Mesiac Mesíc-náš vesmírný soused.
Vnik Mesíce:
V jednom nevýznamném okrsku naší Galaxie, které si rozhodne nemuže delat nárok na módnost, ležel volne pohozený shluk plynu a prachu. Cosi, možná výbuch blízké supernovy, zpusobilo, že se tato lenivá hrouda mezihvezdného materiálu zacala pred peti miliardami let otácet a smrštovat. Z beztvaré mlhoviny se zformoval disk o prumeru deset miliard kilometru. Ve stredu se stále více zhuštoval a zahríval až na teplotu, pri které i dobrá italská pizza pripomíná spíše beztvarý oblácek nevýrazné vune a chuti. Materiál v okrajových cástech mezitím chladl, kondenzoval a nabýval podoby balvanu, z nichž se zacaly tvorit predchudci planet a planetek, kterým ríkáme planetesimály nebo proto planety. Zhruba v této dobe bychom se meli zacít zamýšlet nad puvodem našeho milého souputníka. Spolecná akrece :Nejjednodušší zpusob, jakým by se mohl vznik Mesíce vysvetlit, je spolecná akrece. Znamenalo by to, že se náš satelit poslepoval z pevných cástic, které byly v blízkosti Zeme a obíhaly kolem hmotného stredu rodícího se dvojsystému Zeme-Mesíc. Náš soused tedy mohl vzniknout i z jakéhosi prstence, kterým se v ranných dobách slunecní soustavy naše planeta pyšnila. Tato hypotéza má však nekolik podstatných trhlin: Predevším je to rozdílné složení Zeme a Mesíce. Odtržení :Jestliže jste cetli skvelou knihu A. C. Clarka "Desátý stupen" tak už tento méne pravdepodobný scénár vzniku Mesíce znáte. Jedná se o odštepení od príliš rychle rotující Zeme. Puvodní verze této hypotézy, která pochází z minulého století, dokonce predpokládala, že se Mesíc od Zeme odtrhnul v místech Pacifického oceánu. Tehdy však ješte nikdo nevedel, že oceánské pánve jsou velmi mladé (méne než 70 miliónu let). Navíc zeme nikdy nerotovala tak velkou rychlostí, aby se od ní mohla odstredivou silou odtrhnout její cást. Zachycení:Docela lákává se zdá být myšlenka, že Mesíc po svém stvorení nejprve samostatne obíhal kolem Slunce a teprve potom byl již jako hotové teleso zachycen silnou gravitací naší planety. Kdyby k tomu tak skutecne došlo, znamenalo by to, že Zeme musela tyto námluvy uskutecnit ješte pred hlavním obdobím vzniku kráteru na plochách mesícních kontinentu. Pri zachycení Mesíce, který pouze nevedomky prolétal kolem, by se totiž premenilo mimorádne velké množství energie v teplo a takové divoké rendez-vous by pochopitelne zahladilo všechny dríve existující povrchové útvary. Impaktní domnenka:V roce 1975 se zrodila doposud nejsmelejší teorie o vzniku našeho vesmírného souseda. Prišli s ní Dr. William K. Hartmann a Dr. Donald R. Davis, kterí na základe simulací vývoje systému Zeme - Mesíc došli k záveru, že naše planeta se v období svého formování pravdepodobne srazila s jinou, menší planetesimálou. Tak se zrodila teorie Velkého impaktu. Od té doby vedci získávají stále více dukazu, které tomuto ponekud drastickému zrození našeho souseda nasvedcují, navíc teorie podobných gigantických srážek by mohla vést k rozluštení i jiných hádanek ve slunecní soustave napr. pomalou rotaci Venuše, sklon rotacní osy Urana apod. Dle dnešních modelu a pocítacových simulací se srážka proto-Zeme s impaktorem odehrála asi pred ctyrmi miliardami pet set sedmdesáti miliony lety. Naše planeta mela asi polovinu budoucí hmotnosti, byla zahalená mlécnou atmosférou bohatou na slouceniny kremíku, a po jejím povrchu se rozprostíraly rozsáhlé oceány žhavé lávy. Impaktní domnence nahrává rovnež to, že Zeme má velké železné jádro, ale Mesíc ne. Podle pocítacových simulací se totiž železné jádro impaktoru behem srážky roztavilo a pripojilo se k železnému jádru Zeme. Na tvorbu Mesíce už tedy mnoho železa nezbylo. Teleso, s kterým se proto-Zeme stretla bylo približne dvakrát vetší než Mars (prumer 6 787 km). Srážka byla impozantní: odhaduje