podobné referáty

ico refreklama

Anglická a britská svetová ríša-CZ


Hodnotenie:
Zobrazení: 907


Dobrá souhra anglických kolonii s mateřskou zemí spočívala na zajištění, že společné zájmy a vzájemné porozumění udržují říši lépe než armáda. Anglická vláda přiznala kolonistům a priori široké právo spolurozhodování; mohli zpočátku obchodovat s kým chtěli a s čím chtěli.
Angličtí kolonisté se drželi mravně přísného a současně bojovného kalvinismu. Angličtí přívrženci tohoto vyznání, puritáni, měli doma stálé konflikty se svými krajany. R. 1620 uprchli do Severní Ameriky a založili tam první anglickou kolonii. Typickým znakem těchto anglických kolonistů bylo to, že zakládali zemědělské osady, v nichž vládla svoboda vyznání.
V 17. a 18. stol. navázali Angličané v mnohých zámořských zemích na dědictví katolických mocností. Přispěla k tomu hlavně hegemonie anglické flotily. Oddělení amerických kolonií od Anglie způsobil navigační zákon (1651, doplněný r. 1660-1673), který dovoloval dovoz zámořského zboží do Anglie pouze britským lodím. Tak mimo jiné zakazoval výnosný meziobchod i vlastním osadníkům. Když koruna vypsala pro osadníky ještě vysoké daně bez toho, že by jim povolila zastoupení v parlamentu, konflikt se vyhrotil. Na protest proti zdanění vysypali kolonisté r. 1773 náklad čaje do vod bostonského přístavu. Velká Británie však nezměnila svůj postoj. Na to americký Kongres vyhlásil 4. července 1776 nezávislost Spojených států amerických.
Anglie sice přišla o severoamerické kolonie (s výjimkou Kanady), nikoli však o své impérium. Soustředila se v té době především na Indii, jejíž některé oblasti obsadila už po vítězství nad Portugalci v 17. stol. Do konce 18. stol. byla po bojích proti indickému Velkému Mughalovi a Francouzům jediným vládcem nad Indii. Austrálie a Nový Zéland se dostaly v tomto období též pod britskou nadvládu. Britské impérium - navzdory ztrátě Ameriky - se tak koncem 18. stol. stalo nejvýznamnější koloniální říši.



Anglie 10.3.1629
Boj monarchy proti parlamentu

Spory o ústavní, náboženskou a finanční politiku mezi králem Karlem I. a parlamentem, kterému musel rok předtím Karel I. učinit ústupky, přetrvávaly. Skončily tím, že král rozpustil parlament a vládl do r. 1640 bez jeho podpory. Spory začaly r. 1628, kdy parlament využil svého práva na schvalování daní, aby omezil moc monarchy. Enormní náklady, které pohltila válka, vedená Angličany ve Francii ve prospěch hugenotů v La Rochelle (- 1629), donutily Karla I. , aby souhlasil s těmito body Petition of right:
* zákaz vybírání daně bez souhlasu parlamentu
* nedotknutelnost osobní svobody občanů
* zákaz zatýkání bez uvedení dostatečného důvodu (Habeas Corpus)
* zodpovědnost vlády před parlamentem.
Králův souhlas s požadavky parlamentu uklidnil spory. V lednu 1629 parlament však na krále opět zaútočil, protože dal svévolně anglickým duchovním důchody. Karel I. , jenž nebyl ochoten splnit požadavky, parlament zrušil a jedenáct roků vládl pomocí příkazů (- 10.1.1642). Boj krále Karla I. s parlamentem skončil porážkou panovníka, nakonec musel obětovat dva své poradce a když se neúspěšně pokusil zatknout své protivníky, nezbývalo mu než utéct z Londýna do Oxfordu (- 1642).

Území: Anglie


Velká Británie a Severní Irsko


Popis obrázku:
Mapka - Velká Británie a Severní Irsko


GB
Spojené království Velké Británie a Severního Irska
244 100 km
58,1 mil. obyvatel
OSN, CW, EU, RE, NATO, OCD, OECD, OBSE, ZEU


