Božena Němcová - Babička

Němcová Božena (04.02.1820 - 21.01.1862)

- česká spisovatelka

- zakladatelka novodobé české prózy

- měla 16 sourozenců - dospělosti se dožilo pouze 6, prožila si krušný život

Božena Němcová se narodila ve Vídni jako dcera panského kočího a české služky. Dětství prožila převážně v Ratibořicích u České Skalice. Její otec v letních měsících pracoval na ratibořickém zámku vévodkyně Zaháňské (na zimu s ní odjížděl do Vídně). Velký vliv na malou Barunku v Babičce (dívčí jméno Boženy Němcové znělo Barbora Panklová) měla její babička Magdalena Novotná, která u Panklových pobývala pět let.

Už jako sedmnáctiletou ji rodiče provdali za úředníka finanční stráže Josefa Němce, manželství však nebylo šťastné. Němec, o řadu let starší, byl výbušný, drsný muž a neměl pochopení pro sny a přání své krásné ženy. Navíc byl kvůli svým politickým názorům překládán z místa na místo a rodina, která se brzy rozrostla o čtyři děti, trpěla nouzí. Přes všechny potíže se Němcová s pomocí přátel vzdělávala, zejména četbou, a své naděje upínala čím dál více především k vlastním literárním pokusům.

Hmotná situace rodiny a vztahy mezi manžely se však dále zhoršovaly. K problémům přibyla spisovatelčina nemoc a dovršením neštěstí byla smrt milovaného syna Hynka. Němcová, tehdy pod stálým dohledem tajné policie, byla často nucena doprošovat se pomoci u přátel, mnozí se ale od ní odvrátili. V této době vzniká její nejvýznamnější a nejrozsáhlejší dílo - Babička. Ani její vydání neznamenalo obrat v autorčiných osudech; zemřela, zcela vyčerpaná, roku 1862.

Některá její díla:

- obrazy ze života “Obrazy z okolí domažlického, Obrázek vesnický, Selská politika, Hospodyně, na slovíčko”

- básně “Slavné ráno, Ženám českým”

- pověsti a legendy “Národní báchorky a pověsti”

- pohádky “Slovenské pohádky a pověsti”

- próza “Pohorská vesnice, V zámku a podzámčí”

- povídkové obrazy venkovského a maloměstského života “Babička, Pomněnka šlechetné duše, Baruška, Rozárka, Karla, Divá Bára, Chudí lidé, Chýše pod horami, Dobrý člověk, Pan učitel”

Zajímavost : Už přes 350 vydání se dočkalo toto vrcholné dílo ( Babička ) .

Námět : Obraz z venkovského života, který byl ovlivněn vlastními prožitky B. Němcové ( v té době žila v bídě a trápila se pro zemřelého syna Hynka ) , romantizmem, biedermaierem a který byl zidealizovaný. Odehrával se za doby kněžny Zaháňské ( za vlády Josefa II ) v podhůří Krkonoš, blízko Malých Svatoňovic. Životní předlohou se jí stala vlastní babička – Magdalena Novotná, která právě byla zidealizovaná. Balada – dílo s pochmurným dějem a většinou i s tragickým koncem, které paří do tvorby romantizmu. Najdeme ho v Babičce hlavně v podobě lidového vyprávění – např. strašidelná povídka o šílené Viktorce, kterou babička vyprávěla. biedermaier – životní styl měšťanstva v roce 1815 – 1845 ve střední Evropě, který ovlivnil i literaturu. Název vznikl z německého slova, které hanlivě označovalo apolitické lidi. Vyznačoval se hlavně umírněnými, neradikálními reakcemi hlavních hrdinů a poklidným dějem. Vše mělo svůj řád. Vznikaly hlavně náladové obrázky, humoresky, pohádky, novely, lidové báchorky, lokální hry, sentimentální drama, ale i dramatické hry a balady. Hlavním představitelem biedermairu byl Josef Kajetán Tyl. V Babičce se vyskytuje téměř neustále v podobě popisu lidových zvyků a vlastně celého života na Starém bělidle ( venkově ). Je to konkrétně např. popis Štědrého dne, pouti nebo návštěvy ve mlýně. idealizace – přikrášlování života a vlastností babičky B. Němcové. Byla totiž velice moudrá, pobožná, oblíbená ( a to i u kněžny ) a všem činila to nejlepší, aby byli šťastní, a všechny tyto záměry ji vyšly. Z konkrétních příkladů je to setkaní se se samotným císařem Josefem, který ji ještě obdaroval, krušný život v Prusku a útěk zpět do Čech nebo samotná kladná známost s kněžnou Zaháňskou. Toto vše samozřejmě není pravděpodobné.

