Aristotelés Aristotelés (384 - 322 pr. n. l.) Bezesporu nejvýznamnejším Platónovým žákem byl Aristotelés. Narodil se roku 384 pr.n.l. v rodine vynikajícího lékare Nikomacha, který pusobil prímo u makedonského krále Amynta. Aristotelovým rodištem je Stageira v Trácii (nedaleko od Makedonie). Aristotela ovlivnil rodinný život a již od mládí získával urcité znalosti a hluboký zájem o prírodní vedy. Mohl zabývat zkoumáním fyzické podstaty cloveka ale také navázat kontakty v makedonských dvorských kruzích. Jako cizinec nikdy nebyl athénským obcanem, zustal vždy pouze "metoikem". Ve svých sedmnácti letech odjel Aristotelés do Athén, aby zde vstoupil do Platónovy Akadémie. Ve studiích setrval dvacet let (až do Platónovy smrti roku 347 pr.n.l.). Aristotelés byl mimorádne nadaným studentem a nad svými spolužáky vynikal nesmírnou sectelostí a výjimecným rozumovým nadáním. V roce 347 pr. n. l. prevzal vedení Akadémie Speusippos a Aristotelés spolu s dalším žákem, Xenokratésem, opustili Athény a prestehovali se do Atarnea a poté do Mytiléné na ostrove Lesbos. V roce 343 nebo 342 pr. n. l. prijal pozvání makedonského dvora a stal se vychovatelem syna makedonského krále Filippa, tehdy trináctiletého Alexandra Makedonského. Aristotelova výchova mela na Alexandrovo vyucování a chování významný vliv, nicméne o výchovných zámerech, které Aristotelés používal, se nedochovala žádná svedectví. Vychovatelem byl pouhé tri roky, nebot po Filipove smrti roku 335 pr. n. l. se Alexandros musel venovat politickým záležitostem rízení státu. Po trinácti letech se tedy Aristotelés znovu vrací do Athén, kde zakládá v predmestském gymnáziu u chrámu Apollóna Lykeiského vlastní školu (Lykeion, Lyceum). Protože svým žákum prednášel pri procházkách v alejích parku obklopujícího gymnázium, oznacuje se Aristotelova škola jako peripatetická (z lat. paripateó - procházím se). Soucástí Lycea byla také vynikající vedecká knihovna s rozsáhlými prírodovedeckými sbírkami. Po smrti Alexandra se dostala k moci protimakedonská strana a Aristotelés byl obžalován (stejne jako Sókrates) z bezbožnosti, protože údajne zbožnoval svého príbuzného Hermia z Atarnea. Využil existující právo a opustil Athény pred rozsudkem roku 323 pr. n. l. Nastehoval se do Chalkidy na ostrove Euboia, kde se intenzívne venoval teoretické práci, ale o necelý rok pozdeji, 322 pr. n. l., na stejném míste zemrel. Ve své záveti projevil starost nejen o své blízké, nýbrž i o své otroky. Vedení Lykeia i knihovny odkázal Theofratovi. Vybudoval základy prírodní filosofie, logiky, etiky, psychologie, politiky a dalších oboru. Snažil se objasnit podstatu a promenlivost vecí a jevu, pohyb, zákonitosti logického myšlení (definice, pravidla seduktivního odvozování a dukazy). Zabýval se periodickými jevy na obloze, dejinami zvírat a jejich systematickým trídením, stavbou Vesmíru, organizací a rízením spolecnosti a státu. Aristotelés a logika Aristotelés nechápe logiku jako samostatnou vedu, ale chápe ji jako nástroj veškeré vedy presneji receno, vedeckého poznání (Organon). Logiku nazývá „analytika“. Ve svých dílech nazvaných První analytiky a Druhé analytiky vysvetlil její hlavní ucení - o úsudku a o dukaze. Podle Aristotela je „úkolem logiky zkoumat a stanovit metody, jejichž pomocí muže být urcitá danost prevedena na prvky, které se mohou stát zdrojem jejího vysvetlení. Z toho je zrejmé, že základní kapitolou Aristotelovy logiky je dedukce. Ucení o tomto umení nazývý Aristotelés vedou, ale zde se tento termín nechápe ve smyslu odvetví vedy, která má speciální predmet, ale široce, jako racionální zkoumání, které umožnuje urcit podmínky dukazu, jeho druhy a stupne, a také objasnit poslední soudy, po jejichž dosazení již nelze pokracovat v redukci daného na prvky, které toto dané objasnují. V dílech venovaných logice se lze presvedcit, že
Aristotelovým prvotním zájmem byly tri problémy:
a) otázka metody pravdepodobného vedení; tuto otázku nazývá dialektikou a venuje jí pozornost v díle nazvaném Topiky b) otázka dvou základních metod vysvetlení již nejen pravdepodobného vedení, ale vedení jistého; temito metodami jsou definice a dukaz c) otázka metody, jak nalézt premisy vedení, tzn. Indukce Položil teoretické základy logiky jako vedy, formuloval zákon sporu a zákon vyloucení tretího. Oba zákony dlouho patrily k zákonum výrokové logiky a svuj význam si uchovaly až do dnešní doby. V logice vytvoril Aristotelés teorii definic, sylogismu a vedeckých dukazu. Smyslové poznání považoval za pravdivé, omyly vznikají teprve tehdy, když se clovek odvažuje usuzovat. Všiml si, že jazykový význam slov nelze oddelovat od filozofického obsahu úvah a výkladu. Tvrdil, že filozofie není produktem individuální tvurcí práce, nýbrž výsledkem práce celých pokolení myslitelu. Požadoval, aby názory predchudcu byly podrobeny dusledné kritice, címž chtel získat pevné logické a obsahové základy pro každou vední disciplínu. Pohyb, hmota Na základe své predstavy o pohybu (každý pohyb, proces, vývoj vede k postupnému zdokonalování vecí nebo cloveka) dospel Aristotelés k názoru, že každý pohyb má svuj cíl, tzn. že každá vec speje k urcitému místu. Odtud vyplýval i jeho model sveta. Stejne jako ostatní filozofové považoval i on kružnici za dokonalou krivku, která nemá ani pocátek, ani konec a nemuže se ani zvetšit ani zmenšit. Pohyb po kružnici zjištoval u planet, Mesíce, Slunce a hvezd. Rozdelil svet na podmesícní (promenlivý) a nadmesícní (dokonalý) a zavedl predstavu prirozených a nucených pohybu teles. Prirozené pohyby príslušely všem peti základním prvkum, z nichž se skládal svet. V podmesícním svete se zeme a voda pohybovaly po prímce dolu ke stredu, nejníže byla umístena zeme, vzduch a ohen se pohybovaly po prímce od stredu vzhuru. Tyto závery zrejme plynuly z pozorování dusledku ruzné hustoty ruzných látek. Nadmesícní svet - hvezdy - byl tvoren pátým dokonalým prvkem - éterem, jemuž byl urcen dokonalý kruhový pohyb. Predmety v podmesícním svete mohly konat i jiné pohyby než po prímce, v tom prípade šlo podle Aristotela o pohyby nucené, pri nichž po celou dobu pohybu pusobila na predmet nejaká síla. Z techto názoru je zrejmé, že v Aristotelove dobe se setrvacnost chápala jako výsledek úcinku vnejších sil. V souhlasu s tímto pojetím sveta Aristotelés tvrdil, že zeme (dnes planeta Zeme) ve vesmíru již zaujala své prirozené (nejnižší) místo, že tím dosáhla dokonalosti a skoncila svuj pohyb. Považoval ji za stred sveta (vesmíru) a prisoudil jí tvar dokonalé koule. Planety a hvezdy se v jeho modelu pohybovaly rovnomerne. Jedním z hlavních pojmu Aristotelovy filozofie byl pojem pohybu. Cas byl podle jeho názoru pohybu prirazen a byl chápán jako negativní prvek, protože v case se stárne. V principu nebylo možné rozeznat kratší casový interval než ten, ve kterém se odehrál skok z jednoho místa vývoje (pohybu) do druhého. Nebylo treba, aby prostor existoval samostatne, podle Aristotela stacil pojem místa, umístení a premístení, prostor byl souhrnem všech míst vyplnených hmotou (srovnej dnes s pojmem fyzikálního pole). Aristoteles zavedl pojem maximální rychlosti: teleso melo tuto rychlost v prípade, když v každém následujícím okamžiku postoupilo na další místo. Existovaly i rychlosti menší, pri nichž mohlo teleso v nekterých místech setrvávat i po nekolik casových okamžiku. Podle Aristotelových predstav se nemenila prapuvodní podstata vecí, která byla základem jedinecného a nedelitelného bytí - vecne trvajícího sveta. Zmeny a vývoj, které se pred jeho ocima odehrávaly, byly podle jeho názoru vyvolány pusobením protikladu (zeme - voda - vzduch - ohen). protiklady se navzájem vytlacovaly, byly však soucasne nerozlucné a mohly prekonat a premenit vnitrní vývoj vecí a jevu. Aristotelés (a s ním celá scholastika) vztahoval místo nejakého telesa k hmotnému prostredí, které ho obklopuje. Pritom se rozcházely názory na to, zda toto