V čele Spojeného království Velké Británie a Severního Irska stojí jako hlava státu od 6. února 1952 královna Alžběta II.
Předsedou vlády je John Major, který v r. 1991 vystřídal v čele konzervativní vlády Margaret Thatcherovou. Dlouholeté předsedkyni Margaretě Thatcherové se přes veliké úsilí nepodařilo vyřešit politické a hospodářské problémy země.
Bývalé světové impérium, které v 19. století náleželo mezi přední průmyslové země, zápasí delší dobu s krizí, jejímž charakteristickým znakem je rostoucí nezaměstnanost, devalvace měny a občanská válka v Severním Irsku.
Po 2. světové válce, ve které Velká Británie a členské státy Britského společenství utrpěly velké ztráty, se britské impérium rozpadlo. Od r. 1945 se velkomocenské postavení Velké Británie postupně oslabovalo. Ztráta do té doby jistého obchodu, stále rostoucí závislost na dovážených surovinách a sílící hnutí za nezávislost v bývalých britských koloniích donutily britské vládnoucí kruhy v poválečném období změnit způsob myšlení. Bývalá koloniální sláva ustoupila do pozadí před zájmy vnitrostátní politiky. Zastaralou ideu Britského společenství nebylo možné sladit s evropskými integračními tendencemi. Zásluhou studené války byla země úzce spjata s USA. Od r. 1801 je Spojené království Velké Británie svázáno s Irskem. Přes politickou jednotu se do dnešní doby nepodařilo překonat prastarý konflikt mezi římskokatolickými potomky původních keltských obyvatel Irska a protestantskými skotskými usedlíky v severovýchodní části tohoto ostrova. V r. 1920 musel Londýn pod tlakem národního hnutí v Irsku souhlasit s vytvořením svobodného irského státu. Severní Irsko zůstalo podle přání protestantské většiny ve spojení s královstvím, což ale Irská republika neuznávala. Napětí v této záležitosti přetrvává. V červnu 1966 vypukly krvavé nepokoje mezi přívrženci katolického hnutí za občanská práva a extrémními protestantskými skupinami. Od té doby v Irsku probíhá občanská válka.

Rané osídlení ostrovní říše
Kolem r. 300 př. Kr. se na Britských ostrovech usadili Keltové, kteří vytvořili několik kmenových království. Od poloviny 1. století po Kr. až do začátku 5. století si činili nárok na Británii Římané.
Na ostrov přišly potom z pevniny germánské kmeny Anglů, Sasů a Jutů. Po krvavých bojích s domácím keltským obyvatelstvem založily v centrálních a východních oblastech Anglie sedm království: Kent, Sussex, Essex, Wessex, East Anglia, Mercia a Northumbria. V rámci svého sjednocovacího úsilí získal vládu nad anglosaskými zeměmi Alfréd Veliký, král Wessexu (871 - 899). Alfréd a jeho nástupci úspěšně odolávali útokům Dánů až do r. 1016, kdy se dánskému králi Knutovi Velikému nakonec podařilo Anglii obsadit. Jeho nástupci, kteří usilovali o národní království, se však vzdali myšlenky začlenit Anglii do skandinávské říše.
V r. 1066 přistál na jižním pobřeží Anglie normandský princ Vilém Dobyvatel a po vítězství nad anglosaským Haroldem II. u Hastingu převzal moc. V r. 1086 dal Vilém sestavit Doomesday Book, soupis pozemkového majetku, který umožňoval přesný výběr daní. Po Vilémově smrti nastoupil na anglický trůn jeho syn Jindřich I. V r. 1154- 1399 si upevnil vládnoucí postaveni rod Anjouovců-Plantagenetovců. Jindřich II. Plantagenet (1154 až 1189) vládl i nad západní a jihozápadní Francií a byl nejmocnějším vazalem francouzského krále. V r. 1171 dobyl Irsko a rozšířil svou lenní pravomoc i na Skotsko a Wales. Po jeho smrti za vlády Richarda I. Lví srdce (1189-1199) a Jana Bezzemka (1199 až 1216) začaly rozpory mezi králem a šlechtou a vyostřily se vztahy k Francii, což vyústilo do vypuknutí stoleté války. V r. 1215 si šlechta vynutila vydání listiny Magna charta liberatum, omezující královu moc ve prospěch šlechty a měšťanů.

Stoletá válka
Král Eduard III. uplatňoval svůj dědický nárok na francouzský trůn. Mezi Anglií a Francií vypukla v r. 1339 válka.
V parlamentu se představitelé měst a šlechty spojili do Dolní sněmovny (House of Commons), která se oddělila od Horní sněmovny (House of Lords). V r. 1455 vypukly boje o následnictví trůnu mezi rodem Yorků a Lancasterů. Spory ukončil až Jindřich VII. (1485 až 1509) z rodu Tudorovců tím, že porazil Richarda III.