Obsah : Babička by se dala rozdělit na dvě části. První část knihy popisuje spíše historky a části života, které jsou hlavně zaměřené na dějovou stránku. Začíná to příjezdem babičky na Staré bělidlo, kam se vydává za svou dcerou, Terezou Proškovou, a za vnoučaty – Barunkou, Adélkou, Janem a Vilímem. Všichni si babičku okamžitě zamilují ( její dobré srdce vycítí i psi Sultán s Tyrlem ) . Babička se dětem stává vychovatelkou, chůvou i učitelkou. Vypráví jim pohádky, učí je lidovým zvykům a lásce k vlasti, práci a ke všemu živému . Postupně si svou vlídností získává i všechny sousedy, kteří za ní často chodí „pro radu“. Nejčastěji ji navštěvují mlynář a myslivec s rodinami. Radostně ji přivítali i na zámku, kde sloužil otec dětí ( většinu roku byl však ve Vídni ) – pan Prošek, a kam na jaro přijížděla komtesa se slečnou Hortenzií. Té babička pomohla ke sňatku s učitelem malířství, a ke štěstí přispěla také Mílovi a Kristle ke konci knihy. Druhá část je zaměřena spíše na popis lidových zvyků, příběhů a pověstí . Babičce si totiž pamatuje mnoho osudů venkovských lidí, z nichž snad nejvíce dojímá baladický příběh bláznivé Viktorky . Když babička zemřela, lidé na Starém bělidle si nedovedli představit život bez té laskavé, dobrotivé a moudré babičky a proto nebylo snad jediného člověka, který by její smrt neoplakal a který by ji neměl aspoň trochu rád. Pohřebním průvodem a slovy hraběnky Zaháňské „ Šťastná to žena ! “ končí tato jedinečná kniha.

Úryvek z konce knížky: Léta plynula a z malých dětí vyrostly dospělí lidé a jak to už bývá, vylétala z hnízda jak vlaštovky. Babička byla vždy zarmoucena, ale věděla, že to je pro jejich dobro, tak se pro ně aspoň modlila. Po čase ale i babička začala pociťovat stáří a jednoho dne ulehla do svého lože. Obávala se, že umře dříve, než ji přijedou vnoučata se svým tatínkem navštívit. Vnoučata však přijela včas, když babičku uviděly, běžely k posteli a vzpomínaly na časy, když vedle Babičky usínaly jako malá dítka. Pomodlila se s babičkou a poté se babičce zavřela oči a usnula navěky. Barunka, která klečela hned u ní, nad ní udělala křížek a společně s ostatními babičku pochovala.

Ukázky: Ty oči, ty oči, každý říkal, že ty nic dobrého neukazujou; v noci mu prý i svítily, a ty černé obočí, které nad nimi jako havraní křídla roztaženy byly a uprostřed se stýkaly, ty byly patrným znamením, že jsou to oči uhrančivé. Někteří ho litovali, řkouce: “Můj Bože, kdopak může za takovou chybu, když se s ní narodil. A takové oči mají moc jen na některé lidi, každému se není před nimi co bát.” Nicméně sousedky, kdykoliv jim na děti pohlídl, lekly se a honem běžely přetřít je bílým šatem, a kdykoliv které dítě zastonalo, už říkaly: “Že je uřknul černý myslivec.”

ukázka z povídky o šílené Viktorce

Ale Babička se s dětmi do večera natolik spřátelila, že to vypadalo, jako kdyby se znali odjakživa. Když ráno Babička vyšla ze stavení, všechna zvířata se jí motala u nohou. Poté zvířata nakrmila a šla s dětmi na procházku. Chodívala s nimi ke splavu, kde si máchali nohy v řece a posílali větvičky po vodě. Když se vrátili domů, babička dětem vyprávěla, jak se potkala s císařem Josefem, který ji věnoval Tolar. Pak děti uložila ke spánku, sama se pomodlila a šla také spát.

