Babel Isaak - Rudá jízda

Jde o soubor krátkých povídek. Všechny jsou založeny na konkrétních prožitcích, které můžeme časově vymezit rokem 1920. Jedná se o dobu ruské občanské války, která vyrostla z říjnové socialistické revoluce 1917 a z první světové války. Autor bojoval po boku bolševiků, konkrétně v Buďonného První jízdní armádě během lokální války proti Polsku, kdy Rudá armáda bránila západní hranice nově vzniknuvšího SSSR. Většina povídek je přesně časově a místně vymezena. Např. hned úvodní má v úplném svém závěru lokalizaci: „Novograd-Volyňsk, červem 1920“. Její název je „Přechod přes Zbruč“ a má charakter téměř reportážní, tak jako celá řada dalších. Dnes už nás asi neupoutá suchý nezúčastněný sloh autora, začneme-li číst první věty. Ten přeci proslavili a zevšeobecněli autoři jako Hemingway a řada dalších po něm. Patří ale k hlavním ctnostem a k jedinečnosti Babelovy poetiky. Suchý a věcný výklad se střídá a kontrastuje s metaforickou básnickou řečí, která vytváří osobitý styl. Témata povídek jsou různá a jsou všední. V té první fyzika/meracie-jednotky/" class="wiki-link" title="Viac o: jednotky">jednotky přijíždějí do Novogradu a ubytovávají se tu. Vypravěč dostává ubytovaní u jakési židovské vyvoj-rodiny/" class="wiki-link" title="Viac o: rodiny">rodiny (sám autor byl ze židovské rodiny z Oděsy, je tedy na toto téma citlivý), panuje tu hrozná bída a nepořádek: „V přiděleném kvartýru nacházím těhotnou ženskou a dva zrzavé židy s tenkými krky; třetí spí, přikryt přes hlavu a přitisknut ke zdi. V přiděleném pokoji nacházím rozmlácené skříně, na podlaze cáry ženských kožichů, lidské výkaly a střepy posvátného nádobí, kterého používali židé jednou do roka – o velikonocích.“ Není tu jediný komentář, snad jen ve slovech „ukliďte si tady“, které říká vypravěč ženské. Autor naprosto nemoralizuje, nekomentuje viděné, jen nám to znovu líčí. Ukazuje konkrétní zmar a zkázu. Ukazuje řadu nespravedlností, do očí bijících krutostí. Tyto ale nevypovídají nic o revoluci samotné, nevypovídají nic o nějaké abstraktní duši ruského národa apod. Sám autor byl vášnivý revolucionář (než zahynul ve stalinském koncentračním táboře roku 1941), v jedné povídce hájí právo revoluce bránit se zbraněmi a zabíjet. Povídky nejsou řazeny přísně chronologicky, ale spíše podle vzájemného hlubšího vztahu. Spojeny jsou několika postavami, z nichž pár jich je historicky významných, zbytek tvoří řadoví vojáci Rudé armády. Konkrétní autorovu zkušenost cítíme v povídkách „Má první husa“ a „Argamak“. Zažívá tu své první zkušenosti s armádou složenou převážně z obyčejných, většinou negramotných a primitivních vojáků. On sám je vystudovaný právník, za což se sice nejprve nestydí, ale posléze zjistí, že mu to zde na popularitě nepřidá. Stačí už to že nosí brýle: Ty, čtyřvokej!