se dokonce, že tento stret mohl být registrován na vzdálenost až 200 svetelných let! Projektil s rychlostí pres ctyricet tisíc kilometru za hodinu se k Zemi prirítil z boku a porádne se o ní otrel. Z pevného gravitacního objetí se však už nedostal; oblétl Zemi o sto osmdesát stupnu, presne na druhé strane se s ní setkal podruhé a definitivne se zaboril do její kury. Pohybová energie sebevražedného telesa se promenila v gigantickou explozi - atmosféra zmizela, povrch planety se ohrál na teplotu deset tisíc stupnu Celsia. Tato nepredstavitelná kolize vytvorila na obežné dráze proto-Zeme disk z roztavených a plynových zbytku vyhozeného materiálu. Ten se zformoval do zvláštne rotujícího oblaku, ze kterého se behem relativne krátké doby
(desítky tisíc let) vytvoril náš Mesíc. Zatmení Mesíce:
Základním predpokladem pro jeho vznik je, aby se Slunce, Zeme i Mesíc nacházely na jedné spojnici. Tehdy se Mesíc vnorí do kuželovitého stínu Zeme a my pozemštané pozorujeme, jak se náš soused ztrácí z oblohy. Na prvý pohled by melo k zatmením Mesíce docházet pri každém úplnku, ale ve skutecnosti je situace trochu složitejší. Obežná rovina našeho souputníka je totiž vuci obežné rovine naší planety kolem Slunce sklonena asi o úhel 5,2° a pomalu se stácí (o 19° rocne), a proto se musí Mesíc dostat do bodu (ríkáme mu uzel), ve kterém se obe dráhy protínají. Dostane-li se Mesíc pouze do polostínu (polostínové zatmení), nevšimneme si prakticky niceho. Abychom spatrili stopy prvního našedivelého ztemnení levého okraje, musíme si pockat, až se jeho mesícní kotouc vnorí alespon do 1/2 svého prumeru. Po té, co se Mesíc zcela vnorí do plného stínu (úplné zatmení), uvidíme ve vetšine prípadu cihlove až krvave zabarvený kotouc zlovestne zdobící nocní oblohu. Zatmení Mesíce se stejne jako zatmení Slunce opakují v periode 18 roku a 10 dní (saros). Mesíc zemským stínem postupuje vždy ponekud severneji. V zacátku cyklu tedy v jižní cásti stínu nastává nejprve rada cástecných zatmení, následuje rada úplných zatmení a na konci cyklu nastávají opet zatmení cástecná. Úplný stín Zeme vytvárí sbíhavý kužel, jehož vrchol se nachází prumerne ve vzdálenosti asi 1 383 000 km. Ve strední vzdálenosti Mesíce od Zeme má tedy zemský stín prumer 9 200 km, což je zhruba trikrát více, než prumer Mesíce. Pusobením naší atmosféry je ale tento geometrický stín ponekud pozmenen. Zemský stín je navíc zploštelý a to nejen zploštením Zeme, ale i ruznou výškou troposféry v
polárních a rovníkových oblastech. Lidé na Mesíci:
Byl to velmi težký úkol zkonstruovat raketový nosic a kosmickou lod, které by kosmonauty dopravily bezpecne na Mesíc i zpet na Zemi. Obrovská raketa Saturn 5 byla velký úspechem. Nesla kosmickou lod skládající se ze trí cástí: velitelské sekce se tremi kosmonauty na palube, pomocné sekce s hlavním motorem vcetne paliva i dalších zásob a lunárního modulu, jehož úkolem bylo dopravit dva kosmonauty na mesícní povrch a zase zpet k lodi. V letech 1969 - 1972 odstartovalo k Mesíci 6 výprav. Pri první návšteve strávili kosmonauti na povrchu jen dve a pul hodiny. Odebrali vzorky mesícní horniny a pripravili experimenty. Každá další výprava strávila na mesícním povrchu delší dobu a celkove bylo odvezeno témer 380 kg mesícní horniny. Pro kosmonauty nebylo vubec lehké se pohybovat po Mesíci, protože na sobe meli neohebné skafandry. Zjistili, že je snadnejší pohyb prískoky než chuzí, a že k odberu vzorku je nutno použít klešte a naberacky, protože jim skafandry neumožnovaly hlubší predklon. Tíhu obleku však príliš nepocitovali, jelikož Mesíc má malou gravitaci - vše je šestkrát lehcí než na Zemi. Na Mesíci není vzduch ani voda, a tak stopy kosmonautu zustanou patrné tisíce let. Budoucí pruzkumníci se také budou moci setkat se zbytky starých kosmických sond.