podobné referáty

ico refreklama

Masaryk Tomáš Garrique - CZ


Hodnotenie:
Zobrazení: 1905


Tomáš Masaryk se narodil 7. března 1850 rodičům Josefu Maszarikovi, Slováku z Kopčan, který pracoval na panských dvorech jako dozor nad čeledí a Terezii, Němce z Hustopečí na Hané, povoláním kuchařce. Tomáš již od raného školního věku četl knihy a učil se německy. Ve škole byl premiantem. A premiantství mu vydrželo i na dvouleté reálné škole v Hustopečích, kam šel po apelacích děkana, jenž ho viděl přednášet při své kontrole na škole v Čejkovicích. Tomáš se měl stát učitelem nebo farářem, což tehdy bylo výsadou jen bohatších selských synků. Když ukončil tuto dvouletku, vrátil se do Hodonína, kde měl praktikovat ve škole. Tehdy se na školu pro učitele přijímali žáci od čtrnácti let, ale Tomášovi ještě čtrnáct nebylo. A protože začal podle mínění svého otce propadat marným zábavám jako je divadlo, měl se stát něčím jiným. Rodiče jej poslali do Vídně, ať se vyučí zámečníkem. Utekl odtamtud. Pak ho tedy rodiče dali do učení ke kováři. Ale nestal se ani kovářem. Nakonec se totiž dostal na studia do německého gymnázia v Brně. Vynikající prospěch mu umožnil získat stipendium a mimoto sehnal výhodné místo vychovatele v rodině policejního ředitele Antona Le Monniera. Masaryk byl v této době natolik finančně zajištěn, že mohl vydržovat na studiích i bratra Ludvíka (od roku 1868). Došlo ale k několika konfliktům s vedením gymnázia a tak byl z ústavu vyloučen. Naštěstí jeho příznivec a zaměstnavatel Le Monnier byl přeložen do Vídně a Masaryk odjel s ním. Úryvky z knihy Úsměvy T.G.Masaryka (Karel Čapek, Ivan Herben, Vladimír Thiele; nakl. Riopress, 1999): Už jako chlapec nesnesl Masaryk křivdy a bezpráví. A heslo o vítězství pravdy, které provázelo pozdější celý jeho život, bylo už tehdy hluboce vryto do duše gymnazistovy. Do Brna na gymnázium přišel z Čech nový klasický filolog profesor Förster a zavedl novotu; začal se žáky řečtinu vyslovovat po německy: místo peithein, Zeus a jiných slov, říkal painthain, Cois atd. Masaryk se dostal s profesorem hned do křížku. Když Förster od svého názoru neustoupil, začal Masaryk vyslovovat latinu po čsku. Ovšem k ohromné švandě spolužáků. Říkal Haňibal, eňim, puňica, peďitum atd. Masarykův způsob vyslovování latiny našel hned ve spolužácích následovatele a Masaryk byl obviněn z rebelantství. Protože byl však primus, leccos se mu promíjelo, a bylo by se již prominulo i toto, kdyby nebyl nastal konflikt nový. Profesor Hančík si v jedné hodině na Masaryka vyjel: "Proč se smějete Masaryku?" "Nesměju se, pane profesore." "Mlčte, vy jste se smál!" Masaryk povstal a vyložil panu profesorovi, že je nedůstojné dospělého muže a pedagoga, aby tvrdil, co není pravda, a aby žáka obviňoval ze lži, když k tomu nemá práva. Masaryk povstal a vyložil panu profesorovi, že je nedůstojné dospělého muže a pedagoga, aby tvrdil, co není pravda, a aby žáka obviňoval ze lži, když k tomu nemá práva. "Nesmál jsem se, zašimralo mne slunce v očích a já jen jsem pohnul obličejem. Váš úsudek, pane profesore, se v logice jmenuje klamný závěr!" Byla to ovšem neslýchaná drzost a měla pro Masaryka dohru v ředitelně. Profesor Hanačík na to nemohl zapomenout, třebas to byl člověk hodný a dobrý. Ještě roku 1882, když se stal Masaryk mimořádným profesorem na pražské univerzitě, Hanačík nad tím ustrnul: "Můj ty pane, kdo byl řekl, že z toho lumpa něco bude!" Brzy po této aféře měl Masaryk na gymnáziu novou. Objevil se totiž před školou s doutníkem v ústech. Procházel se v parku před okny gymnázia a báňal, že mu v dýmu bylo sotva vidět hlavu. Schválně, aby to školská vrchnost nemohla přehlédnout. Masaryk byl povolán do ředitelny, kde ředitel Hochegger začal hned výslech: "Masaryku, vy jste kouřil před gymnáziem. A nejen kouřil…" "Nekouřil jsem," odpověděl