Právem se lze domnívat, že kmín je nejstarším kořením vůbec, neboť byl nalezen v kolových stavbách z doby neolitické ve 3. tisíciletí př. naším letopočtem.Ve středověku se kmín považoval, díky své aromatické vůni, za rostlinu nepříjemnou duchům, a tím chránil lidi i zvířata před kouzly a čarami. V Krušných horách bývalo zvykem stavět hrnec vařeného kmínu pod kolébku dítěti bylo-li neklidné, tehdy když bylo trápeno démony.
Kmín působí na dobré zažívání, proti křečím zažívacího ústrojí a brání tvorbě plynů v zažívacích orgánech. Koření se jím bylinkové a bramborové polévky, saláty, používá se do bylinkových omáček, pomazánek z tvarohu, pod dušená masa. Je to nenahraditelné koření do žitného chleba, pečiva, k pečením, do kořenných směsí, do omáček, polévek, pomazánek, při vaření brambor, ke konzervaci, při výrobě likérů atd. Kmín lze používat jak celý, tak i mletý. Lidově se kmín nazývá raška.
Kmín se dělí na tři druhy:
kmín luční
kmín římský
kmín vodní
Kmín luční - Kmín luční je rostlina dvouletá nebo vytrvalá. Její kulový kořen vniká do značné hloubky, lodyha je dutá, dorůstající do délky 1m. Za dobrých podmínek se kmín bohatě větví. Kvete v měsících dubnu a květnu. Plodem jsou dvojnažky, které se při zrání poltí na dvě podlouhlé nažky, vonící silicí kmínovou. Pěstuje se na poli. Vyžaduje půdy hluboké, hlinité, živinami bohatě zásobené. Nejvíce kmínu se pěstuje v Holandsku, Bulharsku, Rumunsku a u nás. Vyzrálí kmín má příjemnou, aromatickou, štiplavě kořeněnou huť a svéráznou vůni. Sklízí se v červnu nebo v červenci, když jsou nažky dozrálé, zbarvené do hněda. Kmín se na poli požne a ve snopcích se suší a pak se vymlátí.
Využití: jako koření do polévek, omáček, na brambory a různá masa, ke konzervování, při výrobě likérů a v lidovém lékařství.
Kmín římský – neboli křížový. Byl nalezen liž v mumiových hrobech sterých Egypťanů. Je o němž též zmínka v bibli, kde se prorok Jesaja zmiňuje o jeho vysévání na poli. Podobně jako kmín luční se pěstuje v Holandsku, Bulharsku, Španělsku, Sicílii, Maltě, Rumunsku a u nás. Kmín římský je v celku podobný kmínu lučnímu, je však mohutnějšího vzrůstu, ale pěstováním se od sebe neliší. kmín římský má svéráznou, aromatickou, méně příjemnou vůni.
Využití: Mletý římský kmín se používá do směsí, zejména do kari a chilli koření. Dále pak ke kořenění salámů, sýrů a masových konzerv. V likérnictví se silice toho to kmínu používá k výrobě žaludečních bylinných likérů. Jako koření je oblíbený v Indii.
Kmín vodní – roste v bažinách celé Evropy. Jeho vůně je silná, příjemná, chuť hořká a palčivá. Obsahuje silici, tuk a pryskyřici. Ve většině Evropských kuchyních není moc oblíbený, tak se mi o něm moc informací nepovedlo sehnat.
Závěrem pro zajímavost uvedu chemické složení kmínu v procentech: vlhkost - 13 %, dusíkaté látky – 20%, silice – 2% (karvon, limonen), tuk – 16,5%, škrob – 4,5%, vláknina – 20%, cukr – 3%, jiné extraktní látky.