královského paláce, resp. křídla, započatého za Ferdinanda I., začalo se stavbou křídla, jež v současnosti odděluje II. nádvoří od III., dále se stavbou tzv. Letního paláce mezi I. a II. nádvořím, spojeného krytou chodbou s kunstkomorou a na severní straně byly postaveny nové prostory jako Španělská stáj a nad ní tzv. Nový a Španělský sál, v nichž se nacházela za Rudolfova života podstatná část jeho sbírek. Vstup do Hradu byl, již po Rudolfově smrti, v r. 1614 opatřen novou branou- tzv. Matyášovou bránou, představující první ukázku raně barokní architektury v Čechách. V následujícím období, v 17. a 18. stol., ovlivnily stavební činnost na Hradě politické a státoprávní poměry v Českém království. Habsburští panovníci si po potlačení českého stavovského povstání(bitva na Bílé hoře-1620) za své sídlo definitivně zvolili Vídeň a Pražský hrad se tak octl stranou jejich pozornosti. V průběhu 17. stol., za třicetileté války, se stal Pražský hrad obětí okupace a loupeží ze strany cizích armád. Za nejtěžší nelze ovšem považovat újmy na hradních budovách, nýbrž ztrátu způsobenou odvozem většiny rudolfínských sbírek švédskou armádou ze země v roce 1648. Paradoxně byl stavební ruch na Hradě obnoven v období zesílené centralizace habsburské monarchie, kdy bylo České království de facto jen jednou z provincií a Praha jedním z velkých měst. Tehdy, za panování Marie Terezie(1740-1780), proběhla v letech 1753-1775 podle projektu dvorského architekta N. Pacassiho, mj. za účasti stavitele A.M. Lugara a sochaře I.F. Platzera, klasicistní přestavba, jíž se dostalo Hradu dnešní podoby. Bylo přestavěno a upraveno především I. a II. nádvoří, obě sevřená do klasicistních palácových křídel, v nichž našly své sídlo jednak úřední místnosti místodržitelství, ale rovněž reprezentativní prostory či královská obrazárna, pozdější obrazárna Pražského hradu. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 v podstatě až dodnes probíhají s přispěním mnoha architektů a umělců(např. J. Plenčík) v areálu dílčí úpravy, jejichž cílem je učinit tento prostor maximálně reprezentativním, jakožto sídlo prezidenta státu, ale zároveň jej představit jako nádherný architektonický kompilát hodný pozoru jak tak odborné veřejnosti.