Vláda rodu Tudorovců
Za vlády Jindřicha VIII. (1491-1547) došlo k rozkolu s Římem, v r. 1534 král vytvořil nezávislou státní církev a sám se stal jejím nejvyšším představitelem. Po Jindřichově smrti nastoupil na trůn devítiletý syn Eduard VI. Vládl však vévoda ze Sommersetu a od r. 1549 vévoda z Northumberlandu. V tomtéž roce byl zaveden věroučný základ anglikánské církve Common Prayer Book.
Po Eduardovi se stala královnou jeho sestra Marie Tudorovna. Marně se pokoušela o návrat svého království ke katolicismu. Po její smrti v roce 1558 se Francie neúspěšně pokusila dosadit na anglický trůn dceru skotského krále a po uzavření manželství francouzskou královnu Marii Stuartovnu. Královnou Anglie se stala Alžběta I. , dcera Jindřicha VIII. a Anny Boleynové.
Alžběta I. v r. 1599 restaurovala státní církev, kterou založil její otec. Období její vlády (do r. 1603), tzv. alžbětinské období, bylo epochou kulturního rozkvětu. Rozvíjel se i obchod a mořeplavba. V r. 1584 byla založena Virginie jako první britská kolonie v Severní Americe, v r. 1600 vznikla Východoindická společnost.

Občanská válka za vlády Stuartovců
V r. 1603 nastoupil na trůn Jakub VI. Skotský, syn Marie Stuartovny, jako Jakub I. Vyznával "Bohem daná práva královské moci" a od r. 1625 vládl jako absolutistický panovník, čímž se dostal do konfliktu s parlamentem. Jeho syn Karel I. (1625-1649) pokračoval v tomto způsobu vlády a rok po svém nástupu na trůn rozpustil parlament. Rozpory mezi parlamentem a králem přerostly do občanské války. Parlamentní strana získala v osobě Olivera Cromwella nadaného vojevůdce a populárního politika. Se svou parlamentní armádou zvítězil v r. 1644 až 1645 nad přívrženci krále a Karel I. musel odejít do Skotska. O rok později ho však Skoti vydali parlamentu a v r. 1649 ho za velezradu popravili. V Anglii byla vyhlášena republika, do jejího čela se postavil Oliver Cromwell se státní radou, čítající 41 členů. V r. 1653 Crommwell rozpustil parlament a jmenoval se lordem protektorem Anglie, Skotska a Irska. Po jeho smrti v r. 1658 byl v této funkci jeho syn ještě další rok, ale potom parlament povolal Stuartovce zpět. V r. 1660 nastoupil na trůn syn Karla I. Karel II. Po něm v r. 1685 jeho bratr Jakub II. Parlament se však zanedlouho postavil proti jeho absolutistickým tendencím a povolal na pomoc jeho synovce a zetě Viléma Oranžského. V r. 1688 přistál Vilém v Anglii a Jakub utekl do Francie. Vilém Oranžský přijal jako Vilém III. anglickou korunu, v dokumentu Bill of Rights uznal účast parlamentu na moci a Anglie s Nizozemskem vytvořily personální unii.

Přeměna Anglie ve světovou velmoc
V pol. 17. stol. se v politickém životě Anglie vytvořily dvě výrazně odlišné strany - strana toryů, která byla zásadním odpůrcem republiky, a strana whigů, kteří se snažili omezit královskou moc. Po smrti bezdětné královny Anny (1702-1714) vznikla personální unie s hannoverským kurfiřstvím. Král Jiří I. (hannoverský kurfiřt) však přenechal výkon moci kabinetu, v jehož čele stál v letech 1721-1742 jako vedoucí ministr Robert Walpole. R. 1755 znovu vypukla válka proti tradičnímu nepříteli Francii a anglickému ministrovi zahraničních věcí Wiliamovi Pittovi st. se podařilo dosáhnout, že Francouzi vydali Kanadu a tím i celý severoamerický kontinent. Zároveň Angličané dobyli i francouzská území v jižní Indii. Pařížský mír z r. 1763 potvrdil anglické vlastnictví v Kanadě a Indii. Anglie kromě toho získala Senegal a některé karibské ostrovy. Ostrovní říše ovládala v té době veliká území Indie a Severní Ameriky. V r. 1793 se však musela Velká Británie smířit se ztrátou severoamerických kolonií (s výjimkou Kanady) a uznat jejich nezávislost. Další krizi v zemi vyvolaly následky průmyslové revoluce a vypuknutí Francouzské revoluce. Ve Velké Británii vznikla řada radikálních organizací a ve velkých průmyslových centrech vypukly nepokoje. Vláda se snažila situaci zvládnout pomocí zákonů a sankci a upevnit moc před nadcházejícím bojem proti francouzské expanzi. Ve čtyřech koaličních válkách bojovala Anglie po boku svých spojenců proti Napoleonovým armádám a v r. 1805 v bitvě u Trafalgaru porazila spojené francouzsko-španělské loďstvo. Napoleonova kontinentální blokáda Británie nedosáhla svého cíle.