klidně pachatel. "A nejen kouřil! Demonstrativně jste kouřil, aby vás profesoři viděli a žactvo, aby bylo pohoršeno." "Nekouřil jsem." "Nebudete přece zapírat. Tři profesoři vás viděli a já sám jsem vás viděl." "Nekouřil jsem. Je přece zakázáno kouřit doutníky z tabáku. A já jsem kouřil tohle to," a Masaryk ukázal řediteli exemplář Kräuterzigarre, jakýchsi bylinných doutníků, které tehdy doporučovaly v novinách a lékárnách jako zdravotní prostředky prospěšné plícím a jiným orgánům. Odzbrojenému řediteli pak hned Masaryk vyvodil před očima, jak snadný je logický Trugschluss. Připomněl mu aféru s Hanačíkem: když člověka zašimrá slunce, učiní reflexivní pohyb tváří, ale nesměje se - když kouří bylinné doutníky, není to ještě kouření tabáku a přestupek proti kázeňskému řádu. Dne 15. 3. 1878 se s Charlottou Masaryk v Americe oženil a přijal ke svému jménu její příjmení Garrigue. I s manželkou se vrátil do Vídně a v září 1878 podal habilitační práci, zabývající se problémem sebevraždy. Její knižní vydání (1881) vyvolalo značný ohlas. V květnu 1879 se narodila první dcera Alice, o rok později syn Herbert a roku 1886 syn Jan. Místo na pražské univerzitě přijal hlavně kvůli finančnímu zajištění rodiny. Do Prahy přišel s rodinou roku 1882, když došlo k rozdělení univerzity na českou a německou část. Jeho osobnost se naprosto vymykala a odlišovala názory i vztahem ke studentům, udivoval konzervativní prostředí svými přednáškami k různým, dosud tabuizovaným tématům (vztahy mezi mužem a ženou, sociální problémy, prostituce atd.). Nejinak tomu bylo i v případě jeho manželky, plně emancipované Američanky. Přes tuto rozdílnost a některé rozpory byl však od počátku českou společností přijímán a respektován. Roku 1883 začal redigovat vědecký časopis "Athenaeum", na jehož stránkách publikoval s vlastním výkladem Gebauerovu stať navrhující nové a precizní ověření pravosti "Rukopisů zelenohorského a královédvorského". Tak vyvstal nejprve střet, který postupně přerostl v celonárodní aféru, kde proti vědecké pravdě stál vlastenecký cit a národní politika. Rozhodnými argumenty a posudky sice Masaryk prokázal, že jde o padělky, ale za cenu ztráty důvěry v české společnosti. Během rukopisných bojů se vytvořila skupinka názorově spřízněných osob (J. Gebauer, J. Goll, O. Hostinský, August Seydler), k níž se připojila i řada mladších stoupenců Masaryka, představovaná především Janem Herbenem. Tato událost přesměrovala Masarykův zájem do politického života. Jeho spolupracovníky v té době byli Kaizl a Kramář. Nový politický směr, který představovali, nazval sám Masaryk "realismem". Do říšské rady vstoupil s mandátem za mladočechy roku 1891. Odešel však po dvouletém působení (rodinné důvody a údajně nutnost další přípravy na politickou činnost); vrátil se roku 1907, kdy si poslanecký mandát podržel do roku 1914. Devadesátá léta byla v jeho životě zvláště činorodá a přínosná. Vydal řadu spisů - "Česká otázka" (1895), "Naše nynějši krize" (1895), "Jan Hus" a "Karel Havlíček" (1895, 1896), "Moderní člověk a náboženství" (1896), "Otázka sociální" (1896). Roku 1897 byl jmenován profesorem Karlovy univerzity. Zapojil se též do tzv. Polanské aféry - Hilsneriády (1899, po odsouzení L. Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky), kde prosadil revizi procesu, ale současně se stal terčem protižidovské kampaně v tisku i na univerzitní půdě. V době vypuknutí 1. světové války měl už Masaryk za sebou úctyhodnou dráhu vědeckou, pedagogickou a kulturně politickou, ale na české politické scéně moc neznamenal - od roku 1907 byl pouze jediným říšským poslancem nepatrné České strany pokrokové (realistické), založené roku 1900. Byl sice kritikem poměrů v Rakousku-Uhersku, ale o státní samostatnost českých zemí neusiloval. Po vypuknutí války odjel Masaryk v prosinci 