prostredí se musí telesa prímo dotýkat nebo zda lze pripustit jistou konecnou vzdálenost mezi nimi. Pohyb (vývoj) byl nedílnou soucástí hmotných vecí, Aristotelés chápal pohyb jako spojení pohybu duše a vývojových telesných procesu. Aby se vec mohla pohybovat, bylo nutné, aby se pohybovaly všechny její cásti. Tvrdil dále, že vše (dokonce i náhodné jevy) má své vnejší a vnitrní príciny a že veci na sebe vzájemne bezprostredne pusobí. Pri každé zmene pohybu se proto uplatnovaly ctyri složky: forma, hmota, prícina a úcel. Hmotu Aristotelés považoval za cosi beztvarého, za možnost, která nemuže bez formy samostatne existovat. Veci menily svou formu vlivem vzájemného pusobení a ve svém vývoji postupne smerovaly k dokonalé forme. Oddelování formy a hmoty pripomíná objektivne idealistické názory Platónovy, v nichž se oddeloval svet idejí a svet vecí. S temito predstavami bezprostredne souvisel i Aristoteluv názor, že clovek je bytostí, která ve svém vývoji postupne krok za krokem dozrává k dokonalosti, a proto jeho život není predem urcen osudem. Aristotelés ucil, že veci jsou nekonecne delitelné; pojem nekonecno také užíval, když mluvil o vzdálenostech. Ucil že spojité prostredí (kontinuum) nemuže být složeno z nekonecne malých, dále nedelitelných cástí. Proto napr. body, ze kterých se skládá prímka, nepovažoval za její prvky, ale za jakési hranice v kontinuu. Také místo, ve kterém se nalézá nejaké teleso, není totožné s telesem samým, místo se nepohybuje, je formou, hranicí, oddelující teleso od jiného místa. Aristotelés tvrdil, že svet, který nás obklopuje a v nemž žijeme, není obrazem nejakého hloubeji skrytého sveta, kde vládne chaos, ale že je to sám hmotne objektivní svet. Chaos tvoril podle neho jen jednu ze složek našeho sveta; všechno vecné je obsaženo ve svete, nikoli mimo nej. Filozofii rozdelil na teoretickou (o pozorováni a o rozboru), praktickou (o jednání) apoietickou (o tvorení, pri nemž se uplatnuje necí zámer). Jednotlivé vedy zkoumají cásti prírody a všímají si toho, co je obecné a mnoha vecem spolecné, ve filozofii se snažíme vytvorit si celkový vedecky podložený názor na prírodní deje a jevy. Filozofie byla pro Aristotela cistou teorií, v níž zduraznoval nutnost užívat abstraktní pojmy a pristupoval k rešení otázek objektivne. Požadoval, aby se filozofie úzce prolínala s dialektikou, geometrií, fyzikou, astronomií a s dalšími vedami. Ve svých dílech opustil metodu dialogu a zavedl sloh vedeckých pojednání.
Dílo:
Ve staroveku bylo známo nekolik set Aristotelových spisu, ty nejstarší se nezachovaly. Není možné je rozdelit podle doby vzniku; po oddelení pravých od nepravých se delí do
následujících skupin:
Spisy o logice Kategorie (o zákl. formách výpovedi), Perihermenias (o vete a úsudku), První analytiky, Druhé analytiky (o záveru, soudu, dukazu), Topiky (o dialektice, o vhodném usuzování), O sofistických dukazech, O vyjadrování - pozdeji vše shrnuto pod název Organon (= nástroj k správnému myšlení); Logika = veda ve vlastním slova smyslu, ne o tom, co si myslet, ale jak správne myslet. Tzv. formální veda, Aristotelés ji nazýval "analytika" apod. V logice vyclenil
Aristotelés následující prvky:
- pojem - myslíme v pojmech. Pojem vzniká definicí - ta urcuje, co má dotycný objekt
- kategorie - pojmy, nad nimiž není žádný jim nadrazený pojem. Vypocítává jich 10:
- soud = spojení nejméne dvou pojmu (soud = veta). Subjekt - pojem, o kterém se
- úsudek - vzniká spojením soudu. V úsudcích se odehrává myšlení. Je to odvození
- dukaz - v nej se spojují úsudky. Je to odvození jedné vety z jiných vet
- indukce - je cesta, kdy se vychází od jednotlivin a dochází se k obecnému. V
- teorie básnictví a tragedie. K literární tvorbe je potreba:
Použitá literatura:
CECHÁK, V. a kol., Co víte o staroveké a stredoveké filozofii, 1. vydání vydal Horizont, Praha 1983, ISBN 40-030-83 ASMUS, V.F., Antická filozofie, 1. vydání vydala Svoboda, Praha 1986, ISBN 25-132-86.