Anna Achmatovová - Básně

„Tematika Achmatovové je veskrze individualistická. Rejstřík její poezie je omezen až do ubohosti – je to poezie rozčilené paničky, zmítající se mezi budoárem a modlitebnou. Základním tématem jsou milostné erotické motivy, promíšené s motivy smutku, stesku, smrti, mystiky, osudovosti. Pocit osudového zániku – pocit blízký společenskému vědomí vymírajících skupin, pochmurné tóny předsmrtné beznaděje, mystické zážitky spolu s erotikou – to je duchovní svět Achmatovové, jedné ze střepin rozbitého skla šlechtické kultury,
„ starých dobrých časů Kateřiny Veliké“, které nenávratně zmizely ve věčnosti. Někdy je jeptiškou, někdy zase děvkou, správněji děvkou i jeptiškou, která mísí smilstvo s modlitbou.“

Toto vše autora, blahé paměti A.A.Ždanova velmi pohoršovalo. Proč by ne, pan Ždanov měl na tento svůj názor právo jako kritik a koneckonců zas až tak příliš se nemýlil. Horší je, že tyto výroky byly brány jako kádrový posudek, a rozhodovaly tak o osudech lidí; Achmatovová nebyla výjimkou. Navíc ve svém odsudku úplně pomíjí, že byla Achmatovová především velká básnířka bez ohledu na její tematiku, která v tomto výboru z její poezie je opravdu téměř taková, jak ji popsal Ždanov, vynecháme-li ovšem jeho pochybené odsudky.
Výbor z rozsáhlé tvorby Anny Achmatovové se příznačně nazývá „Milostný deník“, název je dílem českých editorů, nicméně přesně vystihuje jejich záměr. Jedná se o jakýsi fiktivní intimní deník, mapující její milostná vzplanutí od nesmělých počátků dívky bezmála dvacetileté:
„Ó jak vás vrátit, týdny, zašlé v mžiku
prchavé chvilky jeho milování.“
Tušíme tu více ještě přání, které je otcem myšlenky. Její pesimistické verše více vypovídají o stavu její dívčí mysli, než o skutečných prožitcích. V některých místech chce mluvit jako zralá žena, ale jak mluví skutečně zralá žena, poznáme až o několik let a stránek dál.
Verše pozdější mapují již skutečný milostný vztah a jsou to verše milostné, ovšem láska je to komplikovaná a nesamozřejmá. Občas tu zazní úplné odevzdání se milenci, převažuje však trýznivost takového vztahu, která ústí v rozluku a opětovné shledání; jedna z básní z doby, kdy měla 32 let, začíná mstivě:
„Tys myslil, že jedna jsem z mnohých,
jež zapomeneš rád, že vrhnu se pod koně tvého
a budu naříkat?“
A končí:
„Buď proklet. – Tvé duše se netknu
už stonem jediným,
zaklínám se ti se ti peklem i rájem
i obrazem posvátným,
i našich nocí řadivým žárem,
že k tobě se nevrátí.“
Už samotný rytmus této básně zní jako čarodějné zaklínadlo. Zaznívá tu všechna její zrazená vášeň, zaznívá zároveň v tradiční formě jak veršové, tak co do obraznosti, zní ale přesto originálně a poměrně věrohodně. Po všech milostných peripetiích dospělého věku nabývá vrchu únava stáří. Postupem doby se její tematika rozšiřuje, pamatujme ale stále na to, že tento výbor je výborem z její milostné poezie, takže mluvíme stále v rámci tohoto žánru. Je tu tematika rodného domova, ale jen v jakési vzpomínce, odmítnutí sentimentu, tematika tvorby, která je zároveň prokletím i nutností:
I ptám se: „Tos ty Dantu diktovala
Ty stránky Pekla?“ – odpoví mi: „Já!“
To je citát z básně „Múza“ a tím, kdo odpovídá je právě Múza. Zároveň má ale z tvorby radost, přináší jí útěchu a vysvobození z mizérie dne. Závěrečná báseň, z roku 1960, to jí bylo 71 let, je vzpomínkou vsazenou do rámce osudu Európina, jíž unesl Zeus v přestrojení za býka. Končí:
Kde letí stín náš dvojí
nad Něvou, přes Něvský most,
tam nad Něvou, nad Něvou mojí
je propustka v nesmrtelnost.
To je smíření, jediné, co jí zbývá. Možná trocha naděje je tu: „Býk Evropu unáší tmám“ se týká sice mytologické postavy, zní ale poměrně časově, přihlédneme-li k létům, která Achmatovová prožila a které, jak se jí mohlo zdát, nadcházejí.
Po formální stránce jsou Achmatovové verše tradiční. Mají pravidelný rytmus, podmanivou melodii, z větší části rýmované, jedno- i více slokové. V závěru jsou ještě dva krátké cykly básní: „Cinque“a „Šípek kvete.“