1914 do exilu, aby proti Rakousku bojoval v zahraniční akci. Před koncem roku 1914 odjel Masaryk do Itálie a po varování přátel se již do vlasti nevrátil. Působil ve Švýcarsku (1915) a později se během roku přesunul do Francie, kam přijel i E. Beneš. Po celou dobu války nesl na sobě největší tíhu a odpovědnost za budoucnost celého českého a slovenského národa při jednání v Anglii (1916), Rusku (1917 - duben 1918) a poté v Americe, až po podpis Pittsburské dohody a Washingtonské deklarace. A zatímco evropští spojenci s rozbitím Rakouska-Uherska dlouho váhali, podařilo se Masarykovi pro vznik nového státu získat podporu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Po válečných létech usilovné organizační, agitační a diplomatické činnosti, v níž mu byli nejbližšími spolupracovníky M. R. Štefánik a E. Beneš, se 14. října 1918 stal předsedou prozatímní československé vlády, o 4 dny později ve Washingtonské deklaraci vyhlásil samostatnost československého národa a 14. listopadu jej v jeho nepřítomnosti zvolilo Revoluční Národní shromáždění prezidentem republiky. Na Masarykův pobyt v USA se váže jedna příhoda zaznamenaná v již dříve zmiňované knize Úsměvy T.G.M: Do Washingtonu přijeli za profesorem Masarykem poslové sibiřských legií. Byli chudě oblečeni do poddůstojnických uniforem a prádlo měli také komisní. Obědvali první den s Masarykem u něho v hotelu. Na Františka Danielovského přišlo kýchání a pan profesor si všiml, že má hrubé a barevné vojenské kapesníky. Pan profesor vstal od stolu, šel do své ložnice a když se vrátil, položil před Danielovského šest bílých kapesníků. Šeptl při tom: "Ale užívat jich!" Dne 21. prosince 1918 se Masaryk vrátil triumfálně do Prahy a příští den pronesl na Hradě své první poselství k Národnímu shromáždění. Zahájil je slavným citátem z Kšaftu Komenského, že "vláda věci Tvých k Tobě zase se obrátí, ó lide český", a právě v tom byl jeden ze zdrojů budoucích potíží nového státu. Kdekdo jej pokládal za obnovu starého českého státu, ve skutečnosti však vznikal stát zcela nový, zahrnující také Slovensko a Podkarpatskou Rus, a lid český v něm mluvil nejen česky, ale i slovensky, rusínsky, polsky, maďarsky, a hlavně německy. Ztotožnění státu a národa bylo až příliš poplatné ideologii 19. století, a k ideji státního československého národa se navíc nehlásili ani všichni Slováci. Také Masarykův názor, že ve světové válce šlo o boj demokracie s teokracií a že v ní "zvítězili idealisté, zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím", byl spíše přáním než skutečností stejně jako názor, že s demokracií zvítězila také humanita a že svobodné státy budou tvořit "přátelský všecelek", že končí éra "absolutistického ovládání Evropy jednou velmocí nebo spolčením velmocí". Své názory na poválečné uspořádání Evropy vyložil v díle "Nová Evropa" (1920), v níž vůdčí myšlenkou bylo "Ježíš - ne César". V poválečném období také dokončuje knihu pamětí "Světová revoluce", vznikají Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem. Podmínky pro vznik ČSR byly mimořádně příznivé - Německo poraženo, Rusko rozvráceno revolucí, Rakousko rozbito - ale vše bylo mnohem složitější. Po tvrdých protiněmeckých slovech ve svém prvním poselství už v knize "Světová revoluce" (1925) Masaryk uznal, že "je v Evropě 11 států, které jsou menší než naše německá minorita", a napsal: "hlásím se docela vědomě k národnostní politice Přemyslovců, kteří Němce národně chránili". Zabýval se úvahami o švýcarském uspořádání státu, ale k tomu nebyla společnost zralá a státu se nikdy nedostalo potřebných padesáti let klidu a míru, které Masaryk při příležitosti 10. výročí vzniku republiky požadoval pro její zdárný rozvoj. ČSR měla také problémy hospodářské, sociální, správní a obecně politické a Masaryk nebyl jen mužem vznešených