úryvek ze začátku knížky, popis jednoho dne s dětmi

V neděli chodila babička do kostela a děti s rodiči chodily na hrubou a nebo šli babičce naproti. Děti již zdálky na babičku volaly a když k ní přiběhly, stále ji prosily, aby jim něco dobrého dala. Když přišli všichni domů, šlo zase všechno po staru. Někdy chodila vnoučata s babičkou k mlynářovým. Vnoučata šla za stodolu a tam si s dětmi Kudrnovic hrála různé hry. Jednou přišla Mančinka Mlynářová ke Kudrnovic a libovala si, jak ji ten zajíček chutnal. Nakonec se však mlynářka od Cilky dozvěděla, že to byla kočka a moc se zlobila.

- další ukázka jednoduchého popisu – nábožnosti babičky, hrátek dětí – zde mě zaujala na konci úryvku narážka na chudé Kudrnovi, kteří jedí kočky a veverky, která se mi duchem a stylem moc nehodila k textu psaném dosud ( ale to je můj subjektivní názor )

Doba děje : kolem roku 1830, za vlády Josefa II.

Jazyk :
lidový – spisovnější na straně pobožných lidí ( např.: babička ), nespisovný u „normálních lidí“ ( paní Prošková ) a nespisovný s vulgárními výrazy na straně mužů ( myslivec, mlynář ) – samo sebou, že jim to bylo vytýkáno

např.: Ty sprosťačko, co si myslíš, že jsme ňáké ledabylo !

archaický - zastaralý

např.: „Dejž to Pánbůh !“ odpověděl tlampač za otce i syna.

přirovnání

např.: Šla-li na trávu, zajisté se vyskytnul nablízku, zkrátka ať šla, kam šla, všude ji následoval jako stín.

přímá řeč

např.: Viktorka, když vešla mezi kamarádky a stala se zmínka o něm, říkala: “Co ten voják za mnou chodí? Ani nemluví, jako ten morous. Já se ho bojím. Když ho nablízku cítím, jako by po mně lezlo, a z těch očí jde mi hlava kolem.”

Postavy: babička – jak už jsem řekl zidealizovaná osoba – takže byla: moudrá, dobrotivá, pobožná, charizmatická, zručná a milující, je to hlavní osoba

Barunka – je to vlastně sama B. Němcová. Je nejstarší z dětí ( je jí asi 10 let ) a je nejvíce poklidná

Jan a Vilém – synové Terezy Proškové, divocí, zlobiví kluci

Adélka – nejmladší z dětí

hraběnka Zaháňská – podle mě další z idealizovaných osob, protože by se nikdy tolik nezajímala o babičku a ve všem by ji nevyhověla, jinak obyčejná kněžna, která nemůže pochopit život, pobožnost a hodnoty obyčejných lidí

Kristla, komtesa Hortenzie, Viktorka, Míla – osoby, u kterých šlo o milostný poměr a kterým babička pomohla

mlynář, myslivec a další lidé, u kterých bylo popisováno jejich řemeslo, způsoby života atd., mlynář žije kousek od domu paní Proškové

Hodnocení : Tato kniha na mě velice zapůsobila svým odlišným pojetím od jiných knih příjemným, archaickým jazykem a popisem již zapomenutých a dnes již nepochopitelných zvyků. Kromě toho se zde vyskytovalo i pár zajímavých příběhů. Poznal jsem více i život na počátku 19.st.. Tato knížka má své jedinečné kouzlo, ostatně napsal to i Vítězslav Nezval: „ Vracíme-li se neustále k dílu B. Němcové, nejraději a nejčastěji k její Babičce, není to rozhodně z povinné piety, ale především proto, že v ní nacházíme nové a nové kouzlo. “