Průmyslová revoluce
V tomto období (1750-1850) proběhla ve Velké Británii průmyslová revoluce, kterou provázel enormní růst počtu obyvatelstva. Rozvoj výroby a obchodu, nové technické objevy a jejich uplatnění v mechanizované velkovýrobě změnily životní podmínky v Británii. Modernizace a racionalizace zemědělství způsobily i hromadný odchod venkovského obyvatelstva do měst. Rozšíření britského textilního průmyslu a jeho technologický pokrok zlikvidovaly domáckou výrobu a v průmyslových centrech vznikly velké továrny. Vláda přistupovala k rozvoji průmyslu liberálně (na základě zásady laissez faire), takže se v pravidelných intervalech opakovaly krize z nadvýroby, které měly za následek bankroty a masovou nezaměstnanost. Nelidské průvodní jevy rychlého rozvoje kapitalistických ekonomických vztahů byly příčinou množících se stávek a dělnických nepokojů, které si v pol. 19. století vynutily první pokusy o uskutečňování státní sociální politiky. V r. 1850 byl zaveden desetihodinový pracovní den.
Po parlamentní reformě z r. 1832 se podařilo finanční aristokracii prosadit svůj vliv proti vlivu stavovské aristokracie. Sociálně nižší vrstvy obyvatelstva však stále neměly volební právo. Whigové se už nazývali liberály a z toryů se stali konzervativci. Vůdce liberálů Wiliam Gladstone, který byl v l. 1868-1894 čtyřikrát premiérem, zavedl všeobecnou školní docházku, zreformoval armádu a prosadil sérii finančních a daňových reforem, které podnítily oživení ekonomiky. V r. 1874-1880 byl ministerským předsedou konzervativec Benjamin Disraeli. Podporoval proces demokratizace a parlamentní reformou r. 1867 zavedl všeobecné a rovné volební právo mužů. Svou imperiální koloniální politiku soustředil hlavně na Indii, kterou r. 1876 vyhlásil císařskou říší. Pod vlivem hospodářského rozmachu se Velká Británie vzdala své protekcionistické politiky. Až do r. 1914 trvalo období volného obchodu, v kterém se potom pokračovalo i v meziválečném období až do r. 1932.

Začátek 20. století
Imperiální politika konzervativců vyvolala v r. 1899 válku proti Búrům v jižní Africe, které se podařilo v r. 1902 porazit a Angličané ovládli celý jih Afriky.
Vnitropolitické poměry ovlivnila ztráta pevného postavení Velké Británie v souvislosti s rozvojem dalších průmyslových zemí. Za vlády Eduarda VII. (1901 až 1910) vznikly v konzervativní straně spory o nutnosti protekcionistické politiky. R. 1905 převzali vládu liberálové. Vydali nové daňové zákony, které podporovaly ekonomicky slabší vrstvy obyvatelstva a zatížily majetnější. Když v r. 1911 Horní sněmovna odmítla schválit státní rozpočet, ztratila na základě parlamentního rozhodnuti právo veta.
V r. 1910 nastoupil na britský trůn Jiří V. Za jeho vlády (1910- 1936) se situace dále vyostřovala. Vypukla I. světová válka a vstup německých vojsk do neutrální Belgie přinutil Velkou Británii zapojit se do války. Po jejím skončení dostala Velká Británie do správy několik německých kolonii a část území bývalé osmanské říše jako mandátní území Společnosti národů. Válka výrazně změnila společenské poměry i britský systém stran. R. 1918 získali všichni občané platící daně (muži nad 21 let, ženy nad 30 roků a všechny manželky mužů platících daně) všeobecné volební právo. Znamenalo to vzestup Labouristické strany (Labour Party), která r. 1924 poprvé sestavila vládu. Ve vnitřní politice vláda silně ovlivňovala hospodářství a z hlediska zahraniční politiky se Westminsterským statutem z r. 1931 britské světové impérium změnilo na Britské společenství (Commonwealth of Nations), společenství samostatných států, které spojovaly společné tradice a hospodářské svazky. Dovršil se tím proces, který začal už v první pol. 19. století, kdy kolonie, ve kterých vládli běloši, získávaly postupně nezávislost. V poválečném období se postupně stávaly nezávislými i větší dominia - Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Newfoundland a Jižní Afrika. Na nástup nacismu v Německu a jeho hrozivou rozpínavost reagovala Velká Británie zpočátku smířlivou politikou, která se nakonec ukázala jako neúčinná. R. 1939 vyhlásila válku Německu, které přepadlo Polsko. Za vlády ministerského předsedy Winstona Churchilla (1940 až 1945) se podařilo zmobilizovat všechny síly a úspěšně čelit německým leteckým útokům (bitva o Británii). Po r. 1941 bojovala Velká Británie ve spojenectví se Sovětským svazem a USA. Po 2. světové válce definitivně skončila hegemonie britského impéria v Evropě a zámoří. Britské kolonie, které se po 2. světové válce osamostatnily, vstoupily až na několik výjimek do Britského společenství, kam patřilo v září 198 348 nezávislých států (včetně samotné Velké Británie). R. 1972 uplatnila Čína v OSN formální nárok na území Hongkongu, britskou korunní kolonii od r. 1842. R. 1984 Velká Británie a Čína podepsaly společné prohlášení, podle nějž přešel Hongkong 1. července 1997 pod svrchovanost Číny jako její zvláštní administrativní oblast. Čína přislíbila, že dosavadní hospodářský a politický systém Hongkongu zůstane 50 let nezměněn.

