Pustina - T.S.Eliot

Jde o jedno ze základních děl tzv. modernistické literatury (vedle děl Joycových, V.Woolfové). Ve svém celku modernisté narušují zavedené literární postupy. Zdá se jim, že skutečnost, kterou žijí, je natolik jiná, chaotičtější než byla ještě nedávno, že již nestačí zavedené formy dosavadní literatury – jmenujme třeba realistický, klasický psychologický nebo sociologizující román; v poezii dekadentní, romantickou pózu, nebo třeba i impresionizmus. Někteří chtějí realitě, kterou spodobují vtisknout v uměleckém díle nový tvar, nový smysl. Vytvořit obdobu mýtu všezahrnující lidský život. Tak se to děje v Joyceově „Odysseovi“(„Ulysses“) v jakémsi parodickém rámci vůči „Odyssey“ Homérově. Modernistům jde o to, vtisknout chaosu ztracený řád. Nutí je to vytvářet vlastní básnické a románové postupy a formy.
Tak je tomu i s Pustinou T.S.Eliota. Ta vychází poprvé v Eliotově časopise Criterion r.1922. jejím „porodníkem“, který provedl „císařský řez“ bývá nazýván Ezra Pound, jiný význačný modernistický básník a Eliotův blízký přítel. Ten z ní udělal to, co dnes známe. Vyškrtal nejspíše až čtyřicet procent původního textu, pasáže většinou příliš konkrétní a pochopitelné; proto báseň také v řadě případech budí dojem fragmentárnosti.
Skládá se z pěti zpěvů různé délky, které jsou sepsány podivnou technikou: jakoby přiřazováním k sobě různých úryvků – jsou tu scény líčící nějaký děj; doslovné citáty z klasických děl světové literatury (doslova světové: zejména v posledním zpěvu jsou to Uppanišady, jejichž slova završují celou báseň; znamenají návrat k počátkům: v sanskrtu, jímž jsou psány, spatřuje Eliot nejspíše počátek jazyků, kolébku evropské civilizace).
Takto jsou fragmenty k sobě přiřazeny rovnocenně, jejich střetání pak rozehrává významovou hru. Obdoba by se mohla hledat např. v koláži, kterou vyvíjejí kubisté a pak surrealisté ve výtvarném umění. Obdobnou technikou psal u nás např. Jiří Kolář o dvě desetiletí později; byl to také Eliotův překladatel.
Zpěv první „Pohřbívání mrtvých“ začíná veršem „Duben je nejkrutější měsíc, rodí“. Jaro znamená běžně obnovu životních sil, člověka i přírody. Pamatujme stále na „pustinu“. Ta probleskuje, stojí v pozadí všeho růstu a kypění života. Následuje elegická vzpomínka na dětství. V další sloce je osloven „Syn člověka“; v Poznámkách autora se dočteme, že to je odkaz na starozákonního proroka Ezechiela a jeho vidění údolí suchých kostí (viz „pustina“).
K tomu verš „ukážu ti strach v hrsti prachu“ („I will show you fear in a handful of dust“, I.zp./30.v.); ten je odkazem na věštkyni Sibylu, která dostala od boha Apollóna právě tolik let, kolik se vejde do dlaně zrnek prachu; citát v čele celé sbírky nám vysvětlí, že jeho autor – Petronius – na vlastní oči spatřil věštkyni Sibylu zavřenou doživotně v lahvi, kde musí na požádání věštit příchozím jejich osud. Odtud tedy patrně ten „strach“.
Další odstavec nám jednu takovou „sibylu“ ukazuje; je to „madame Sosostris, slavná věštkyně“- ta věští básníkovi jeho osud. Prý se má bát smrti utopením.
Pak následuje výjev, který je vědomě postaven jako scéna z Dantova „Pekla“:

„Londýnským mostem proudil dav tak hojný,
že žasl jsem, jak smrt má lov tak hojný.
Šli vzhůru, občas krátce vzdychajíce,
A každý zíral na zem před sebou.“

Následuje setkání s přítelem a dotaz: „Mrtvola, co sis loni zasadil/ v zahradě, klíčí? Letos pokvete?“
V tomto zpěvu je řada motivů, které se později budou navracet. Základní naladění tu máme: vyprahlost, smrt, prach, zírající lidé v pustotě dneška, jejich peklo na zemi, kamení.
Druhý zpěv – „Partie šachů“ : příběh jakési Lil, jejíž muž se vrací z války; vyprávějí si její přítelkyně nejspíše s milencem: „Dneska mě zlobí nervy. Zůstaň u mne./Mluv se mnou. Nikdy nemluvíš. Tak mluv.“Tak mluví ona. Prázdno. Vztah dvou lidí omezený na sex. Bída.
Zpěv třetí – „Kázání ohně“ (tak se nazývá nejslavnější kázání Buddhovo, které říkal jakoby ve vytržení a je podobného významu, jako Kristovo Kázání na hoře) : Tiresias vysvětluje, co zakusil: rozkoš muže i rozkoš ženy, v níž byl půl svého života proměněn. Do toho se prolíná příběh „strupatého realitního úředníčka“, který usiluje dostat do postele jakousi kolegyni. To se mu zdaří:

Když hezká žena hloupě zadala si
Pokojem chodí, jenž je zase pustý,
automaticky uhladí si vlas,
vybere desku, gramofon si pustí.“

To je vše. A Tiresias, který již všechnu rozkoš poznal, křičí: „Ó Pane ty mě vytrháváš“, „hořím“.
Zpěv čtvrtý – „Smrt utopením“; to přeci zvěstovala Sosostris básníkovi?!
Zpěv poslední – „Co říkal hrom“: výjev putování pustinou, skalami: „padají věže/ Jeruzalém Atény Alexandrie/ Vídeň Londýn/ neskutečné“ – hroutí se města, na nichž stojí Evropa, tj. kolébky její kultury. Zároveň jako by šli poutníci do Emauz – zde se jim přeci zjevil Kristus a sdělil poutníkům své vzkříšení. A „co říkal hrom?“: „Datta. Dajathvam. Damjata./ Šanti šanti šanti“, tj. Dávej. Souciť. Ovládej. Pokoj, který převyšuje rozum. Tak je to v Uppanišadách; tak poslední verš se shoduje se slovy sv. Pavla.
Útěcha, která není z tohoto světa.
„Těmito zlomky podpírám své trosky.“ Tak asi cítí autor svou báseň. Ve všem tom zoufalství lze alespoň podepřít hroutící se svět.
Báseň je psána nepravidelným, nerýmovaným veršem (volným). Veškeré formální prvky (rým, rytmus, členění na strofy,…), jsou podřízeny významu. Je doprovázena autorovými vlastními vysvětlivkami, které přidal ke knižnímu vydání.