autor neznámý - Bible

Asi už jste mnohokrát slyšeli, že Bible není jedna kniha, ale spíš jedna celá knihovna. Je tu celá řada knih, žánrů, autorů a příběhů; všechny spojuje společná tradice, mohli bychom říci kánon. Kánon knih, které byly přijaty jako odpovídající tradici, jako ty, které tuto tradici přirozeně rozvíjejí.
V našem podání se první a základní část nazývá Starý zákon. To znamená v křesťanské tradici. Vedle toho existuje tzv. „hebrejská bible“, která má vlastní řazení. Pro židy je to jednoduše „Zákon“, neboli „Tóra“. Prvních pět knih, které tvoří přirozený úvod a jádro všech dalších příběhů se řecky nazývá Pentateuch, to znamená „pět knih“, a myšleno je tím pět knih Mojžíšových, připisovaných proroku Mojžíšovi.
Mojžíš je jejich ústřední postavou, nikoli však autorem, jistě ne autorem všech knih, neboť si lze dost těžko představit, jak Mojžíš popisuje na konci Deuteronomia (tzn. doslova: „opakování zákona“, řec.) svou vlastní smrt. Je tu vyprávění o stvoření, o prvotním hříchu, který způsobil, že člověk byl vyhnán z Ráje. To má veliký význam, protože toto je prapůvod všech protivenství člověka, a tím, kdo ho vykoupí z tohoto zatracení bude „mesiáš“, pomazaný, od Boha poslaný člověk- Bůh, který spasí boží lid, setře z něj dědičný hřích. Tak o něm mluví proroci mimo jiné Izajáš:

„Hle, dívka počne a porodí syna
a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).“