Vývoj po roce 1945
R. 1945 zvítězila ve Velké Británii Labouristická strana v čele s Clementem Attleem. Labouristé zestátnili nejdůležitější průmyslová odvětví, ale konzervativní vláda, která pod vedením Winstona Churchilla r. 1945 převzala moc, jejich opatření postupně rušila. V 70. letech obě soupeřící strany bojovaly společně proti hospodářské recesi a inflaci. R. 1974 padla konzervativní vláda Edwarda Heatha a v předčasných volbách zvítězila Labouristická strana pod vedením Harolda Wilsona. Za vlády jeho nástupce Jamese Callaghana dosáhl počet nezaměstnaných nejvyšší úrovně v poválečné období. Vláda padla a v předčasných volbách získali absolutní většinu konzervativci pod vedením Margarety Thatcherové. V r. 1980 opozici návrh na vyslovení nedůvěry vládě nevyšel. Několik členů Labouristické strany založilo 16. března 1981 sociálnědemokratickou stranu, která se zasazuje o volební systém s poměrným zastoupením o pokračování členství Velké Británie v Evropském společenství (od r. 1972), resp. v Evropské unii, a o smíšený hospodářský systém.
Prestiž Margarety Thatcherové výrazně stoupla po kapitulaci Argentiny ve válce o Falklandy 14. června 1982. Funkci premiérky zastávala až do 27. listopadu 1990.
V červnu 1983 získali konzervativci ve volbách do Dolní sněmovny absolutní většinu a podařilo se jim udržet si ji i ve volbách v r. 1987. K nejpalčivějším problémům, s kterými se musela vláda M. Thatcherové vyrovnávat, patřila stálá vysoká nezaměstnanost (r. 1984 až 11%) a občanská válka mezi militantními katolíky a protestanty v Severním Irsku. Parlamentní volby l, května 1997 s převahou vyhráli labouristé.
1. září 1994 bylo v Severním Irsku vyhlášeno příměří, které mělo být tečkou za čtvrtstoletím ozbrojeného boje irských republikánů proti britské nadvládě v Ulsteru. Novou únorovou dohodu uzavřely soupeřící strany 10. dubna 1998. V referendu 23. května 1998 ji schválila většina voličů. Severní Irsko zůstalo součástí Spojeného království, ale získalo částečnou samosprávu.
V listopadu 1994 byl otevřen pro veřejnou dopravu tunel pod Lamanšským průlivem.


Hlavní město: Londýn (6,803 mil. obyvatel)
Úřední řeč: angličtina
Náboženství: anglikánské, protestantské, katolické
Státní zřízení: království
Hlava státu: královna Alžběta II.
Předseda vlády: Anthony Charles Lynton Blair
Měna: anglická libra = 100 pencí


Území: Velká Británie a Severní Irsko



ako to funguje?