Radosti života - František Gellner

Sbírka Františka Gellnera života">Radosti života vyšla poprvé v roce 1903, tedy v době, kdy František Gellner patřil do okruhu moderních literátů, kteří se scházeli v žižkovské vile S. K. Neumanna, publikovali v Novém kultu a jiných anarchistických časopisech. Tím se zařazuje po bok Karla Tomana, Fráni Šrámka a dalších. Narozdíl od dekadentů a symbolistů dal ale přednost přístupnější formě, hovorovému vyjadřování, často i písňovou formou, která se blíží mezi lidem oblíbeným kupletům. Sbírka v mnoha směrech navazuje na lyriku mladého Machara, dále i na Nerudovu nebo Heinovu básnickou tvorbu. Sbírka je sestavena jako cyklus volně spojených lyrických básní. Střídají se v něm bez nějakého původního záměru a často dokonce i bez nadpisů básně různých témat a zaměření. V Radostech života najdeme především verše v písňové formě, často připomínající reflexivní citová vyznání a životní bilance. Látkově a motivicky čerpá kniha z prostředí bohémského života mladých studentů, kteří tráví většinu času po kavárnách a hospodách. Básně často připomínají rozhovory a zážitky vyprávějících si přátel. Gellner sám záměrně pojímá svou knihu jako autobiografické záznamy, takovým studentem skutečně autor v době vzniku knihy byl, programové zrušení rozdílu mezi lyrickým subjektem a subjektem autora tak staví knihu jakoby „mimo literaturu“. Slovník sbírky je oživován slovy označujícími všední skutečnosti velkoměsta, dokonce i vulgarismy, slangové výrazy nebo naopak fráze dobové žurnalistiky. Tyto časté kontrasty mezi vysokými a nízkými prostředky jazykového stylu působí jako revolta proti tehdejšímu stylu. Těmi „radostmi života“ jsou míněny především alkohol a děvčata. Gellner dokonce hovoří s otevřeností, na tu dobu naprosto šokující, o erotických zážitcích, dlouhotrvajících flámech z pražských nebo vídeňských ulic, hodinové hotely i městskou kliniku. Tento divoký způsob života staví potom do protikladu k maloměšťácké usedlosti, její spořádané žití je vystavováno ostré kritice. Sebeironicky se ale Gellner dívá na samotné bohémství. Krizi prožívá lyrický objekt-ciel-a-dosledok-socialnej-deviacie/" class="wiki-link" title="Viac o: subjekt">subjekt ve chvíli, kdy si uvědomuje, že si musí zvolit mezi dvěma cestami - buď dynamickým životem bohémství nebo právě maloměstskou spořádaností. Toto dilema zůstává nedořešeno, vzhledem k tomu, že bohémský život je prezentován i s jeho negativními stránkami, netají se mluvčí bezradnostní vlastní pozice. Gellnerovy verše vstoupily do širokého povědomí, např. lidová úprava písně „Konečně je to možná věc“ se známým veršem „Za ženu vezmu si gorilu“ se zpívala ještě dlouho po pražských kabaretech.

Píseň zhýralého jinocha Nezemru já od práce, nezahynu bídou, nezalknu se v oprátce, skončím syfilidou. Nezemru já u holky ani na silnici. Zemru volky nevolky klidně v nemocnici. Nezískal jsem zaživa lásky skutky svými. Jeptiška jen šedivá oči zatlačí mi. Nad mou mrchou stáhne klaun

tvář svou v smutnou masku:

„Zemřel tady vilný faun na nešťastnou lásku.“