Nutno podotknout že již Septuaginta, tedy překlad Zákona do řečtiny, pocházející ze druhého století před (!) Kristem mluví nikoli o „dívce“, ale o „Panně“, která počne atd.; v Novém zákoně je jí myšlena Panna Maria, která byla oplodněna samotným Bohem, či Duchem svatým.
Jsou tu příběhy o Kainovi a Ábelovi, příběh lovce Nimroda, který založil Babylón, v němž pak pyšní Babylóňané stavěli věž sahající až k Bohu, a ten je za to potrestal: věž spadla a jejich jazyky se zmátly, přestali si navzájem rozumět, neboť každý mluvil jiným jazykem. Mnohost jazyků je tedy opět prokletím Božím.
Příběhy o potopě, z níž se zachránil jediný spravedlivý – Noe a jeho rodina a od každého druhu zvířat jeden. Po čtyřicet dní pršelo, vše živé, co Noe nevzal na palubu své lodi – Archy –zhynulo. Z hory Ararat pak vypouští krkavce a po třikráte holubici, ta se potřetí již nevrátí, což mu značí, že mohou všichni bez nehody opustit loď. S Noem uzavírá Bůh smlouvu, že již nikdy neporuší řád panující na nebi i na zemi, že již nikdy nevyhubí všechno živé proto, že se mu protiví.
Příběh Abrahamův, který má obětovat svého jediného syna. Slyší Boží ponoukání a neváhá to udělat. V poslední chvíli mu Bůh zadrží ruku. S Abrahamem Bůh též uzavírá smlouvu, dokladem této smlouvy je obřízka. Obřezáni jsou jeho synové Izák a Izmael. Obřízka je v Křesťanské bibli předobrazem křtu svatého.
Izákovým synem je Jákob, který je vyvolený Boží. Lstí na svém bratru Ezauovi získá z rukou svého otce Izáka požehnání. Správně ho má jako prvorozený dostat Ezau, Jákob (což znamená „Úskočný“) je však Bohem vyvolený a tak nemůže jinak.
Dostává jméno Izrael a je otcem izraelského národa; z něj vzejde dvanáct izraelských kmenů. V Novém zákoně má číslo „12“ symbolický smysl: dvanáct je apoštolů, ten třináctý u stolu je Jidáš – zrádce.
Pak následují příběhy Josefa a jeho bratří; odchod do Egypta a posléze zajetí – žijí v područí Egypťanů, nejsou svobodni a otročí jim. Uvědomí si díky Mojžíšovi, ke kterému promluví Bůh, že jsou vyvolený národ mezi jinými, vzbouří se a odcházejí do země vyvolené – Izraele - , kde se mezitím usadily cizí kmeny, přicházejí se svým Zákonem, tj. Desaterem a dobývají Izrael; Mojžíš však do něj nikdy nevstoupí.
První kniha Mojžíšova – „Genesis“ – končí smrtí Josefovou. Vyvedením z Egypta začíná kniha Druhá – „Exodus“.
Všechny výše zmíněné příběhy patří k těm nejstarším a tvoří pokladnici mýtů Starého zákona. Řada těchto příběhů má obdobu i u jiných semitských národů (příběh o Gilgamešovi, Atrachasísovi aj.). Dobýváním Palestiny začínají historicky doložitelné události a vlastně kronika židovského národa. Neustálé ohrožení Izraele, dělení a posléze několikeré zajetí tvoří historické rámce, v nichž se odehrávají příběhy jednotlivců – proroků, králů apod. Proroci jako vyvolení se zejména v dobách nejtěžších snaží navrátit lid Izraele k jejich tradici, k jejich moudrosti a Zákonu; většinou bývají považováni za blázny nebo za zločince. Až doba následující potvrdí jejich pravdu a jejich slova jsou zaznamenána jako posvátná. Tak Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel atd.
Za blázna a zločince je pokládán též Ježíš Kristus, k jehož životu se váží čtyři evangelia (eu – angelion – „dobrá zpráva“): Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo. Tyto texty jsou sítí celé řady odkazů na starý zákon, na Proroky, na Píseň písní – Kristus je ženich, jeho nevěstou je církev boží. Na počátku Janova evangelia je parafráze počátku „Genese“, kdy se „Slovem“, jež bylo na počátku je ztotožněn Ježíš. On je tím slovem a skrze jeho lásku vše bylo stvořeno.
Je tu řada Ježíšových výroků, podobenství (zejména viz Kázání na hoře), skutků. Každé evangelium je uzavřeno pašijovým (pascha – „utrpení“, z řeč.) příběhem o obvinění, odsouzení a utrpení Ježíše na kříži. Po evangeliích následují „Skutky apoštolů“, jejichž autorem je evangelista Lukáš, o tom, jak se šířila víra v Krista i jak byli apoštolé pronásledováni. Následují apoštolské listy a nakonec „Zjevení Janovo“, neboli Apokalypsa (apo-kalypsis – „odhalení“, z řeč.), příchod Syna člověka, Beránka božího Ježíše Krista, příchod druhý a poslední, kdy bude soud nad vším živým i mrtvým a bude nastoleno Království boží – Nový Jeruzalém. Všechno to již bylo prorokováno. Celá Apokalypsa odkazuje na proroka Izajáše.
Toto byl obsah Nového zákona. Ve svém celku bible tvoří křesťanský kánon, je to jedna kniha přirozeně na sebe navazující.
Z hlediska literárního tu najdeme celou řadu forem – mýty v první knize Mojžíšově, lyrické básně (viz „Píseň písní“, připisovanou králi Šalamounovi), válečné (Debóřina píseň v knize Soudců, považovaná za jednu z nejstarších zlomků; je značně nesrozumitelná), pracovní i pijácké písně. Jsou tu formy, které bychom mohli nazvat novela: kniha Rút, Ester, Jób. V knihách „Přísloví“ nalezneme mudroslovnou, často lidovou moudrost, v Žalmech (slavný je žalm 22, na jehož první verš se Ježíš na kříži ve chvíli nejvyšší úzkosti rozpomíná:

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ („Eli, Eli, lema sabachthani?“v Matoušovi).

Veliký význam má bible pro kulturu a literaturu jednotlivých národů, které byly kristianizovány (ovšem základem Koránu je Genesis). Překlad bible nejprve do latiny (Vulgáta), z níž pak překládal středověk ( naše tzv. Drážďanská a Olomoucká bible ve staročeštině). S humanismem a reformací související překlady přímo z původních biblických jazyků (hebrejština a aramejština pro Starý, aramejština a řečtina pro Nový zákon); u nás toho nejvýznamnějším dokladem bible kralická z poslední třetiny 16. století.
Biblická, zejména ovšem křesťanská tradice tvoří spolu s antickou (řeckou a římskou) základní zdroje, z nichž pramení evropská a americká kultura a civilizace.