Ballek Ladislav - Lesní divadlo

Ladislav Ballek (nar.1941) je slovenským spisovatelem, který se po roce 1968 podstatně zasloužil o renesanci slovenského literárního realismu. Za jeho umělecký vrchol jsou považována tři díla: sbírka krátkých próz Južná pošta (1974) a romány Pomocník (1977) a Agáty (1981). Ve svých dílech často ozvláštňuje psychologický realismus lyrismem, navozujícím atmosféru slovenského jihu, kde se také řada z nich odehrává. Ladislav Ballek dnes působí jako slovenský velvyslanec v České republice, jinak se věnuje profesionálně literatuře.
Lesní divadlo (Lesné divadlo 1987, česky 1990) volně navazuje na tyto tři Ballekovi romány.
Kompozičně je toto dílo složeno ze tří částí. V části první s názvem Lesní divadlo se dostáváme do vojenského prostředí česko-německého pohraničního prostoru, kam byl odveden Ján Jurkovič, syn pohraničníka z jižního Slovenska. Celá tato část je převážně složena z jednotlivých příběhů vojáků zvíkovské roty, u které Jurkovič, po absolvování výcviku v Bílsku a poddůstojnické škole, necelé dva roky vojny sloužil. Tyto příběhy a jejich průběh jsou kladeny mezi různé Jurkovičovy reflexe a vzpomínky a většinou nejsou ani chronologicky řazeny. Autor v nich psychologicky zobrazuje chování a jednání vojáků v závislosti na službě a na vojenském, tedy čistě mužském, prostředí. Zároveň je zde nepatrná zmínka o Jurkovičově vzdáleném bratranci Jánu Domanickém, jehož otec byl zabit pašeráky při hlídání státní hranice a se kterým Jurkovič navazuje bližší kontakt.
Druhá část - Pískání norků je jakýmsi retrospektivním pohledem na život otců Jurkoviče a Domanického. Oba otcové byli dobrými přáteli a jejich cesty se rozešly až po studiích, kdy se stali strážci prvorepublikových hranic a každý byl odvelen na jiné místo. Ján Domanický starší se velmi rychle oženil, ale při svědomité a namáhavé službě střežení hranic neměl na svou ženu dostatek času. Ten dělil převážně mezi hon na pašeráky, pro které byl opravdovým postrachem, a mezi své milované psy. Ženě nikdy moc nerozuměl a jejich vztah se začal pomalu hroutit. Snad to bylo také tím, že spolu po dlouhý čas neměli děti. Teprve až nečekané narození syna Jána je opět trochu přiblížilo, ale ne na dlouho. Domanický měl již několik let spadeno na největšího místního pašeráka Vojtěcha Kováče, kterého však nemohl stále lapit, což se velmi dotýkalo jeho ega. Když byl tedy Domanický jedné temné noci zákeřně zavražděn, všichni se domnívali, že vrahem může být jedině Kováč, nic mu však dokázat nemohli. Domanického žena si ihned vzala železničáře Emila Martona, se kterým ostatně trávila většinu času ještě před manželovou smrtí. Emil malého Jána adoptoval a ten tím získal své druhé jméno - Ján Marton. Velmi brzy se však u Emila začaly projevovat změny chování, nakonec skončil v ústavu a malý Ján byl nucen opustit matku, aby ho vychovávali rodiče jeho otce, kteří Domanickou z hloubi duše nenáviděli, vnuka proti ní štvali a nedovolili jí se k němu přiblížit.
Mezitím Domanického přítel - Pavol Jurkovič, znepokojen nepomstěnou přítelovou smrtí, nechal se i se svou rodinou přeložit na Janovo místo, aby mohl usvědčit Kováče z vraždy. Nakonec se mu opravdu podařilo dostat ho do vězení, ale pouze za pašování, vražda mu dokázána nebyla.
Třetí retrospektivou, která je v této části románu podána, jsou další osudy Vojtěcha Kováče. Ten se po návratu z vězení znovu oženil a koupil Tuhárskou samotu, ležící mezi Palánkem - rodiště a bydliště Jána Jurkoviče- a Dudinskými lázněmi - zde hlídal hranici Ján Domanický a poté i Jurkovičův otec Pavol. Postupně Kováč začal samotu zvelebovat, věnoval se chovu prasat, slepic, ale především norků, kteří rozmnožovali jeho majetek. Navíc si se svými kontakty neustále přilepšoval pašováním.
Zde román přechází ve svou poslední část - Tuhárskou samotu. Sledujeme v ní Jána Domanického, který se po těžké operaci vrací do míst svého rodiště, aby pomstil smrt svého otce a zároveň i své dětství a mládí bez rodičů. Ján se ubytovává v Dudinských lázních s úmyslem zrealizovat plán přítele Jurkoviče, se kterým se opět setkal ve vojenském výcvikovém středisku Bílsku. Součástí plánu bylo svést Kováčovu neteř Terezu, zřejmě pro lepší získávání informací o situaci na Tuhárské samotě. Ján Terezu opravdu svede, ale pomalu zjišťuje, že by s ní chtěl zůstat i nadále, což není dost dobře možné, protože rychle opustil Jurkovičův neškodný plán a systematicky začal Kováčovi škodit - odvlekl mu pěkného mladého psa, vypustil domácí zvířata, zničil chov norků a pneumatiky auta. Přes své objevené city k Tereze, přes odrazování matky, se níž se po letech opět setkal, se rozhodne svou pomstu dokonat. Když je Kováč sám, bez ostychu k němu přijde, ohání se svým služebním vojenským odznakem a bez obalu ho obviňuje z brutální vraždy svého otce. Kováč v nepředstíraném zděšení dostává mrtvici a v nemocnici umírá. Ján odchází k matce, která zděšena tím, co provedl, mu odhalí pravdu. Jeho otce ve skutečnosti zabil Emil Marton, který je pravděpodobně i jeho otcem. Ján odchází a marné bylo veškeré Jurkovičovo pátrání po ztraceném příteli.

Celý román má velmi osobitou kompozici. První část, minimálně epická, spíše úvahová, stojí v jakémsi protikladu k části druhé, pouze epické s velmi zhuštěným dějem. Třetí jakoby potom byla syntézou dvou předcházejících - najdeme zde Jánovy úvahy nad vlastním osudem, osudem své rodiny, doby, ve které žije a zároveň výraznou epickou složku příběhu pomsty. Navíc není román vyprávěn pouze v er-formě. Autor zde užívá i vnitřního monologu pro zdůraznění a osvětlení chování některých postav.
Samotný název - Lesní divadlo má také jakousi obraznou roli. V první části, s ostatně identickým názvem, je jakýmsi lesním divadlem tvrdá vojenská služba v šumavských lesích, kde herci jsou samotní vojáci. Naopak v části třetí je sousloví lesní divadlo užito samotnými postavami. Jurkovič s Domanickým ho užívají při hovorech o Tuhárské samotě, která jakoby čekala na Jánovu roli …Tam je…to je, Jano, zase můj život, můj soukromý úděl i můj čas. Na Tuhárské samotě, v jejím akátovém lese, leží moje Lesní divadlo, tam na mě už léta čeká má úloha na mé scéně…
Všechny příběhy a úvahy jsou zároveň dokreslovány současnou dějinnou situací, např. koncem druhé světové války či srpnovým zásahem spojeneckých vojsk rudé armády, a lyrickými popisy přírody v okolí Palánku, přírody jižního Slovenska či popisy temných šumavských hvozdů.