“ je jedno z klasických oslovení. Odděluje ho to od ostatních „normálních“. Jemu jako vzdělanci jsou přisuzovány vlastnosti jako zbabělost, slabost, zženštilost. To mu na sebevědomí nedodá a cítí se (výslovně ve druhé jmenované povídce) od ostatních oddělen. V prvé povídce jde vlastně o to, že surově přinutí stařenu, u které jsou ubytováni, aby mu upekla husu, kterou jí předtím ukradne a zabije. Kolegové ho totiž nechtějí připustit ke své večeři těmito slovy: „Pak se ke mně obrátil zády a s neobyčejným cvikem začal vydávat nemravné zvuky. ,Kanón ráže dvě nuly,‘ křikl na něho starší kozák a dal se do smíchu, ,bubnovou palbu…‘“ Krádeží a násilím na babce si je získá, protože jim názorně ukáže, že není žádná měkota. Pro citlivého vzdělaného člověka to sice může být nepříjemné, může ho trápit svědomí, ale tak to prostě chodí, je zbytečné nad tím hloubat. Všechny povídky, pokud jde o zpodobení reality, mají obdobný charakter. Realita je mnohdy krutá, ale je i groteskní. Autor vládne též nepostřehnutelnou ironií. Zejména v několika hlášení a dopisech, které tu, podle svých slov, doslova cituje. Někdy se až zděsíme z nedostatku komentáře, protože to vypadá, jako by se zpodobená skutečnost autorovi vážně líbila. Je tu povídka „Životopis Matveje Rodionyče Pavličenka“. Začíná bodrými a radostnými slovy: „Krajani, soudruzi, rodní mí bratři! Ať teda znáte jménem lidstva životopis rudýho generála Matveje Pavličenka.“ Následuje životopis obyčejného pasáka, který se dostal do občanské války a po boku bolševiků v ní bojoval. Zatrne nám, když se dostane k pasáži: „,Jménem lidu,‘ čtu, ,a pro vybudování šťastné budoucnosti, nařizuji Pavličenkovi, Matveji Rodionyči, aby popravil některé lidi, které uznám za vhodné…Tak,‘ povidám, , tohleto ti píše Lenin…“ To se mu také vštípí do jeho jednoduché hlavy, a když pak ke konci povídky se mu přizná vystresovaný soudruh k věcem, které ulil pro sebe a svou manželku před revolučním právem, a žádá pro sebe zastřelení právě od Matveje, ten má jasno: „A pak jsem milýho bárina Nikitinskýho podupal. Dupal jsem po něm asi hodinu, a možná že dýl, a za tu dobu jsem načisto poznal, co je to život. Zastřelit ho – tim se můžeš člověka akorát zbavit, zastřelit ho – to je pro něj smilování a vod tebe hnusná slabost, zastřelit ho – tim se na duši nedostaneš, kde ji má a jak se mu projevuje.“ Docela bezelstně, s nerafinovanou a primitivní krutostí tu k smrti ukope, udupe člověka. A cítí to jako správnou věc a důkaz své mravní převahy. A tak to od teď půjde dál, bude mít „dny, kdy sám sebe nelituje“ a dupe a dupe… Najdeme tu řadu obrazů zkázy: města v troskách, kostely, zámek degenerované šlechtické rodiny, lidi v troskách. Bylo již napsáno výše, že se Babel soustředí také na místní židovské geografia/obyvatelstvo/" class="wiki-link" title="Viac o: obyvatelstvo">obyvatelstvo, jehož gheta se prostírala na okrajích řady ukrajinských, haličských měst. Tj. v krajích, kde se Buďonného armáda převážně pohybovala. Památky pogromů apod. tu rozněcují autorův patos: „Ó smrti, ó ziskuchtivče, ó lačný zloději, proč jsi nás neušetřil aspoň jedenkrát?,“ ptá se na konci kratičké povídky „Hřbitov v Kozině“ . Kratičký a hned v rozkvětu zaříznutý milostný románek si prožije hrdina v poslední povídce „Polibek“. Zde se jedinkrát vyspí s dcerou starého učitele, u nichž jsou jako vojáci na bytě, a hned poté, co jí slíbí, že se spolu přestěhují do Moskvy, je bezodkladně odvolán k povinnostem, nebrání se a bez řečí odchází. Babelovy povídky patří ke klenotům světové literatury, přes svůj malý rozsah je každá z nich mimořádným a propracovaným dílem.