idejí, ale i politikem rázných činů. V roce 1920 například jmenováním úřednické vlády J. Černého nekompromisně přispěl k potlačení komunistického pokusu o získání moci. I když nebyl členem žádné politické strany - jeho předválečná strana se sloučila s Kramářovou národní demokracií - účinně do politického dění zasahoval a byl představitelem "hradní politiky". kterou podporovali zejména sociální demokraté, národní socialisté, někteří vůdčí činitelé dalších stran (A. Švehla, J. Šrámek), přední žurnalisté a umělci a samozřejmě Sokol a převážná část legionářů. "Hrad" měl také odpůrce, a to především v nacionálně zaměřených stranách (A. Hlinka, K. Kramář, později K. Henlein), v lidech, kteří politicky či osobně ztroskotali (J. Stříbrný, R. Gajda), a samozřejmě v KSČ, která razila heslo "Ne Masaryk, ale Lenin!". Přesto byl osobně všemi respektován a představoval mimořádnou autoritu. Po prvním dvouletém funkčním období byl zvolen prezidentem znovu v letech 1920, 1927 a 1934 a u příležitosti jeho 80. narozenin byl přijat zákon: "T. G. Masaryk se zasloužil o stát". "Za své politické osamostatnění děkujeme v hlavní míře...Západu", napsal a byl také právem přesvědčen, že k Západu nový stát svými dějinami patří. Podporoval proto zejména v zahraniční a obranné politice Benešovu orientaci na Francii a již ve svém prvním poselství prohlásil, že "naše republika zůstane spojencům vždy věrna". Avšak po světové válce nevznikl v Evropě "přátelský všecelek". Významné státy ovládly diktatury komunistická, fašistická a nacistická, které se měly stát světu i republice osudnými, neboť spojenci z mnoha důvodů neopětovali její věrnost. Po nástupu Hitlera k moci Masaryk ještě v roce 1934 přijal prezidentskou kandidaturu - komunisté tehdy kandidovali K.Gottwalda - ale již v příštím roce v prosinci na svůj úřad abdikoval. Tomáš Garrigue Masaryk zemřel 14. září 1937 v Lánech. Dva roky poté, co odstoupil z úřadu prezidenta. Masarykovou zásadou bylo, že "demokracie je protivou aristokratismu", a byl proto přesvědčeným stoupencem republikánského zřízení. Po tisíciletí monarchismu bylo štěstím pro novou republiku, že jejím prezidentem se stal právě on. Rozsáhlé vzdělání filozofické, historické a sociologické, znalost cizích zemí a jazyků, významná činnost vědecká a pedagogická, dlouholetá politická zkušenost stranická i poslanecká, odpor proti tomu, že "veliká většina lidí politicky činných se nedovede povznést nad sebe, nedovede se vyprostit z kleští nekritického egocentrismu", vysoká osobní morálka, střídmý život a v neposlední řadě také důstojné, ba vznešené vzezření a vystupování - tím vším založil v české politické tradici příklad státníka, který pro jeho nástupce byl a dlouho ještě zůstane nedostižným vzorem. Příhoda na úplný závěr: O panu prezidentovi je známo, že všechno četl a věděl. Když byl roku 1923 ve Francii a besedoval tam s literární omladinou, ukázalo se, že zná nejmodernější francouzské autory líp než francouzští literáti sami. Zkrátka nikdo si na něho nepřišel. Tak se blamoval německý spisovatel Hermann Wendel, který jel do Lán a připravoval se na to tak, že si honem koupil nejnovější knihu kteréhosi německého filosofa a chtěl o ní prezidentovi referovat. Byl to pořádný německý tlustopis a pan Wendel se neprokousal dál než přes první kapitolu. Přesto brzy začal s prezidentem o té knize řeč, jako by ji celou dobře znal, a široce vykládal její filosofické zásady. "Pane Wendele," bodl Masaryk prstem do vzduchu, "četl jste tu knihu celou?" "Jak to?" "On totiž autor vysvětluje svůj filosofický systém až ve čtvrté kapitole a co vy mi tu pořád vykládáte, je kapitola první." Prameny: Text čerpán převážně z www.hrad.cz a z knihy Chudý chlapec, který se proslavil - Jan Herben, nakl. Česká expedice a DOLMEN, 1990.

Zdroj: www.ireferaty.wz.cz



ako to funguje?