Mesiac

Měsíc je nebeské těleso Zemi nejbližší (vzdálenost, která je dělí, je přibližně 384 000km), proto se nám zdá velký. A přece se svým průměrem 3 476 km je menší než Spojené státy americké. Měsíc je velmi zajímavé těleso hned z několika důvodů. Jelikož jeho oběžná doba je stejně dlouhá jako doba rotační (asi 29,5 dne), je k nám přivrácený stále jednou stranou. dejiny-fotografie/" class="wiki-link" title="Viac o: fotografie">Fotografie odvrácené strany se na Zem dostali až za doby kosmických letů Apolla. Roviny Měsíce tvoří tmavé skvrny. Dříve se věřilo, že jsou to moře a dostalo se jim poetických názvů: moře Klidu, moře Ticha, jezero Snění... Tato jména zůstala zachována, přestože dnes víme, že na Měsíci voda není. Nejvyšší hory na Měsíci dosahují 10 000 m - tedy větší než Everest, přitom Měsíc je mnohem menší než Země. Měsíc je všude pokrytý krátery. Ty byly vyhloubeny fyzika/meteority/" class="wiki-link" title="Viac o: meteority">meteority, které dopadaly na Měsíc před miliardami let. Nejmenší z nich jsou jen malé dírky. Největší dosahují velikosti 200 km. Průzkum Měsíce Od roku 1959 bylo k Měsíci vypuštěno několik desítek automatických sond. První z nich měly za úkol pouze fotografovat jeho povrch během obletu nebo předtím, než se rozstříštily o měsíční povrch. V říjnu 1959 ruská sonda Luna 3 vyslala první snímky odvrácené strany Měsíce. Pozdější sondy na Měsíci měkce přistály a dodaly přesnější informace o jeho povrchu. Družice navedené na oběžné dráhy Měsíce jej potom zkoumaly a fotografovaly celé měsíce. Nakonec vstoupil na Měsíc sám člověk. Mezi roky 1969 až 1972 umožnilo sedm výprav Apolla (cesta-na-mesiac/" class="wiki-link" title="Viac o: apollo">Apollo 11 až Apollo 17) čtrnácti astronautům procházet se po Měsíci. Astronauté pri těchto výpravách získali tisíce fotografií Měsíce, umístili na jeho povrchu vědecké přístroje, prováděli různá měření a přivezli na Zemi kolem 400 kg měsíčních hornin. Povrch Měsíce Přes svou blízkost je Měsíc světem velmi odlišným od toho našeho, bez vody a jakýchkoli stop života. Měsíční půda je poseta množstvím kamení a hornin více či méně pokrytým silnou vrstvou šedého prachu. Měsíc nemá téměř žádnou atmosféru. Je vystaven přímým paprskům Slunce: za bílého dne překračuje teplota na povrchu Měsíce 100 stupňů Celsia. Během noci klesá teplota pod -170 stupňů Celsia. Obloha viditelná na Měsíci je vždy velmi tmavá i za slunečního svitu.

Měsíční hory Existence hor na měsíci byla zjištěna v 17. st., po objevu dalekohledu. Většina pohoří na Měsíci dostala jména pozemských hor: Alpy, Apeniny, Karpaty, Kavkaz... Podle délky stínu, který vrhají na okolí při šikmém slunečním světle, je možné odhadnout jejich výšku. Nejvyšší vrcholky se nacházejí poblíž jižního měsíčního pólu. Obrázek vlevo přibližuje starou představu o měsíčních horách. Předtím, než se kosmické rakety přiblížily k Měsíci, mělo se za to, že jeho hory jsou naježené a špičaté. Kosmický výzkum zjistil, že se podobají starým pohořím na Zemi, s jejich mírnými stěnami a zaoblenými vrcholy.